DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Dlouhé roky opatrného a později i velmi neopatrného postrkování. Sondování. Donášení. Zmínka sem, zmínka tam. Roky soucitného i otráveného naslouchání nadějím či skeptickému zármutku. Jistá míra úlevy i údivu, když se na chvíli zakoukala jinam.
Teď jsou tu s námi, skoro všechny. Nebo všichni? Mr Whirl má jistou zásluhu.
“Já se s váma taky musim vyfotit, já za to celý můžu,” hlásí Tess.
“No to já taky! Pojď, budeme dělat, že je postrkujeme,” Ness se nenechá zastínit.
Blanca se přidá a provází nás smích.
Ještě by tu měla být moje drahá svědkyně. A Miss Gwendylon. A mnoho dalších.
Přátelé, děkujeme!

„Já ti rozumím,“ kývl Rotolf, když se mu bratr svěřil s úmyslem nechat dvorský život za zády a cestovat. „Chceš žít po svém.“ Část věděl od Céliny, zbytek domyslel: zlomené srdce.
V dětství dělali všechno spolu; spolu, bez ohledu na viníka, nesli i následky, pokud otec či nejstarší bratr nepovažovali jejich činy za hodné budoucích rytířů. Když dospěli, jejich cesty se rozdělily. Rotolfa nelákalo být rytířem. Spřízněnou duši našel v matčině sestře, citadinské kamenodomské paní. Nápad, ať se stane knížecím diplomatem jako jeho otec, vlastně vzešel od ní.
S Kamenným domem bude napříště svázán víc, než kdokoli z rodiny vytuší.

Udělejte to takhle, řekne první tajemnice šestého podržtašky.
Nemám dost podkladů, řeknu já.
Všechno zpět! Nedělejte to, dokud nepřijde to a to!
Po dvou dnech už je mi to jaksi podezřelé i ozvu se prostředníkovi první tajemnice šestého podržtašky, zda i jemu.
Ten mlčí a věc promptně vrátí výše uvedené, která mi o minutu později umyje hlavu, proč to nebylo vyrobeno!
Zaklínám se nařízením, že to přece nemám dělat, dokud nepřijde to a to.
Tajemnice mi vytkne, že nemám věšteckou kouli a Tardis nádavkem.

"Sice jsem se spletla, ale je to vaše vina!"
a padající hovno se vydalo na cestu...

Charlie opatrně mrkne doprava. Sally stojí u linky, v jedné ruce toust, v druhé nůž bodnutý do sklenice s burákovým máslem a chystá svačinu. Mlčky. Neměl by se ptát, jestli si nechce kazit náladu... "Stalo se něco?"
Jeho sestra se nechystá pronést projev ani po pobídnutí. Stalo.
"Co nová krabička na jídlo?" vzpomene na otevírací berušku.
Sally zuřivě zakvedlá nožem. "Frank ji vzal. S ostatníma se mi smáli!"
Oh...
„Tak jsem mu řekla, ať ji navalí, jinak bude zle, a kopla ho do nohy, aby to pochopil.“
Oh. „Ale máš ji zpátky...“
„Čert vem krabičku, voni mi sežrali celou svačinu!“

Když první kus nebe spadl na zem a za ním začal padat sníh zanechávající krvavou stopu, všichni věděli, čí je to chyba. Všechny bílé myšky byly vyhlazeny, ale nebe padalo dál. Modrý slon byl obviněn a sťat, obloha ale zbělela ještě více a zaplakala v podobě zářivě temných krystalů. Stromy prchly z povrchu a zahynuly v zemi, vystrašeny, tím, co se stalo drakům. Moře začalo hořet a všechny živé ryby na souši byly obětovány neznámým bohům. Pak, když Měsíc pohltil slunce, začali lidé pochybovat o své ceně. A když Země začala opět žít, zbyl na ní už jenom mistr popravčí.

