Vlastní

„Kam nás to vezou?“ otázala se sestry.
„Netuším,“ odvětilo její dvojče napjatě.
„Naposledy venku jsem si odřela záda o zábradlí,“ fňukla.
„Zádama jsi stejně furt ke zdi. A třeba teď budem spolu. Ty poslední tři roky byly pěkně na houby. Ty v jednom pokoji, já ve druhým…“
„Zachovejte paniku, ale hlavně už zmlkněte,“ zafuněl šedivý obr. „Pokaždé, když jsem jel autem, byl jsem v krabici a nic jsem neviděl. Chci si to užít, a to s tím vaším klapáním moc nejde.“
Dveře dodávky práskly.
„Svojanovská, takže pátý patro bez výtahu, jo? To teda bude něco, s tím křeslem a komodama...“

„Ženský úděl jo? Tak tohle téma mě nedožene. Mě si nějakej jouda hned tak nezdomestikuje.“ S tím Svojanovská vstala, uvařila kafe, usmyslela si k obědu karbanátky, vymyla myčku, vyprala a pověsila prádlo, našla si chvilku na práci i na čtení, nakonec úspěšně zteraformovala Mars…a pak v ní hrklo.
„Už jsem docela ochočená, co?“ otočila se na drahou polovičku.
„Já taky. Nalil jsem ti pivo a bez říkání!“ ozvala se polovička dotčeně.
„Uf, ještěže tak. Musím zůstat v těsném kontaktu se svou chlapskou stránkou. Do prkýnka!“ hrklo v ní podruhé. „Drabble! Za patnáct minut! Tak tohle že je ten můj úděl?“

„Jé, no já jsem musela být hodná!“ potěžkávala v ruce balíček ve vánočním papíru. Chtěla sloupnout kousek izolepy. Kus papíru šel dolů s ní a odhalil část názvu.
„Porn? Víš, že já nejsem prudérní, ale tohle ti fakt přišlo jako vhodný dárek k prvním Vánocům?“ zasmála se.
„Rozbal to celý,“ začervenal se. „Když ten smrk z obálky na mě v tom knihkupectví tak svůdně mrk…“
„Mrk smrk? To je tak romantický! Ale uvědomuješ si, že teď budu chtít opustit chalupu v lůně vesnice a postavit vlastníma rukama jinou na nějakém odlehlém místě, aby se víc podobala těm z Cabin Porn?“

Větvičky praskají pod teniskami a světlo dvou čelovek se míhá po kmenech stromů.
"Jdeme správně?" ptá se malá Sára supící pod tíhou plného batohu.
"Kdy jsi naposledy viděla fáborek?" optám se nejistě.
Sára začíná popotahovat. Možná jsme na poslední křižovatce špatně odbočili.
"Jsme úplně ztracený, že jo?" slzy už jí tečou po tvářích.
Vezmu ji za ruku a snažím se tvářit odvážně.
Sára se na mě otočí s nadějí v očích: "Ale vždyť máš SOSáky, můžeme zavolat o pomoc!"
Polije mě horko, starší bratři by neměli mladším sestrám lhát o tom, že za pomoci čokoládových mincí dokážou přivolat pomoc superhrdiny.

„No, takže mně pěkně hnuli žlučí. Slíbili, že přijedou v 11 a v 9 volali, že už tu jsou a nikdo tu nebyl. Takže si sbalili sosáky a odfrčeli. Nejdřív prej pojedou zase za čtrnáct dnů,“ vysvětlovala Svojanovská otráveně do telefonu.
„To je teda blbý. Tak snad to zvládneme i bez toho a nebude to moc smrdět. Jo, a co ty tvý kozy?“ zeptal se její kamarád.
„Jasně, vyfotím ti je, vydrž.“
„Lásko…o co přesně tady jde? Komu jdeš fotit co?!“ zeptal se nedůvěřivě její drahý.
„Zbyňovi jdu vyfotit kozy. Na řezání dřeva,“ dodala mile.
„Aha. A ty sosáky?“
„Hovnocuc.“

Už to přišlo, je čas jít. Venku je tma a pouliční lampy vrhají jen mdlé světlo. Vždycky se přesvědčuje, že jí nic nehrozí, cestu přece zná a málokdy někoho vůbec potká. Ale panika se vkrádá do duše a její krok je proto nejistý. Neslyšela teď za sebou šramot? Neplíží se za ní někdo? Zrychlí, ale nohy se jí podlamují. Přitáhne si svetr blíž k tělu. Slyší něčí dech pár metrů za sebou, stihne za sebou zabouchnout dveře? V hlavě jí hučí, z posledních sil za sebou přibouchne dveře koupelny. Stihla to! Je tady sama a kocour naštvaně mručí na chodbě.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Řekni to i beránkům. Řekni to všem zvířátkům v sobě. Řekni jim, že se můžou toulat po světě. Řekni jim, ať pijou z potoků, ať běhaj po loukách, po horách, skrze všechny lesy. Řekni jim, ať mluví s měsícem.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Že se postarám, když budeš hořet. Řekni jim, že už znám každý strom, pole. Vím o všech tůňkách, co se v nich odrážejí hvězdy. I o těch, kde se odráží jen tma.

Řekni vlkům, že se už nemusí bát. Ani já se nebojím.

Stromy zašuměly větrem.

Ozvalo se vytí.

„Najednou mám pocit, jako bychom nebyli sami.“
„Ale jdi Ty brepto“, usmál se rozpačitě. Podal ji lahev červeného. Tváře ji hořely. Zachumlala se hlouběji pod peřinu. Pevně se přitiskli.

Snad sme to nějak nepodělali, proběhlo mu hlavou. Máme rodiny. A navíc, je to Anča. Ta, co s ní zapíjel všechna hoře a radosti světa. Ta, co s ním hrála na vojáky, kryla záda. Nejen v dětství.
Srdce jim bušila tak silně.

Schováme si tohle na památku. Tam, jak jsme zakopávali naše poklady v dětství?

„Tak co já s tím“, povzdychlo si svědomí do prázdného pokoje. A utřelo si slzy rukávem.

Je to jako dlouho čekat. Dlouho. Je ti deset, dvacet, třicet, furt nic. Přijde Ti, že nejsi celej. Bez ohledu na to, kolik lidí okolo sebe máš, jak moc chodíš nebo nechodíš do kostela, do hospody, na koncerty. Je úplně fuk, kolik si toho přečet a jestli to byly dobrý knihy nebo ne. Je jedno, jak byly složitý, jestli to byl Patočka, anebo Slabikář. Je jedno, co si napsal, jak moc se snažíš. Furt to není celý. Prostě máš pocit, někde uvnitř, že si sám. Někdy ho necejtíš.

Do doby, než to udělá cink. Ve chvíli, kdy to vůbec nečekáš.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Řekni to i beránkům. Řekni to všem zvířátkům v sobě. Řekni jim, že se můžou toulat po světě. Řekni jim, ať pijou z potoků, ať běhaj po loukách, po horách, skrze všechny lesy. Řekni jim, ať mluví s měsícem.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Že se postarám, když budeš hořet. Řekni jim, že už znám každý strom, pole. Vím o všech tůňkách, co se v nich odrážejí hvězdy. I o těch, kde se odráží jen tma.

Řekni vlkům, že se už nemusí bát. Ani já se nebojím.

Stromy zašuměly větrem.

Ozvalo se vytí.