DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

Jsem doma. Záda mě bolí, žebra tlačí, nemohu se nadechnout, ani zakašlat a sleduji jak kolem muž a děti kmitají.
V hlavě mi rotují všemožné myšlenky. To sklo je špinavé, ta kytka vzadu uvadá. Dal malému někdo najíst? Určitě má studené nohy. A ten prach. To prádlo musí někdo pověsit, jinak neuschne. Mám žízeň.
Podepřu se na loktech, zařvu bolestí a dopadnu zpět na postel.
Celá rodina se kolem mne seběhne.
"Co se stalo?! V pořádku?"
"Nic," protočím oči v sloup,"mám žízeň."
"Tak odpočívej, hned ti něco přinesu." zašvitoří dcera a všichni zmizí.
Rezignovaně civím do stropu.
"Ano mami."

Irena celou minulou noc skákala kolem nemocných dvojčat, takže teď usínala na židli. Probral ji příchod její švagrové Livie a Violy.
“Kde máte Sofii?” zeptala se.
Viola s Livií se po sobě zmateně podívaly. “Neviděly jsme ji pěkných pár hodin. Myslely jsme, že je s tebou,” řekla Livia.
Do výrazu se všem třem vkradlo zděšení. Obzvláště Viola, která kdysi přišla o syna, pobledla. Livia si dovedla živě představit, jak by jí bylo, kdyby šlo o její děti.
Okamžitě vyhlásily pátrání.
Když Sofii po hodině našli spící ve stáji Irenina notoricky vzteklého koně Lothara, nevěděly, jestli ji chtějí obejmout nebo uškrtit.

(všichni hlavní představitelé sedí okolo kulatého stolku, při pohledu shora tvoří útvar podobný benzenovému jádru nebo matce)
Avery: (napije se čaje) Chybí mi má matka, má drahá matička.
Bromélie: Musela být vyrobena ze zlata, když ji tak postrádáš. Zbyl ti alespoň ten šroubek?
Avery: Chybí mi matka samice, ne matička matice.
Cos: Matice mají široké využití v matematice či v matice.
Domin: V matematice?
Ein: Matika mate matice.
Fjodor: Matice v matice.
Cos: Matika matka věd.
Bromélie: Mám z těch matic, matiček a matek poněkud zmatek.
Avery: Z matek, říkáš? (napije se čaje) Chybí mi má matka, má drahá matička.

„Kde jsi byl?"
„Jen se projít, matko."
„Byl jsi s ní?"
„Žádná ona přece není."
„Nelži, Normane! Viděla jsem tě s tou děvkou! Viděla jsem, jak si ji prohlížíš!"
„Barbra je ubytovaná v motelu s manželem, nic víc v tom není."
„Chceš mě opustit. Chudáka nemocnou bezbrannou matku."
„Vždyť víš, že tě nikdy neopustím. Nikdy."
„Musíš zůstat se mnou. Nikdo jiný tě nebude mít rád tak jako já. Nikdo jiný tě totiž nebude mít vůbec rád."
„Já vím. A nejlepším přítelem každého hocha je jeho matka."

Myslel to upřímně. Jinak by s ní nebyl i tolik let po její smrti.

"Tohle je ona? Není trochu moc... veliká?" Královna Markéta se rozpačitě dívala na svou budoucí snachu. "Umí tahle princezna vůbec francouzsky? A není nějaká až moc snědá?" Propichovala stříbrnou princeznu pohledem. Je stará, to je ono, je na něj moc stará. Co to Jindřicha napadlo, dát ji Jeanovi? Nebyl by Walram lepší nápad?

***

"Tohle je on? Vždyť je to dítě!" Královna Guta se zděšeně dívala na drobného chlapce, kterého právě snoubili s její milovanou dcerou. Takový holec. Tohle je podle českých pánů ideální kandidát na trůn? Co s ním budeme dělat? Nebyl pro Elišku lepší nápadník? Třeba králův mladší bratr?

