Meteozvěsti (originální fandom)

"Co... sykt... myslíš, že... sykt... tebou... provedu?" zachraptělo repro nevzhledného stroje, se kterým jsem dlouhé roky válčil. Po každé jeho porážce se stáhnul do podzemí, vylepšil se a znovu zaútočil. Nyní byl aglomerátem mnoha stavebních a zahradních nástrojů, ze kterých učinil celou plejádu vražedných zbraní.
"Je mi to jedno," odplivl jsem si.
Porazil jsem ho mnohokrát, on mě jednou!
"Můžeš... sykt... vybrat."
Přehlédl jsem celou jeho výbavu.
"Klidně mě rozdrť, nasekej, rozemel, ubij, usmaž, nalámej, provrtej, prostřílej, rozřež, převálcuj či zelektrizuj!"
"A co udělal?" přerušil mé vyprávění syn.
"Nic," poprvé jsem se usmál. "Myslím, že dodnes tam stojí a vybírá."

Následoval jsem shrbenou postavu do podloubí. Za těžkými kovovými dveřmi jsme se spustili ze schodů. Vzduch těžknul a plnil se hutným kouřem. Temnota se dala krájet.
Postava zmizela ve tmě a nechala mě nervózně přešlapovat.
Stará strupovitá ruka mě zatlačila na rameno a usadila na vymačkaný smradlavý slamník.
"Plechovku, máš?" zeptal se tajemný hlas.
Vylovil jsem z kapsy bílé fazole. Plechovka se zaleskla a pak jí tma spolkla.
Na oplátku se vynořila dýmka nacpaná podivnou směsí, která voněla jako ponožky.
Jiskra probleskla tmou.
Dal jsem si dýmku do úst a zavřel oči.
Pak jsem splynul s tmou a rozplynul se.

Seděli jsme pod magnolií a květy šácholanu se houpaly ve větru. Černobílá šachovnice odrážela paprsky slunce do očí mého soupeře. Peří na jeho turbanu bylo klidné a důstojné stejně jako on. Jeho předkové byli mocní šáhanšáhové, králové písků.
Šáhl jsem po královi a táhnul jím o jedno pole vpřed.
Neopatrný tah.
Stáhnul královnu a sebral mi posledního jezdce. Moje vítězná jízda narazila. Koním vážně všechno, na co šáhnu.
Usmál se na mě a ukázal své bílé zuby. Kontrastovaly s mými černými myšlenkami, které se ze mě sypaly jako poklad země jeho předků.
Dopředu střelcem, ale to jsem přestřelil.
Šach mat!

"Všem, kteří poslouchají.
Toto je automatická zpráva, kterou přehrávám každou celou hodinu. Vysílám z místa zvaného Hrb. Jsem vysoko, vyhnul jsem se rabování a potulným bandám. Nyní ale toužím po společnosti. Prosím, jsem tak sám.
Pokud mě slyšíte, čekám každý den v poledne pod Hrbem v hostinci. Poznávací znamení, sedím u stolu sám."

Vypnul jsem vysílačku, na které jsem již hodiny zaznamenával toto vysílání. Vesnici jsem našel a slunce svítí vysoko nade mnou, bude poledne. Vešel jsem dovnitř, ale bylo již pozdě. Ta zpráva byla stará roky...
Kostra si ještě zachovávala svůj tvar.
Poznal jsem ho, seděl u stolu sám.

"Tati?" zeptala se má třináctiletá dcera.
"Hmm?"
"Dneska jsme ve skupině řešili, co budeme chtít dělat až nám bude osmnáct."
To mě zaujalo. "A copak jsi řekla?"
"Že budu zlovkyní!"
"A co na to ostatní děti?"
"Smáli se mi."
"To mě nepřekvapuje. Víš, nikdy ještě žádná zlovkyně nebyla," snažil jsem se jí vysvětlit.
"Však taky budu první," namítala.
"Já ti to neberu," bylo mi jí líto, ale musela slyšet pravdu. "Ale být zlovcem je velmi těžké."
"Tati, nepodceňuj sílu žen!" Naštval jsem jí.
"Počkej, ještě jsi neslyšela to hlavní."
"Už tě neposlouchám!" Trucovala.
"Totiž, každý zlovec si musí nechat obřezat..."

