Meteozvěsti (originální fandom)

Stalo se to večer týden před tím, než se nám stala nehoda, která nás odsoudila k dalšímu pobytu v zakázané zóně.
Schovával jsem se zrovna v jedné studně. Věděl jsem, že tam mě elektrikálové nebudou hledat.
Už byla skoro tma, když se kolem mě přehnalo padající tělo.
Vodotrysk vody mě celého promáčel.
Z vody se vynořila podivná zablácená postava a s neskutečným úsměvem povídá: "Tak co? Jak se vede, kámo?"
Krev mi ztuhla v žilách strachem.
Dvě vteřiny ticha...
"No tak, neboj se rozkvést ten úsměv. Já vím, že mě rád vidíš," řekl naprostý cizinec.
Od té doby jsme přátelé.

Sklesle seděl ve vozíku a zíral na vlny.
Při pohledu na jeho zoufalství jsem se musel smát.
Nakonec hlasitě zaklel.
"Ale no tak," pokáral jsem ho.
"Ty to nechápeš?" téměř brečel.
"Já to chápu až moc dobře," odrazil jsem jeho útok.
"Tak proč se tomu směješ?"
"Protože to tentokrát není moje vina"
"Já vím!" zakřičel na mě, na sebe i na celý svět. "Já vím, že jsem neměl usnout. Ale copak jsem mohl vědět, že kůň půjde celou noc a mine všechny evakuační body?"
"No, ale stalo se a vrátit se nemůžeme."
"Jenže musíme!"
A v tom byl ten problém...

Nejhorší na apokalypsách je vlastně to, že jsou přesně tím, čím jsou.
Katastrofa rozsoudí ty dobré od těch zlých a víceméně ukončí vládu člověka na Zemi.
A kromě toho také ukončí i lidskou činnost.
Tak se stane, že nefungují kadeřníci, bankéři a ani obchody.
Ti, kteří přežijí jednu apokalypsu, jsou pak vrženi do té ještě krutější.
Přežili zkázu civilizace a nyní musejí chodit neučesaní, nenabarvení a neoholení.
Mnozí poztrácejí své oblečení a než narazí na obchod, který ještě nikdo nevyraboval, jsou odkázáni na svůj základní oděv.
Holou kůži.
Ale není, kdo by toho zneužil, neboť ty smázla apokalypsa jako první.

Seděl jsem za zídkou a těžce oddychoval. Doufal jsem, že mě nenajdou. Poslední půlhodinu jsem jim unikal.
Jenže běžet před pronásledovatelem na čtyřech kolech není snadné.
Zaslechl jsem zvuk motoru.
"Našli mě!"
Klepal jsem se strachy čím dál víc, jak se blížil vrnivý zvuk třítaktu.
Vyklonil jsem se, abych lépe viděl.
Lesklé světlo elektrostvůry se zalesklo blízko.
Motor zaržál hrozbou.
Ale náhle ztichl.
"Co se stalo?" podivoval jsem se.
Sebral jsem další odvahu a vyhlédl jsem.
Auto stálo tiše. Bylo mrtvé.
Jen tenký proužek drobných dělníků mizel za rohem. Někteří nesli matičku, jiní drátek.
"Dobrá práce, hoši," poděkoval jsem jim.

Sluneční paprsky se složitě odrážely od okenní tabulky přímo na má víčka. Byl nový den. Den po znovuzrození.
Měl to být ten nejlepší den, do kterého jsem se probudil. Ale čas nakonec ukáže, zda to náhodou nebude pravý opak.
Ještě rozlámaný z dřevěné židle jsem se vypotácel ven. Byl opravdu krásný den. Ale definitivně špatné místo.
Ulice se hemžila životem, jen na ní nebyl žádný žádný.
Lampa se protahovala, rovnala si ztuhlá záda.
Auta poskakovala kolem a honila se za pneumatikou.
Automat na kávu zvracel turka.
Nějaké kabely si to plazily naproti po chodníku.
A do toho já.
Ach jo!

