DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Na stolech přibývalo vybryndané pivo a zábrany naopak mizely.
"...na mě mával tím svým kufříčkem, že prý unterwäsche. Sem to votevřel a co bys řek, že tam měl?" líčil Jozka.
"Hodinky?" tipoval Fanouš.
"Jo, kamaráde, kdyby hodinky, šperky svý starý. Samý diamanty."
"Kecáš, cos s tim proved?"
"No co by, vzal sem mu to, jemu jsem rozbil hubu a poslal ho pryč s holou řití, jak si zasloužil... Akorát to viděl jeden vod červeňáků a co jsem si vzal, mi ten šmírák sprostě ukrad."
"Kretén," litoval Fanouš.
"Ale co... na zdraví. A na to, že ty německý kurvy konečně vodtáhnou!"

Klečel v tom chladném sněhu před námi a tvářil se jako by mu vůbec nedocházelo proč. Těkal očima z jednoho na druhého a nejspíš hledal nějakou oporu, vysvětlení, alespoň v jednom z našich pohledů, zatimco mu z děr v břiše vytékala čerstvá krev.
Nevěděl vůbec jak hrozně to bolí. Jak strašné je se koukat, když vám před očima podříznou oba rodiče.
Pokud ano, nikdy by to neudělal. Nikdy by je sem nepřivedl.
Stoupl jsem si proti němu, zahleděl se mu do očí a vrazil mu nůž rovnou do srdce. Snad ho to bolelo stejně jako mne každý den.

"Pro hlídku."

Drahá Dezinvektilo,

některé pojmy jsou mezi lidmi takříkajíc provařené, takže je musíš nenápadně zaonačit, jestliže chceš uspět. V tomto případě Ti navrhuji předložit pacientce princip „každému dám příležitost ukázat mi, že není hajzl“.
Pak ji třeba nenápadně upozorni, že někteří lidé, kteří jí v minulosti ublížili, měli modré vlasy. I když neodsoudí všechny a priori, bude najednou hodnotit každého modrovlasého, kterého potká. Vtip je v tom, že nakonec každý něčím zklame. Ale ona to neposoudí jako obyčejné lidské zklamání. Vezme jejich chování jako potvrzení, co jsou modrovlasí zač. A ještě si pogratuluje, že jim dala šanci.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Nesnášela ministerské večírky, což nezměnil ani konec války. Otočila se a strnula na místě. Přímo před ní stál Draco Malfoy. Mladý muž, i když ještě trochu dítě, a zároveň někdo, kdo musel dospět příliš rychle.
„Dobrý večer,“ podal jí ruku. Viděla na ní krev. Přijala ji a lehce stiskla.
„Nevěřil jsem, že budete ochotna se na mě podívat. Nesu vinu-“
„Každý neseme svůj díl viny. Otázka je, jak se s ní naučíme žít.“
Vykročila k odchodu.
„Paní profesorko,“ vyhrkl.
Zastavila se.
„Asi to moc neznamená, ale… Moc mě to všechno mrzí,“ řekl tiše.
„Mýlíte se, pane Malfoyi. Znamená to hodně.“

„Zdejší zámek patřil hrabatům von Thaleck,“ vysvětloval ředitel Šebesta. „Vypadal ovšem poněkud jinak, když byl v jejich vlastnictví, a ne ve správě družstva.“
Eliška už zámek viděla. Tedy jen zvenku. I tak jí bylo smutno, jak je zanedbaný.
„Mladý Thaleck tu za války schovával parašutistický výsadek z Británie. Starý pan Thaleck byl natolik věrný republice, že po vyhlášení Protektorátu dostal infarkt. Jediný z rodiny tady zůstal. V rodinné hrobce.“
„Emigrovali?“ zeptala se tiše Eliška.
„Konfiskace a odsun. Rodina měla německé občanství.“
Zarazila se. „Přece pokud byli antifašisti…“
Ušklíbl se. „Myslíte, že na tom doopravdy záleželo, slečno Zenelová? Zvlášť u šlechticů?“