Když jsem byl malý, tak mi říkali, abych se vyhýbal Orlí řece. Kvůli orlům, říkáte si? Ne, ty tu nikdy nikdo neviděl. Samozřejmě, že kvůli vodě...
To ale nemění nic na tom, že tu teď stojím s Jířou a jsme strachy podělaní.
Cedule odrazovali od vstupu kilometry před lesem. Ty jsme úspěšně ignorovali. Měli jsme se ale vrátit, dokud byl čas. Les potemněl a náš detektor částic zaznamenal příčinu, pohyb částic se tu blíží nule.
Pak nás překvapila řeka.
Ta nehybná masa vody působila jako cesta.
Částice vody ale nehlučně stojí na místě. A my jsme v ní teď zapadlí...

"A nenechám vás padňout. Znovu nepřipustím tu situaci, jak tady dělali ti jako dříve. Já to mám tady na papíře. Nejvyšší soud prokázal, že gravitace ze mě měsíc nepřiťahuje. Takže je to zase nějaká haďabúra, jak se mě snaží umlčet.
Když jsme byli mi ve vedení, to žádnej Měsíc na Zemi nespadňul. Ale najednou se lživá opojice přes naše záda vyšplhá a... Však já to pořáď řikám, někdo by mi měl ta slova zapsat. Však taky ten Měsíc paďnul jen kvůli nim. A to nechceme.
Sám jsem do NASA posílal dotaz, to ještě Dwight chodil do školy, dotaz na Měsíc..."

"Konečně to přivezli!" křičeli báby.
Všichni vylezli ze svých brlohů, stanů a jeskyní.
"Dělejte!" zařval jsem na děti. "Boty jsou pro sraby. Kdo chce jíst, běží i bosky!"
I přes veškerou snahu jsme se k vozu dostali poslední. Zkusil jsem se prodrat silou do předních řad. Byla to magie pohybu. Čím víc jsem se strkal dopředu, tím rychleji jsem se ocital zpátky na okraji. A do toho ten krutý babský smích.
"Chceš jíst?" houknul jsem na nejmladšího. "Tak se drž!" Rozmáchnul jsem se a mrštil jím přes hlavy davu.
Dopadnul doprostřed vozu plného rýže.
"Žer to suchý!" křičel jsem nadšením.

Na každé tragédii se dají vydělat peníze. Někdo tvrdí, že je to nemorální. Jiní zase, že peníze hýbou světem. Já ale říkám, že bych nejradši nasypal objeviteli živého inkoustu rezavé mravence do trenek.

Tak třeba minulý týden mi poslala přítelkyně vzkaz:
"Je Zek v péči?"

Dodnes nevím, co to mělo znamenat. Kdo je Zek? Já žádnýho neznám. Že bych zanedbal péči o nějaké mrně? Snaží se mi taktně říct, že je v jináči? Nebo se mě ptá, jestli je nějaký chlap v Pécsi? Luštím tu zprávu už týden. Dokonce jsem kvůli tomu prošvihl i každotýdenní pečenou pochoutku.

Fakt bezva, magore!

Jmenoval se Vlad.
Celý den proseděl v rohu polorozbořené hospody a pil pivo. Hořký, nakyslý nápoj, který dnes už nikdo neumí pořádně uvařit. Kdysi bylo vaření piva uměním. Sládci se předháněli v tom, kdo uvaří lepší.
Dnes za pivo považujeme chmel namočený do vody. Ale Vladovi to vůbec nevadilo. Upíjel ten nechutný mok a liboval si.
Co mě ale nejvíce překvapilo, byla Vladova schopnost nevypouštět žádnou z přijatých tekutin. Obdivoval jsem to, dokud jsem si nevšiml, že mu na chlupech vyrašily obilky. Jako by se jeho tělo stalo živnou půdou, která jen bobtná.
Proto jme mu neřekli jinak než Slad.