Už od narození synů vymýšlely s Lilly obranná a matoucí kouzla, která by chlapce ochránila před útokem Smrtijedů. Účinkovaly. Poté co Lestrangeová a spol. vtrhli k Longbottomovým, nejenže Smrtijedi nezaznamenali spícího Nevillka, ale ani řev mučených rodičů chlapeček neslyšel.
Alicina poslední myšlenka, než jí cruciaty vygumovaly mozek, patřila synovi.

Když se po čtvrtstoletí probrala, srdce jí zaplavila radost z uzdravení, ale také smutek. Vždyť přišla o nejdůležitější roky v životě Nevilla. Z batolátka byl muž. Takový, kterým se pyšnila každá matka, který nemlčel, když slyšel lež, který než by způsobil bolest druhým, raději ji sám vydržel, který bojoval s Voldemortem.

Linkový autobus dorachtal na náměstí chvíli po poledni. Kromě babek, které se vracely z trhu, se z útrob oprýskaného vozidla vykolébala i růžolící matróna s květovaným kloboukem a parfémem, který nutil řidiče jet o něco rychleji, než klikaté serpentiny běžně umožňovaly. Přeměřila náměstí zkoumavým zrakem. Odfrkla si, když nedopatřením šlápla do kuřince. Nejbližší patník se brzy seznámil s velejemnou podrážkou módní obuvi.
„Hledáte někoho?“ zahlaholil Gepard.
„Jmenuji se Pupella Carbonare. Hledám svého syna. Přijel k vám dělat tu… kulturní osvětu…“
„Čehože?“ Při pohledu na kypré boky zavzpomínal na mužná léta.
„Nebo to byla jiná vesnice? Všechno se tu jmenuje stejně."

Od prvopočátku byl její život naplánovaný. Nalinkovaný, předpřipravený. Neměla co do těch plánů mluvit. Jako kdyby její život byl kniha, kterou měla jen přečíst.
Nelíbilo se jí to. Ale její matka si to tak přála.
Chtěla vidět matčin úsměv.
„Chci pro tebe jen to nejlepší,“ říkávala. Byla nucena do stále větších a větších výkonů, ale ani slovíčkem si nepostěžovala. Bojovala o matčinu hrdost, o její lásku. I když jí život, který si nevybrala, nenápadně okrádal o duši.
Až to už jednou nevydržela. Sbalila si věci a bez rozloučení odešla.
Když se jí vzlykající matka po telefonu omlouvala, bylo už pozdě.

To je zmatek,
starších matek,
děti dělají si co chtějí,
vždyť už jsou sami dospělí,
neposlouchají své matky,
mají svoje vlastní chatky,
a také vlastní rodiny,
neposlouchají rady matčiny,
řídí se vlastním rozumem,
matka již není jim bohem,
již nenechají je řídit své životy,
pro matky to zmatek a novoty.

Byly zvyklé na chování jiné,
toto zdá se jim neobvyklé,
jaktože Jiříček, Jarmilka, již neposlouchají,
co chtějí to sami si dělají,
matička nemá již je u sebe v hrsti,
nemyslela by si, že ji kdy takhle opustí,
že začne žít svůj vlastní život,
kde ona již nebude mít hlavní slovo.

Vyrazili jsme nam motorkách ven z centra na levnou večeři. Kámoška dlouho nikde, po dalších deseti minutách zpráva, že skůtr zase nestartuje. Jde tlačit zpátky do hostelu.

Dojel jsem zpátky na hostel a šel jí pomoct. Mezitím se případu ujali chlápci v košilích z nějakého hotelu pocestě. Kolem skůtru už ležela hromádka šroubků, matek a dílů. Prý nějaký problém se vzduchem. Nakonec to nastartovali a jali se dát motorku dohromady. Tak jsem zas šel na hostel, ať ten skůtr netrápíme ve dvou.

Když přijela, vidím že šroubky na některých místech chybí. Mají v tom zmatek jako já, když rozebírám notebooky.