DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Přišli uprostřed noci, bez varování. Bylo jich nepočítaně, nebo se to tak alespoň zdálo. Odvedli i všechny děti. „Co chcete zjistit od Ginny?! Je jí osm let!“ Rána a dopad těla na podlahu.
V hlubinách Ministerstva byli každý sám. Neviděli, co se děje za dveřmi výslechových místností. V temnotě strávili tři dny a domů se vrátili všichni kromě Billa a Molly.
Artur, Charlie, Percy, Fred, George, Ron a Ginny – seděli pohromadě v kuchyni a mlčeli. Bill přišel domů v zakrváceném hábitě, o matce neslyšel, nic neví. Doupě čekalo, ale naděje nepřišla. Molly Weasleyová zemřela při výslechu ve věku 38 let.

Pokud jako bílý člověk cestujete Vietnamem a máte pocit, že se k vám místní chovají jako ke kusu hadru, je dobré jim říct, že jste z Evropy (mimo Francii). Protože bílý je přece Američan. A Američani můžou za válku. Co na tom, že jste ještě nebyli na živu, je to vaše vina. A necítí se provinile vás okrást, nebo podvést.

Naštěstí přístup k Evropanům je znatelně lepší, navíc Česko, respektive Československo, často znají, a má tady poměrně pozitivní konotace. V turustických oblastech se vás na původ obvykle zepají hned v první větě. Pokud ne, tak se hlavně netvařte, jako Američan.

Bylo to už čtvrt roku, co neviděli živou ženu. Pocitově celé století.
Pak přišla: zjvevení s černočernýma očima a snědou pletí. Zdraví a mládí z ní prýštilo, jako by je chtěla rozdávat krajině kolem sebe jako životodárná delta.
Shodli se na tom, že nejprve ji chtěli jen vzít pod svá křídla a doprovodit vstříc lepším zítřkům. Ale celé se jim to nějak vymklo z rukou... Začal to Jezevec, když ji poprvé pohladil po vlasech a nechal ruku spočívat na jejím líčku až příliš dlouho? Nebo Amerikán, protože proti tomu vůbec nic nenamítal?
Dotýkat už se jí pak chtěli úplně všichni.

Když dívky vyčerpaly všechny témata konverzace, přešla řeč na Bradavice.
“V jaké asi budete koleji?” zeptala se zvědavě Michelle, neboť ona sama příliš jasno neměla.
“Podle rodinné tradice asi Nebelvír,” pokrčila rameny Jasmine.
“Doma mi říkají že Zmijozel,” nastínila Mary, “a Jane by mohla být Havraspár.”
Pro nově nabytá přátelství to nevypadalo na slibné zítřky, uvědomila si Mary.
“Dáme si slib. Každá jsme tu za sebe, ale i kdyby nás měl klobouk rozdělit, budeme přátelé? Je to každého rozhodnutí, nechci žádnou kolektivní vinu.”
Dívkám se rozzářily oči. Vzájemně si daly ruce na sebe pro stvrzení slibu. Vzduch jiskřil syrovou magií.

Ležela na zemi, krev okolo ní malovala kola. Spadla z velké výšky, nedýchala.
Začaly se k ní přibližovat postavy, sklánět se a něco si šeptat.

„Hysterka. Nepřenesla se přes rozchod."

Další postava k tomu měla také co dodat: „Rozchod? Vždyť s ním nechodila, nikdy jí nic nesliboval. Co si po těch letech myslela?"

„Stejně to udělala naschvál."

„A kdo to má uklízet? To nemyslela na lidi okolo?"

„Vždycky byla hrozně sobecká."

Postav bylo více a více.

„Pořád jen všem říkala, jak je nešťastná, ale aby s tím sama něco udělala to ne."

„A proč jí ale nikdo nepomohl?"

„Neřekla si."

„Zbabělci, zbabělci.“ Hřímá dav na shromážděné šlechtice.

