Bílé město (originální)

Nečekaně se před ním otevřelo prostranství s vyhlídkou na řeku. Terasy zaplněné lidmi. Ve vzduchu bylo cítit napěti. A hašiš.
„Jdeš právě včas, kámo,“ ozval se za jeho zády Mrtvý zub. „Za chvíli to začne.“
K. zaostřil na skupinku černošských bubeníků před nimi. Nachystaní na pódiu z vyřazených palet.
„Baako, Chika a Kaffir… seděli spolu kdysi v jedný cele,“ vysvětloval.
V tu chvíli bubny zavířily. Naléhavé jako touha. Hluboký hlas začal zpívat. Ostatní po něm opakovali.
„Černý hade, jež se snoubíš s oceánem…“
Zavěšený most přes řeku se začal rozsvěcet. Bubny duněly po Terasách.
„Tisíc světel na cestu ti září...“

Pedro Rosquinho znuděně pohlédl na hodinky. Típnul cigárko. Bagetu od ženy uložil zpět do brašny.
„Nastupováááát!“
Spíše než lanovku, připomínal jeho vůz tramvaj. Pedro ji pojmenoval Igonda. Kdysi žlutá, nyní posprejovaná místní omladinou.
„Ding Ding!“
Igonda se dala do pohybu. Dřevěná konstrukce drnčela z kopce dolů úzkou uličkou pod šňůrami se sušícím se prádlem.
Náhle se v jeho zorném poli objevila postava muže. Vycházel zrovna z domu.
„Ding Ding!“
K. sebou trhnul. Zděšeně uskočil stranou. Nohy mu však ujely na strmém schodišti. A už se beznadějně řítil směrem ke spodní stanici lanovky.
"To je tento měsíc sedmý,“ povzdechl si Pedro.

„Copak to tady máme?“ vydal se K. na obhlídku nového příbytku. „Výhled na řeku zastíněný rameny jeřábů... Vybydlený squat s toulavými psisky... Balkonek nad lanovkou. Květináč s koprem... Tady jsi, krasavice! Skleněná rakev vydávaná za sprchový kout. Nevadí. Rozpažit můžu na chodbě. A co je to tady?“
Zaostřil pohledem na stěnu plnou fotek.
„Lászlo hraje golf se sponzory. Lászlo otvírá most v brazilské džungli. Dlouhonohá blondýna s prázdnýma očima. Že by manželka? Ne, kdepak. Hned vedle je dáma v klobouku se spoustou šperků. Tohle bude manželka! Lišák jeden... S manželkou na skok v Casablance… To je tedy prezentace Pana Úspěšného!“

O hlavu vyšší ramenatý černoch João úslužně podával klíč od bytu v podkroví. Dunivým hlasem sděloval cosi dobrotivého v místním jazyce. Stále opakoval jedno slovo – endro.
„No comprende… no parlare…, blekotal K.
„O que?“ zaduněl baryton správce domu. Vrtěl hlavou, až mu dredy lítaly kolem uší.
„Agua?“
K. poslušně přikývl, že rozumí.
„...para endro?“
K. se jen bezmocně usmál.
Náhle João sáhl kamsi pod stůl. Vytáhl středoškolskou učebnici biologie. Zamračeně listoval. Pak se rozzářil, jak kdyby našel zlaté rouno a významně bodl mocným ukazovákem do bichle.
„Anethum graveolens.“
Naštěstí tam byl i obrázek.
"Aha. Jasně... Neboj kamaráde. Kopr jim zaleju."

Hlavní třída. Voní tu slaný oceán, čerstvě upražená káva, křupavé pasteis z nedaleké pekárny. Malíři. Zasmušilý kytarista. Stánek s banány z Ostrova Květin. Babylonský kaleidoskop barev a vůní.
„Brej, kámo. Máš?“ přitočil se k němu náhle drobný Arab.
„Co prosím?“
„No, haš, kámo. Máš?“
„To nemám.“
„A chceš?“ protřelý úsměv odhalil mrtvý zub. "Dobrý matroš. Rovnou z přístavu."
„Já… Ne, díky. To ani...,“ zakoktal se K.
Mužík se ani nerozloučil a otočil se k odchodu. Pak se na vteřinu zarazil. Vrátil se zpět.
„Poslyš kámo… Zajdi někdy na Terasy." Jasná chvilka v hlubokých očích. "Tam pochopíš, vo co tady kráčí.“

