Bible

"Spatřil jsem trůny a ty, kdo se na nich posadili, a byl jim svěřen soud."

Máme právo nevypovídat o Bohu, ale narozdíl od soudního systému, pokud se ho vzdáme, může být a bude to, co řekneme, použito v náš prospěch.

Můžeme se rozhodnout mluvit, mlčet, konat, nebo nečinně přihlížet. Přiznat se k Božímu obrazu nebo ho v sobě pohřbít.

Naopak ve chvíli, kdy staneme před tím posledním soudem, nebude už naše výpověď potřeba. Všechno již bude zaznamenáno v knihách otevřených na svědectví.

Můžeme ale využít svého práva, aby nám byl přidělen obhájce, kterého si nemůžeme dovolit - Ten, kdo nás soudí. 

Izrael měl přesná pravidla pro bohoslužbu. Dokud putovali, byl jasně viditelný rozdíl mezi truhlou smlouvy a Boží přítomností, jako oblak nebo oheň. Když se usadili a přestali vídat oblak nad příbytkem, kde byla truhla ukrytá zrakům běžných lidí, bylo jednoduché si myslet, že 'absorbovala' Šechinu.

Filištíni, zvyklí na fyzické tokeny přítomnosti bohů, prokazovali truhle - a s ní i Hospodinu - větší úctu, než Izraelci, kteří ji přitáhli do bitvy, aby Boha donutili jednat. Oba národy mají za to, že nepřátelé se sbalenou truhlou zajali Hospodina.

Filištíni doplatí na to, že si k ní nepřibalili i kněze se správným návodem k použití.

"Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo."

Co by udělal Ježíš? Jak bychom mohli být více jako on? Hlavně být blíže Bohu!

Kolik takových vět slýcháme dnes a denně - vždy dobře míněné, znějí tak vznosně, jako bychom se už-už měli vznést na oblaku do nebe vlastními zásluhami.

Jenže právě to bylo první pokušení: Budeš víc jako Bůh.

Když nás k tomu vybízí někdo, jehož pochopení je stejně omezené, jako to naše, není to zrovna spolehlivé.

Jeho odpověď je: jsi stvořen k Mému obrazu, nepotřebuješ víc.

Přeložit to, jak se Hospodin představí Mojžíšovi, není snadné.

"Budu, který budu" zní skoro rozmarně, nestále, jako by se rozhodoval až v tu danou chvíli.

"Jsem, který jsem" naopak zní neměnně, rigidně. Omezeně.

Třetí možnost výkladu je "já budu tam" - ať už je 'tam' kdekoli a kdykoli. Bůh jež doprovází, vstupuje do situací, je v nich ještě předtím, než se tam dostaneme my.

Immanuel - Bůh s námi, Bůh, který do nás vložil svůj obraz.

Pokud nejsem tady (s vámi), pak nejsem nikde a nebyl jsem nikdy.

"Hospodin tě nese ve svém srdci. Hospodin tě vnímá a bere vážně tvůj život."

Hledají tělo, ale najdou jen prázdnotu. Hledají toho, kterého ztratili - příliš brzy, příliš náhle - jen aby ho znovu ztratili podruhé, bez možnosti rozloučení. Hledají Pána, s láskou a důvěrou následovaného, se kterým byly až do konce.

Místo těla najdou otevřený hrob a muže zvěstujícího dobrou zprávu. V prvním okamžiku nevěří, bojí se doufat. Zemřel a tělo tu není… to přece znamená, že už není… navždy. Proč by to mělo být jinak? Přesto touha a odvaha věřit nakonec zvítězí. Bázeň i radost je pozvedne na nohy, vyřídit vzkaz, znovu se setkat.

Když ho potkají tváří v tvář, nejistota zmizí. Láska zůstane.

Kdybys tady nebyla
Tak bych tady nebyla

Sotva by ses trefila
Sotva bych se vrátila

Mi do vkusu
Do autobusu

K večeři bys vařila
K večeři bych chválila

Smažený čaj v pánvi
Zelený ráj, pán ví

||: Oba máme daddy issues
každej svoje vlastní
a když se z nás jeden nají
tak druhej se zasní... :||

Kdybych tehdy nebyl debil
Nebyla bych nezvedená

Nebyla bys rozvedená
Tak už bys tu dávno nebyl

Poslední dva v jednom světě
V jednom světě my dva první

Jedli bychom...
...místo jablek
hadí pečínku...

Rozuměli...
...řeči zvířat
aspoň na chvilku...

A jablečné...
...kupovali akcie.

refrén ad nauseam

Byla prorokyní a soudkyní. A nikdo její místo nezpochybňoval. Nedochovalo se nám jméno žádného z jejích dětí, a přesto o ní text mluví jako o matce - té, která se stará a vzdělává celý národ.

Muž, jemuž byla v tu dobu svěřena úloha soudit, vést a chránit, nikomu odvahy nepobral.

Když se za ním vydá a poselstvím, které jej vede na bitevní pole, odmítne. Ačkoli bitvu a vítězství má v rukou Hospodin.

Pak zvedne oči k poslané. A nastrčí ji před sebe. Jako hradbu. Jako toho, kdo se má obětovat, ne pro národ, ale pro něj.

"Tvůj nepřítel zemře rukou ženy."

Stárnul. Chřadnul. Nořil se sám do sebe a do víry, která ve vlnách přinášela úlevu i zármutek.

Do boje mu nedovolili vytáhnout už roky - prý byl příliš důležitý. Věděl, že zahálka ve stínu hradby nesvědčí ani jemu, ani lidu, kterému měl vládnout.

Synové, kteří měli být požehnáním, si začali brousit zuby a meče na jeho korunu. 

Otec pokoje rozněcuje vzpouru, za kterou zaplatí životem. Neměl tedy nikdy pomazání, nebo je Bůh odňal od nich obou?

Ten, jehož pánem je Hospodin, na svou stranu strhne podstatnou část kultu.

Ale pak do temnoty promluví hlas ukradené královny, která na trůn vsune Pokojného.

Všechno šlo podle plánu. Mrakodrap se rozrůstal svižným tempem pánubohu do oken. Tomu se iminentní kukanda třetích stran znelíbila a nezbylo mu než zasáhnout. Když všichni dělníci spali, vplížil se jim z Bábele do komnat a kulišácky jim začmodrchal jazyky a tkaničky na botách. Ráno nastal Zmatek.

"Як мені можно далі працювати?" zeptal se ukrajinský dělník.

"Ora et labora!" burcoval jiný (s předstihem staletí).

"すみません。私 の 学生 は どこ です か？" pátral stavbyvedoucí.

"Kahretsin! Anlaşamadım kimseye..." měl v tom zmatek Turek.

A tak to šlo dál... Jen Bůh se spokojeně usadil v křesle a spokojeně si dál četl Návrat krále.