Děvčinka se sesypala u ohně, zmrzlá jako rampouch. Jako by se do plamenů nejradši stulila.
„Co tu pohledáváš?“ obořil se na ni nejstarší zbojník s kyjem v ruce.
Jeden z mládenců odnaproti přes ni přehodil plášť.
„M-macecha mě v-vyhnala z domu. P-prý m-mám přinést fialky.“
„Co tvůj otec?“
„Z-zemřel. P-před rokem. Z-zima n-nekončila a on pořád kašlal.“
Zbojníci se podívali na stále bezvládného Dubna.
„Je to moje vina, že mě pověsili? Než jste se mě obtěžovali přijít sundat, byl podzim,“ protestoval.
Mohli za to všichni. Tu velkou zámeckou loupež zvrtali. A očividně nejen to.
Březen vstal. „Bratře, půjč mi kyj.“

Pod skalní stěnou leží osada. Většina osadníků je brzy ráno ještě v alkoholem prohloubeném spánku, ale záhy jsou probuzeni a vytáhnuti zpod dek. Policajty nevidí rádi.
"Chybí vám tu někdo?"
"No, Matoša se večer odklidil, že prej tu s náma nebude, ale jinak jsme všichni," vzal si slovo zarostlý pořízek.
"Blond, asi 175, kolem třicítky? Tetování tohohle totemu na levý ruce?"
"Jo, to je Matoša. Proč?"
"A večer se s váma pohádal?"
Trampové si vymění pohledy. Podle Tiché provinilé.
"Měl nějakou depku. Stalo se mu něco? Že von si něco udělal, jak vyhrožoval?"
"Jenom pokud se sám dokázal rozsekat mačetou..."

"To kvůli tobě jsme ve vězení!" vykřikl Elladan a zhnuseně odhodil pero přes stůl.
"Nene, tys ječel, takže je to kvůli tobě," opáčil jeho bratr.
"Tobě!"
"E-e."
"Buď zticha!" Elladan se vyhoupl na parapet okna a upřel rozhořčený pohled na překrásné letní počasí, které mu bylo tak krutě odepřeno.
"Beztak to vymyslela pani učitelka," zamumlal Elrohir, zatímco popadesáté škrábal na papír už nikdy nepolezu krz jezkyně do Hlubinné.
Elladanovi zasvítila kukadla. "Správně! Navedla nás!"
Elrohir soustředěně ohlodával násadu. "Akorát, když to naprášíš otci, tak..."
"...nás místo ní bude učit někdo trapnější," prskl Elladan. "Dobrá. Tak snadno se z toho nevykroutí."

Vzadu na louce se tyčí vysoký modřín, osamocený strom mezi trávou.

"Tam, kde stojí modříny, stával dům," vysvětlila mi babička, když jsem byla malá. "Dříve, když se narodilo dítě a byl to chlapeček, rodina zasadila před chalupou modřín."

U cesty všude kvetou narcisy.

"Babičko, jak to, že tu kvetou, když tu není zahrada?"
"Kdysi tady někdo bydlel, dům už nestojí, ale květiny zůstaly."

Nedalo vesnice stojí hřbitov. Hroby jsou zarostlé, ale všude kolem roste kvítí.

"Babičko, a oni už tu nepohřbívají? Kam všichni ti lidé šli? A proč už tu nejsou?"
Jenom včely bzučí nad šumavskou krajinou. Země si pamatuje.

4:30 Svítá. Keny snídá. Otouš se naparuje. „Nikoho nenapadne, že ten vlak vyjíždí už odsud.“

4:50 Keny snídá. Otouš básní o prázdných kupé.

4:55 Sumec hovoří se strakou

5:20 Sumec se podrážděně ptá, kde je vlak

5:40 Přichází muž, předává nám oranžové vesty a odchází

5:43 Muž se vrací, pobízí nás k odchodu

6:30 Křižák vysvětluje, že nejsme dopravní učiliště. Muž křičí a vyhodí nás z nádraží

7:40 Stojíme na chodbičce vlaku. Otouš uznává omyl. Nikdo ho však nevaroval, jedná se tedy o kolektivní chybu. Sumec mu vyhrožuje kolektivní defenestrací.

Keny snídá.