Znuděný číšník ledabyle ometl stolek od včerejších drobků.
„Já jsem K..“ Oprýskaná židle drnčivě zaprotestovala, jak muž natáhl ruku ke své společnici.
„Kchááá? Co je to za jméno…?“ poprskala se dívka kávou. Hned ji začala rukávem utírat. Číšník jen pohoršeně odfrknul.
„No vážně, jaký člověk si takhle říká?“
„Jak se jmenuješ ty?“
Teatrálně noblesní gesto. „Já jsem Bebe.“ Mrk.
„Bebe? To jsou u nás doma sušenky."
„Hmm, tak to asi budu k nakousnutí,“ zahihňala se.
„Proč že jsme vlastně tady?“ ptal se už podruhé.
„Protože je to bžunda...," vypočítávala důležitě na prstech, "...a protože tady přijde omluva docela levně." Mrk.

Vestibul metra. Fronta jak na banány.
„Jéééé ahoj…,“ přidruží se pihovaté třeštidlo, „…tebe jsem už neviděla.“
„Ale…“ Nechápavý pohled.
„To je bezva takhle se potkat… Jak vidíš, zase cestuju nalehko.“ Krosna jako by s každou vteřinou rostla nad hlavou o kousek výš.
„Viď, že bys mi to na chvíli pohlídal?“
Výraz vyloveného kapra. Ženština skládá bagáž na zem. Culí se jak reklama na thymolin.
„Co si má ženská počít sama na cestách? Ještěže gentlemani nevymřeli." Mrk. A je v trapu.
Fronta se zas pohne. Třicátník posouvá svěřenou bagáž.
"Pěkně těžký ženský úděl, hm?" pomyslí si "Odkud já ji jenom znám?"

Let číslo WT1214. Sedadlo 13B. Místo, kde nechcete být.
„Mrk, smrk,“ prozpěvuje dětský trylek za jeho zády. Kopáky jako od metalové legendy. Vytrvalé rány do ledvin. „Mrk, smrk!“
Tak a dost!
Prudce se otočil. Přísně se na drobka zahleděl. Kapesní Ďábel se zazubil, jakoby říkal "Zvládnu to čtyři hodiny v kuse." Matka, asi lékařka, začtena do Padesáti forem sněti.
Heleme! Chlápek o řadu dál se vydal na toaletu. Ihned vyskočil a usadil se za čtyřletým deviantem.
„Hup, šup, starý dub, kluka slup!“ zavířila oteklá kolena zdeptaného třicátníka.
Chvíle ticha.
„Máááááámííííííí….,“ ozvala se siréna.
Žádné další turbulence během letu už nenastaly.

„Věř mi. Nejlepší rozhodnutí jsou ta, která učiníš na baru.“
Měl pocit, že mu hoří snad až v uších. Rum zprvu konejšil, ale pak udeřil ryzí silou.
„Povídám ti, tohle je šance, na kterou čekáš.“
„Čekám?“ otáčel sklenicí a sledoval, jak otisky prstů ulpívají na skle. Stopa ve věčnosti.
„No a o čem tu meleš poslední měsíce?“
Sucho v hrdle bylo neodbytné. Napil se. Nechal poslední kapku líně stéct až na jazyk.
„Podívej. Tady se píše, že klíč má nějaký João. Je tu i adresa. Sám bych jel, ale víš, jak to je...“
Pokýval hlavou. Však už bylo na čase!

Čerstvě osprchovaná špinavá blondýna ze třetího rázně zaklepala na sousedovy dveře. Žádná odpověď, ani kroky, ani šramot. Přitáhla si župan blíž k tělu, aby na ni nemohl průvan.
„Snad se mu nic nestalo?“ mumlala si pro sebe, „Snad není nemocný?“
Na okamžik přestala dýchat. Ucho přiložené na dveřích.
„Neměla bych zavolat policii? Už jsou to tři dny.“
Osychající plátek okurky se jí odlepil od lícní kosti a s plesknutím dopadl na ošoupané linoleum. Před očima se jí honily záběry ze zpravodajské černé kroniky. Představivost jí nabízela nejhorší možné scénáře.
Pak si ale oddychla. Klíč byl pod rohožkou.
„Tak přece odjel.“