Kingdom Come: Deliverance

Když se vrátila do mlýna, našla Jindřicha vzhůru a při smyslech.
Dokonce byl oblečený a připravený odejít.
"Přece bys nezmizel bez rozloučení," vyčinila mu. "Kam tak pospícháš?"
"Musím doručit panu Rackovi meč. Kam jsi ho dala?"
"Žádný jsi neměl, když jsme tě našli."
"Ten bastard! Ukradl ho. Musím ho najít. A pohřbít rodiče..."
"O to jsme se s panem Robertem postarali. Leží spolu pod lipou. A rozhodně nemám po tom všem v plánu ti dovolit, aby ses k nim přidal kvůli nějakému meči."
"Byl to poslední meč, který otec ukoval. Nerozloučím se s ním jen tak. Přísahám, dostanu ho zpátky."

"Znáš pravidla, nemůžeme pustit dovnitř jen tak někoho," ohradil se strážný a zablokoval bránu halapartnou.
"A ty zase znáš mě, Janku. Myslíš, že bych Jeho Urozenost otravovala jen tak?"
Z brány za ním se ozvalo klapání kopyt. Pan Racek mířil na každodenní vyjížďku.
Počkala, až vyjede mezi nouzové přístřešky, než ho oslovila. Zastavil, ale z koně nesesedl. Pověděla mu o nočním setkání.
"Pane, pokud dovolíte, co od vás Kuna chce?"
"Mlynářská výchova se nezapře, jak vidím."
Začervenala se.
"On a jeho družina umí rozplétat sítě PaVOUKů, kterých je tu teď víc než dost."
"Pavouků?"
"Parchantů Vypočítavě Okupujících a Utiskujících Kraj."

"Vypadám jako majordomus?" ohradila se Tereza (srdnatěji, než se cítila). "I kdyby hrad nebyl na noc uzavřený, pochybuju, že by mě za ním pustili jen tak do ložnice..."
Kuna štěkl smíchy.
"Kobyla je starý mládenec, návštěva jemnějšího pohlaví v komnatě po setmění by mu určitě proti srsti nebyla."
"Může si o tom nechat zdát."
"Dobrá, počká to do rána. Řekni urozenému panu Kobylovi, že ho přijmu na svém sídle, na kopci severně od Ratají. Má dobrý výhled, ale audienčním sálem profukuje, chybí mu střecha... tak ať se raději oblékne teple. A nebere s sebou doprovod. O nás nemusí nikdo vědět."

Vracela se do mlýna, když na ni ze stínu hradeb náhle někdo promluvil:
"Copak, po setmění bez pochodně?"
Odskočila, rukou bloudíc k dýce - zbytečně, postav u zdi bylo šest.
"Toho nebude potřeba," promluvil znovu jejich (nejspíš) vůdce. "Nemáme nekalé úmysly. Chceme jen mluvit s Rackem Kobylou. Je doma na Pirkštejně, že?"
Sjela je pohledem. Měsíc jim stříbřil vlasy a odrážel se od kusů výzbroje. Vypadali jako banditi.
"Co by královský hejtman dělal se smečkou vlků?" uhnula odpovědi.
"Blízko, ale vedle," zasmál se cizinec. "Mé jméno je Kuna z Rychvaldu. Ale máš pravdu, lépe když mě u urozeného pána nejprve ohlásíš..."

Obléhání Talmberku se protahovalo, ale nyní, s pomocí trebuschetu se podařilo rozbít bránu a bojovníkům pánů Diviše, Hanuše z Lipé a Racky Kobyly se tak otevřela snadná cesta dovnitř.
Válečníci byli nachystáni k závěrečnému útoku, čekali jen na povel.
"Ti vlci nám tvůj hrad nevydají zadarmo, příteli," prohodil pan Hanuš sledujíc nepřátele na hradbách.
"Pak půjdu těm vlkům říct, že tady jsem doma já," zavrčel pan Diviš a rázně, a přesto velmi důstojně, vykročil k bráně hradu Talmberk. Sálalo z něj odhodlání a síla, která nikoho nechala chladným a proto jeden každý bojovník v táboře následoval stárnoucího rytíře do boje.