„Máme je tedy pověsit?“ táže se královský soudce.

„Ano, ano, zrádci! Zrádci!“ Jásají lidé na náměstí s vidinou další zábavy. Vždyť přece lámání v kole, pálení železem je tak zábavné. Hlavně pro diváky.

Nikdo si nevšímá toho, že část odsouzených nemá šlechtický šat, jen nuznou halenu a staré kamaše. Nikdo nepátrá po tom, proč v davu pláčí ženy a děti, že jim zabijí muže a táty od rodiny.

Zrada v bitvě se přece musí trestat smrtí.

A že jsi jen sluhou, podkoní či vozka svého pána, na to se nikdo neptá.

Kolektivní vina.

Presádzanie kaktusov do nového substrátu je vždy boj. Príručky radia rôzne triky: dať si pevné kožené rukavice, obtočiť kaktus pásom hrubého papiera, prípadne pre istotu ho zabaliť do papiera celý...
No nech robíte čo robíte, aj tak sa nikdy nevyhnete všetkým pichliačom... hlavne vtedy, ak potrebujete presadiť plný parapet kaktusov naraz.
Niekedy je možné podľa farby a štruktúry pichliača ľahko určiť vinníka. Lenže inokedy sa pichliač pod kožou zalomí, zmaže za sebou stopy a zanechá len neodbytné štípanie, čo vydrží dlhé dni, až kým vám rana nevyhnisá.
V takom prípade sú vinné všetky kaktusy spoločne.
Možno s výnimkou astrophytum myriostigma.

"Chcete říct, že jste tyto parametry vůbec nezkoumali?" ostře na mě udeřil oponent.
"Ten problém tkví v tom, že..." snažila jsem se obejít zjevný nedostatek v našem řešení.
Chlapec v modrém obleku mě ale přerušil: "Odpovězte na otázku. Zkoumali jste je? Ano nebo ne?"
"Čas!" ozval se časoměřič. Oponující tým se sesedl blíže k sobě a začal finalizovat oponenturu.
Jirka do mě rýpl: "Mohla ses na to připravit líp. Ti nás úplně zničí..."
Jedovatě jsem opáčila: "Uvidíme, jak si povedeš ty, až budeš prezentovat!"
"Nehádejte se!" okřikl nás Adam, kapitán týmu, "kopeme všichni za jeden tým. Uděláme, co se dá."

Na skříňce za prodavačem ležely různobarevné proužky. Zelené, červené, modré, žluté a fialové. Kousky byly ale velmi pyšné a chtěly, aby byly někam odvezeny na ozdobu. Každý chtěl, aby odvezli právě jeho. Nikoho jiného. Proto se samozřejmě hádaly. Červené kusy říkaly modrým, my jsme pěknější, zelené fialovým, my jsme barevnější. Žluté stály většinou stranou, stejně se ale nevyhnuly hádkám. Hádáním ale na sebe přilákaly pozornost zákazníka. Když si to ale uvědomily, už bylo pozdě. Zákazník je koupil a nesl si je domů. Strach ze snědení překonal jejich pýchu a ony se připojily k sobě.
A tak vznikly duhové kyselé pásky.

Je hrozné na rukou cítit všechnu tu krev. Bože můj, miliony trpících lidí. Všichni ti nevinní lidé, kteří museli snášet bolest a zemřít, protože... Proč vlastně? Kvůli touze po moci, území, bohatství? Kvůli čisté nenávisti? Či jen pouhé zvrácené radosti z cizího utrpení?
Na všech válkách, mučení, násilných úmrtích, genocidách, na každém lidském utrpení způsobeném jiným člověkem máme svůj podíl už jsem z podstaty toho, že jsme lidé.
Jsou to naše hříchy, které nám už nikdo nikdy neodpáře. Je to vina, kterou musíme nést. Nelze ji smýt. Jediná věc, kterou můžeme dělat, je snaha, aby se podobné věci už neopakovaly.