Bible

"Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin jediný."

Možná je ve "třech osobách", ale je jen jeden. Jenže když kolem vás jsou kultury, které trvají na tom, že jeden nestačí - a když se ty samé kultury tu pokoutně, tu otevřeně, tu dokonce oficiálně, přimíchávají do té vaší...

Tak vám najednou přijde vlastně logické, že Hospodin, který vítězí nad Baalem (a nad každým jiným mužským bohem) by měl mít právo na to, prohlásit Ašeru (či jinou bohyni) za svou válečnou kořist, za svou vydobytou partnerku.

Její kněží a kněžky jsou tedy od té chvíle vlastně taky kněžími Hospodina. Proto uniknou smrti.

Již od intertestamentární doby se tradovalo, že největším učitelem je ten, kdo dokáže Zákon jinému vysvětlit za dobu, po kterou se udrží ve stoji na jedné noze. 

"Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního, jako sám sebe."

Zbytek jsou jenom výklady a upřesnění. Nakonec to stejně je o řečech až na posledním místě.

Bůh nás vyzývá k dialogu - dokonce nám nechává prostor i pro monolog. 

Víme, že naše slova nepotřebuje k porozumění situaci. Proč tedy nepřestaneme opakovat Bohu to, co říkal ďábel... a nezačneme ďáblu opakovat to, co řekl Hospodin?

Zklamaná milostnice se mstí, nespravedlivě, ale s jistotou, že zasáhne.

Sedí vedle lože, kde se měl odehrát násilný čin, se zaťatým, ale pramálo přesvědčivým výrazem. Nehledí do očí ani své oběti, ani svému choti, u něhož hledá zastání. Její dramatická gesta vyznívají naprázdno, pouze zloba je opravdová.

Zadumaný posmutnělý manžel, tak trochu stínová postava tohoto dramatu, naslouchá. Snad něco tuší, snad ani nechce domyslet pravdu. 

A v pozadí teskně přihlíží Josef, nevinný, čestný, němý. Ví, že jakákoli obhajoba by byla marná, nechce obracet proti žalobkyni její vlastní neřesti. Proto snáší svůj úděl a neztrácí naději, že odolá všem nástrahám osudu.  

"Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé zdi mám stále na očích."

Naše tělo a mysl jsou úžasně vytvořené. Obojí ale občas potřebuje vzpruhu. Vůně a chuť (קָפֶה), chemie rozpuštěná v krvi, nás může pozvednout fyzicky, pomoct překonat únavu, i zapudit splín. 

Na duchovní krizi ale potřebujeme jiný lék. Takový, který nedojde a nevyschne. Dlaň (כַּפָּה), do které je vyryto naše jméno, se natahuje ku pomoci - a vždycky dosáhne. V Hospodinově dlani dojdeme záchrany.

"Kéž v polibcích mě ústy svými zlíbá! Nad víno lepší je tvé milování. Vzácné tvé oleje tak voní! Tvé jméno  je esence aromatická. Proto dívky tě milují."

Tahle slova vás chytnou, vtáhnou, začnou ve vás probouzet rozhodně velice jiné pocity, než zbožné vytržení. 

Někteří je považují za alegorii. Jiní mají za to, že by snad ani ve svatém textu neměla mít místo.

A přesto je zvláštně příznačné, že "píseň všech písní" zpívá láskou - jen v jiném odstínu.

Prý ji psala sama Moudrost - a použila k tomu jiný prostředek, než zbytek - ženu.

Možná proto vzbuzuje fascinaci, od níž se nelze odtrhnout.

Říkají 'nebe nezná vyvolených'. Smrt přichází pro všechny stejně.

Nejluxusnější zámořská loď narazí do ledovce, a i ti z nejvyšších tříd, za zvuku hudby vyzývající nebe, zmizí beze stopy pod hladinou. Tisíce duší vzaté chladem a vodou.

Krutost se přelévá světem a vybírá si - ne podle společenské vrstvy, ale podle etnika a víry. Miliony životů skončí v dýmu a ohni.

"První budou poslední, poslední budou první. Kdo chce být mezi vámi nejváženější, buď vaším služebníkem."

"Pravím vám, že nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království."

Katastrofy se nám možná nevyhnou, ale to jak je přijmeme, určí náš věčný status.

Ženu statečnou kdo nalezne...

Její muž měl to štěstí. Ne, že by si toho vážil, nebo si to snad alespoň uvědomoval.

Domácnost vedla, o obchod se starala, sloužící už dávno věděli, že chtějí-li rozumnou odpověď, mají raději jít za ní.

Všechny zásluhy a chvála ovšem samozřejmě přistály na hlavu pána domu.

O potížích pastevců, napadaných vojáky i sousedními podruhy, věděla jako první. A stejně tak se doslechla o jejich nepravděpodobném ochránci v čele bandy rebelů.

Její manžel samozřejmě netušil, která bije. Urazil přesně ty, které měl uctít.

Nezbývalo než doufat, že její pokorný vděk (a ženské zbraně) dokážou předejít katastrofě.

Je těžké věřit v Boha? Možná. 

Ale i pro ty, kdo rezolutně nevěří, je až podezřele lehké věřit v lásku.

Vlastně se dá říci, že v západní civilizaci se honba za láskou - nebo tím, co láskou nazýváme - stala téměř posedlostí.

Člověk je tvor vztahový. Chceme milovat a hlavně být milováni. Zároveň ale může přicházet skepticismus ohledně toho, jestli existuje něco jako opravdová láska. A kdo je jí hoden?

"Kdo však žije v lásce, žije v Bohu a Bůh v něm, protože Bůh JE láska."

Věříte-li v lásku a jednáte-li podle toho, je možné, že dojdete k Tomu, v něhož nevěříte.

Lidská duše se krmí příběhy. Něco v nás je "zadrátováno" tak, že bez nich nemůžeme žít. Možná je to naše věčná zvědavost, touha věcem rozumět, přání, aby všechno dávalo smysl.

Pohádky jsou útěšné v tom, jak jasně ukazují hranici mezi dobrem a zlem - ale taky tím, že v nich nikdy není nic tak špatně, aby se to nedalo napravit. A dobro vždycky zvítězí.

"Dospělácké" příběhy "ze života" bývají zamotanější. Mezi černou a bílou leží moře odstínů šedi, kterým se loď porozumění prodírá jen velmi neochotně.

Písmo nám nenabízí pohádky. Ale přesto nám slibuje, že můžeme žít "šťastně až na věky".

Až budou zemi ničit válečné nestvůry, s železnými drápy a ocelovými zuby.

Až Zemi budou trhat katastrofy z půdy, vody i vzduchu.

Až budou láskou nazývat nevěru, smyslnost, útisk a zneužívání.

Až budou lež vydávat za pravdu a sebestřednost za altruismus.

Až budou všichni pronásledovat všechny, aby nemuseli poslouchat jiné názory.

Až budou opakování stále stejných klišé prohlašovat za myšlení.

Až budou přerušovat zlé cykly odsouzením a nahrazovat je ještě horšími

Když všechno, co vidíš, je zlo - pak si vzpomeneš na Toho, který stvořil vše se slovy "Je to dobré."

Pak On bude moci říct: Neboj se, všechno tvořím nové.