I když neuměla číst, některé recepty by snad připravit zvládla - paměť měla dobrou a lékárník rád mluvil o svém řemesle.
Alchymistická dílna za domem byla přístupná každému, kdo si přinesl vlastní zásoby.
Pracovala při světle svící, dávno potom, co zvon u radnice odzvonil večerku.
Otevření dveří zaregistrovala při svém soustředění jenom tak napůl.
Otočila se jen tak, že periferním viděním zaznamenala relativně svalnatou paži ve známé žluté tunice, opřenou o rám dveří.
I kdyby nepoznala oblečení, hlas, který se vzápětí ozval, identitu příchozího potvrdil.
"To jsem nevěděl, že tu máme tak pěknou kořenářku. Jestlipak umíš Vyprošťovák?" zajímalo ovíněného pana Ptáčka.

Jindřich se konečně probral natolik, že pronesl aspoň pár souvislých vět.
Využila toho a podala mu lahvičku měsíčkového lektvaru.
"Do dna!"
Obrátil ji do sebe s gryfem hospodského štamgasta a otřásl se.
"Mám pánovi příště vybrat lepší ročník?" úleva v jejích očích rozsvítila šibalské jiskřičky.
"Kdepak, medicína nemůže chutnat, když má léčit. Až budu chtít něco dobrého zajdu na rynek do krčmy za..." kousl se do jazyka, když myšlenky doběhly ústa.
Tereza mu nedala čas na myšlenky: "Náhodou, místní apatykář má druhý nejlepší sklep v Ratajích. Možná ty medicíny schválně kazí, aby mu na víno a špiritus lidi tajně nechodili..."

Sbírat v lese bylinky bylo poslední dobou rozhodně dobrodružnější. Člověk musel dávat pozor na každé šustnutí, (je za křovím zajíc, bandité nebo ti tatarští barbaři?), ale i na hluk, který způsoboval sám, který mohl přivolat problémy.
Tereza by si to ráda nechala ujít, ale Pešek už na Jindřichovo léčení nechtěl vydat ani groš a lékárník vzhledem k pacientovu stavu slibům do budoucna moc nevěřil.
Bylinky potřeboval a pokud se kvůli nim za hradební zdi vydal někdo jiný, tím lépe.
Proč ale chtěl koš plný zrovna pelyňku, za kterým musela šplhat?
Měly celé Rataje zkažený žaludek?
Kéž by uměla číst recepty!

Jindra dokončil vaření lektvaru, jehož recept náhodou zachránil z chatrče podivína v lese. Lektvar sestával z vraního oka, pelyňku a konopí rozvařeném v pálence po určenou dobu.
Jindra si nebyl jistý, jestli správně vyluštil v rozmazaném textu účinky lektvaru, ale měli posilovat zrak a bystřit mysl.
Ochutnal tedy.
Krom hořké pachuti ale nezaznamenal žádný zajímavý výsledek.
Mezitím do místnosti vešla Terezka a usadila se na truhlu.
"Rád Tě vidím Terezko,"
Pak přišel Jan Ptáček a zavěsil se za nohy ke stropu.
"Zajímavé,"
Následoval kůň jedoucí na panu Hanušovi.
"Eh..."
Pak dorazily i lesní žínky nesoucí faráře Bohutu.
"Ale proč ne!"

Ty změny byly na první pohled nepatrné - kdo by si všiml dobře nabroušeného šperháku, vetknutého do culíku, dýky schované za pasem pod zástěrou, nebo toho, že pod oblečením nosila spodní kalhoty?
Další změna byla ještě nepatrnější. Dnešní úkol už nebyl 'na zkoušku'.
Zvonek nad dveřmi krámku kupce Prudy se rozcinkal, když s úsměvem vešla.
Pár zdvořilých slov, žádost o zboží, letmý dotek, když z jeho tuniky ometala imaginární smítko.
Nevšiml si, že se jeho klíč přesunul do Tereziny kapsy.
Večer se do zamčeného pokoje jeho dcery proplížil stín.
Ráno si musela vyjít bez košilky - tou se chlubil kohelnický mlynář Vojcek.