“Líp už hrát nemůžeš.” To zrovna technik kontroly kvality nalepil štítek na nový zesilovač. Svému novému majiteli dělal zesilovač velkou radost, při poslechu hudby. Vděčil za to především velkému množství elektrolytických kondenzátorů, které, díky své velké kapacitě, udržovaly všechna důležitá napětí v zesilovači pevné jako skála. Jak šel čas, zesilovač si začal všímat podivných věcí... Zvuk, co z něho vycházel, už nebyl tak křišťálově čistý jako dřív, ale podivně bručel padesáti hertzy. Při jeho výrobě byly totiž použity nekvalitní elektrolytické kondenzátory, jež přišly o svou kapacitu. Ty měly nakonec za vinu to, že chudák zesilovač musel být vyhozen do elektroodpadu...

Well, now that a black handprint was not only on her shield but also her chest, she could not back down, really.

And when Phandalin is conquered and under her rule, they will realize...

A flash of memories - *her cousins, nicely dressed, happy and laughing, playing in the garden - her kept apart and out of sight - her only ever looking at their backs, always behind them - her not being able to afford toys or books or her own weapon - the thinly veiled ridicule in the voices of even strangers - tears down her cheeks, again and again*.

No. Never. Never again.

„Tak kdo to byl? Kdo to udělal? Nikdo se nepřizná?"
„Samozřejmě tu stojíte, mlčíte a ďoubete se v zemi, ale kloudného slova z vás nedostaneme ani páčidlem."
„Bando jedna nezvedená, chásko nevděčná, chuligáni!"
„Člověk se o vás stará, odtrhává si od vlastních úst a tohle máme za to?"
„No tak, Terezko! Týno! Bětko, Zuzko, nic? Ani ty Eliško?"
„Víte jak zuřila? Co jí mám asi tak říct? Že jí koupím nové?"

Jalovice stojí na pastvině, odfrkávají, uždibují trávu a bučí, některé dokonce líně odcházejí. Ale žádná z nich se nepřizná, která protrhla TROJITÝ (!!!) ohradník a sežrala sousedům všechny kedlubny!
Krávy!

Potter, Weasley a Malfoy v ředitelně. Kdyby si ponechal kabinet ve sklepení, skoro by měl pocit, že čas se škodolibým způsobem zacyklil a on prožívá nejhorší roky svého života stále dokola.
Tohle byla ale nová generace. A on jako ředitel musel projevovat více objektivnosti.
Bohužel.
„Takže,“ protáhl pomalu. „Kdo z vás podpálil profesorce Ambrosiové hábit, když předváděla odzbrojovací kouzlo?“
Všichni tři si s předstíraným zájmem prohlíželi vybledlý vzor perského koberce.
Severus si vnitřně povzdychl. Tahle trojka držela nad všechna očekávání při sobě.
„Dobrá, takže trest si odpykáte všichni.“
Už velmi dlouho Filche nepotěšil. Inu, se školníkem je potřeba vycházet zadobře.

Jožka na lusky nezapomněl, ale změnil plán.
„Pudem skoro rano, to eště všeci budu v lužkach.“

Z domovů se vyplížili před čtvrtou. Rosa studila, vzduch byl ledový. Andula si namlouvala, že se třese zimou.
Aleš nabídl, že bude pozorovat Bulharův domek, a když něco uvidí, zapíská.
Ostatní přelezli plot a plížili se mezi záhony.
Hvízdnutí se neozvalo. Místo něho rozrazily ticho zlostné hlasy a štěkot psa. Neokusili ani hrášek. Pádili pryč, ale starý zelinář je chytil těsně před plotem.

Výprask dostali všichni, přestože Aleš se bránil, že on jest nevinen.
„Taky na guvno hlidač, si to zasluži,“ uzavřel Jožka zasmušile.