Narazil jsem na hospodu. Dveře byly zavřené, ale nezamčené.
Vstoupil jsem do tmavé místnosti a narážeje do židlí a stolů jsem se došoupal k výčepu a našel jsem pár svíček. Pivo neteklo, nalil jsem si tedy trochu vody.
Posadil jsem se za hrubý dubový stůl.
"Tak na znovuzrození," připil jsem sám sobě.
"Cin cin," ozval se hlásek na stole.
"Cože?" vyjekl jsem leknutím a praštil sklenicí o desku stolu. "Kdo to řekl?"
Ale už se nikdo neozval. Ještě pár vteřin jsem očima prohledával místnost. Když jsem se pak napil, sklenice byla nějaká špinavá a na stole byla protáhlá lepivá šmouha.

Téměř okamžitě po tvrdém dopadu
díky protektivní bublině,
neklepl jsem se kolenem o bradu.

Jenže komu za to býti vděčný?
Že by jednal zcela nevinně
jediný náš pán Bůh, jenž je věčný?

Nebo to snad byla jen pouhá náhoda,
která si s osudem člověka hraje?
A nebo snad zafoukal vítr odspoda?

To by mohlo být řešení mého problému.
Jenže jedna zrádná myšlenka mi v hlavě zraje.
Myšlenka na krutý důvod, kvůli kterému

odvrátil jsem osobní katastrofu.
Oživlý stroj vykopl mě sám
a ještě než dopíšu tuhle strofu
na padák okem zazírám.

"Díky za záchranu života, padáku. Budu ti navždy vděčný."

Něco mě příjemně lechtá kolem uší. Čechrá mi to vlasy.
S úsměvem na tváři otevřu oči a...
Letím vzduchem.
Cože? Letím vzduchem!
Po počátečním šoku mozek okamžitě naběhne do pohotovostního režimu. Můj pohled se stočil na zeleno hnědou plochu kdesi pode mnou. Velmi rychle se přibližuje. Začínám si vzpomínat, že jsem byl vyskočen z letadla. Ale jestli to tak je, kde je tedy ten můj padák? Ohlédnu se. Cáry padáku vlají za mnou.
V takový okamžik je dobré se pomodlit.
"Bože, prosím, já nechci umřít."
Cáry padáku se kolem mě omotaly a pak nafoukly.
Dopad na zem utlumila ochranná bublina.

"No a co se stalo pak, dědečku?" hlesla dívenka zbožně klečící na zemi před lenoškou.
Zahleděl jsem se do jejích modrých očí. A skoro jsem se v nich utopil.
Už si ani nedokážu vzpomenout na dobu, když jsem byl takhle mladý. Jak bych se do těch časů vrátil rád. Jedinými starostmi byla by mi odřená kolena.
"Haló? Dědečku?" žadonil hlásek znovu.
Ten hlásek mě jako magnet přitáhl z dětství znovu do přítomnosti.
Usmála se: "Tak kdepak jsi byl, dědo, tentokrát?"
Rozchechtali jsme se.
Je hezké mít chápajícího parťáka na toulkách minulostí.
"To bylo jednou..." začal jsem vyprávět a ona poslouchala.

"Víc už nevím. Katapult mě vystřelil z letadla pryč."
"To mi chcete říct, že to jako udělal sám od sebe?" nedůvěřivě si mě prohlížel armádní vyšetřovatel.
"Přesně tak to říkám."
"Jak si to vysvětlujete?"
"Nevím... Že by chyba v softwaru?"
"Letadlo za sedmdesát miliónů dolarů takové chyby nemá!"
"To ať řekne černá skříňka!" ohradil jsem se.
"Uvidíme..."
"Máte ji, ne?"
"Ehm..."
"Tak máte ji?"
Armádní vyšetřovatel nervózně polkl.
"Tak sakra chlapi, jak to, že ji ještě nemáte?"
"Protože se nám to letadlo ještě nepodařilo chytit!"
"Co?"
"Jo, prostě si poletuje tam venku."
"A kdo ho pilotuje?"
"To nám řekněte vy!"