Meteozvěsti (originální fandom)

Svět skončil alespoň tak, jak ho známe, či jak jsme ho znali. Měsíc nás svou snovou matérií připravil o instituce. Školy neexistují, úřady neslouží, policie a soudy nemají prostředky, jak dohlížet na zruinovaný svět.
Zůstali jsme ve světě bez pravidel. Nenastala však anarchie. I když na nás nikdo nedohlíží, chováme se mnohem organizovaněji než kdy dřív. Společná pravidla nám nikdo nemusí nutit, dodržujeme je čistě proto, abychom přežili.
Nemůžeme všechno. Ale už po nás nikdo nechce nic, co by nedávalo smysl.
Sebrali nám všechno, ale darovali nám víc, než jsme kdy měli.
Darovali nám vědomí.
Vědomí, že nyní jme volní.

Toulali jsme se krajinou zdánlivě bez cíle. Jen můj mistr zlovec věděl, kam máme namířeno a jaký je náš úkol. Ne, že by nás někdo někam někdy posílal. Mistr se vždy ráno probudil a věděl.
Jenže toho rána se probudil, oblékl se, připoutal si svůj opasek s různými vychytávkami a vzal si na sebe boty naší hostitelky.
Nevadilo mu, že mají podpatky a že jsou křiklavě červené. Nejspíš si toho vůbec nevšiml.
Nepřekvapovalo mě to.
Později toho dne si v nich zlomil kotník.
A já konečně pochopil, když jsem ho utratil, že už nejsem učeň.
Nyní jsem mistr zlovec já.

Ghrrrrááááách!
Hlas bestie mi mrazil krev v žilách.
Byl jsem na útěku déle než týden a její hlas mě provázel na každém kroku. Bestie mě pronásledovala. Byla mi v patách v lese, kde jsem se schovával před nepřátelskou armádou.
Pronásledovala mě nocí. Nemohl jsem kvůli ní usnout a pořád jsem se ohlížel.
Skoro mě dostala dnes ráno.
Gruááá!
Nejhorší ale ani není bolest, spíš ta psychická muka. Kdy mě konečně dostihne a zahubí?
Gchrghá!
Ale co když jsem ta bestie já?
Přeci jen, co jsem to za člověka, takhle dobrovolně mučit vlastní žaludek! Protože to on na mě takhle řve.

Nebylo jednoduché dívat se, jak hračky velmi rychle přemohly ostrahu a zmocnily se celého domova dětí. Ani povolaná garda nepomohla.
Snažila jsem se jim pomoct. Odbyli mne slovy o tom, že jsem jen malá holka. A co může malá holka vědět o boji?
Když gardu hračky vysloveně rozprášily, přijela armáda.
Znovu jsem se snažila jim pomoci. Ale oni mají své postupy, zelené mozky. Odvedli mne s sebou, dali mi lízátko a náplast s obrázkem tučňáka. Znovu mě odbyli. Prý, co může vědět malá holka o boji.
Ale měli by se ptát, co může malá holka vědět o hračkách?
Úplně všechno!

"Skvělý," zalapal po dechu Ben, když se na chvíli zastavili při svém útěku. Stál teď opřený o zeď a těžce oddychoval.
"Co tím myslíš?" funěl úplně stejně o dva roky mladší Jul.
"Támhle vpředu jsem zahlédl vlajku," pokračoval Ben. "Musí tu být obydlená a hlídaná osada."
"Podejte mi dalekohled," vyzval je třetí společník, Zak, který jediný z nich měl fyzičku, a proto se mu ani ruce ani hlas netřásli. Když mu podali dalekohled, vykoukl směrem, který mu ukazoval Ben a prohledával obzor.
A skutečně!
Nad městskou hradbou visela vlajka.
Vlajka ve tvaru člověka.
Jako by toho člověka něco doslova vysálo.

Vložil jsem nohu do třmenu.
Al mi utáhl popruh na zádech a pod rameny. Pak mě poplácal po přilbě na znamení, že jsem připraven.
Trochu neobratně jsem si nasadil těžké brýle na nos, ukazováčkem jsem si povolil utažení popruhů kolem krku a nakonec uchopil dvě hliníková madla.
Plátno na mých zádech se zachvělo, jak jsem se pohnul. Alova sestra jej pro nás sešívala několik týdnů. Doufám, že její stehy vydrží nápor větru.
Rukama jsem zapumpoval a madla uvedla do pohybu konstrukci na mých zádech. Dvě sady křídel, vpředu velké, vzadu malé.
Vzduch se vířil, křídla pracovala.
Rozběhl jsem se a...

"Našli jsme ho," udýchaně oznamoval jeden z příchozích.
"A kde je?" ptala se nevěsta, stále ještě oblečená v bělostných krajkových šatech.
"Je vzadu ve stodole. Obklíčili jsme ho."
Pomohli jí na nohy, aby se mohla ke stodole aspoň dobelhat.
Ženich se zbláznil, u obřadu s sebou škubl, několik lidí zranil a pak utekl.
"Vykouříme ho ven a pak si to s ním rozdám," odplivla si nevěsta sliny a krev.
"To nemůže být on, něco se mu muselo stát," snažil se ji obměkčit družba.
"To je mi jedno. V okamžiku, kdy utekl od oltáře, přestal být mým snoubencem. Podejte mi světlici!"

Postavili mu sochu.
Byla vysoká sedm metrů, byla z masivní žuly a vypadal na ní jako nějaký mytický hrdina.
Vždy, když kolem ní šel, cítil se strašně.
Pro všechny, které svým činem zachránil, byla ona socha veselým a radostným symbolem vítězství. Symbolem nového světa a důvodem k čiré radosti.
Pro něho osobně však byla něčím úplně odlišným. Viděl v ní symbol své ztráty a svého neštěstí. K čemu vám je být hrdinou, když v poslední zteči přijdete o všechny blízké?
Nejraději by na všechno zapomněl, ale tu možnost, to právo, mu sebrali.
Stal se hrdinou. A hrdinové jsou věční.
Bohužel.

Jsem to já, Berry, Finn a Hack.
Je nám třináct a je to pohodička. Žádná škola, žádné povinnosti. Touláme se po nocích, přes den spíme zalezlí někde, kde nás nikdo nenajde. Jídlo sbíráme úplně všude, a to i v případě, že ho má v kapse už někdo jiný.
Pravidla?
Pffff. Komu kdy pomohla pravidla? Nám teda nikdy. Pořád někdo říkal, co nesmíme a co musíme. Ale teď je to jen o tom, co můžeme. A my můžeme vážně všechno. Ve světě bez dospělých jsme my šéfové.
Je to vysněné dětství.
Jen je škoda, že v našem okolí nejsou žádné holky.

Učeň ležel nehybný, jen loužička krve se pomalu vpíjela do hlíny.
Byla to rychlá smrt.
Ozubený stroj se cukal opodál. Smrtelná křeč lomcovala všemi jeho čepelemi.
Zlovec se neměl čas divit tomu, jak se oživlé stroje vyvíjeli. Měl plno starostí sám se sebou. Seděl opřený o zeď, těžce oddechoval a tiskl si obě ruce na hlubokou ránu na svém boku.
"Mé tělo je můj chrám," zašeptal zlovec svými chladnoucími rty mantru. "Mé tělo je svaté. Ty na něj nepatříš a já cítím jak mizíš. Až budeš zase malá rána, pak zmizíš úplně a já budu očištěn a zdráv."
A skutečně...