DMD č. 19 pro 19.4.2011 Téma: Naděje umírá poslední

Ginny Weasleyová se marně snažila soustředit na esej do přeměňování. Seděla v okně Nebelvírské věže a shlížela na školní pozemky. Hluboko pod ní se na košťatech proháněli šesťáci a házeli si mudlovským fotbalovým míčem. Dean Thomas a Harry Potter.
Otočila pergamen a psala:
Ačkoli vím, že nemám šanci,
nedokážu se tě vzdát,
protože věřím, že tě jednou
budu smět milovat.
Ačkoli vím, že je to marné,
nevzdávám se naděje,
že jednou moje láska k tobě
uspěje, že uspěje.
Ačkoli vím, že je to hloupost,
svého snu se nechci vzdát.
Já totiž vím, že když si počkám,
jednou mě budeš milovat.

Fandom realita
A/N: Pôvodne to mal byť fandom Harry Potter, ale akosi sa mi tam nezmestil ani Harry a ani Ginny:))) Tak kto chce, nech si ich tam predstaví:D
„Nádej umiera posledná.“
Žiadna nádej nebola. Každý výkrik, ktorý sa niesol z uzavretej izby, nádej zabíjal. Hrozba, že umrie, bola príliš veľká. Predpokladané a očakávané komplikácie... Ona sa tak rozhodla, nehľadiac na nebezpečenstvo, ktoré z toho plynulo. Nenávidel sa za to, že ju nedokázal presvedčiť. Teraz... bolo to tak blízko a on nemohol nič iné, len čakať a trpieť. Modliť sa a dúfať. Každá sekunda sa vliekla ako večnosť, krik bol strašný... Chcel to znášať miesto nej, ale to jediné nemohol...
Nakoniec bol rád, že ju nepresvedčil. Prežila a on ho bude milovať, aj keď ohrozil jej život...
„Môj synček...“

Fandom: Petr Pan
Poznámka: Taky milujete tu zachraňovací scénu? (z hranýho filmu?)
Na zemi leželo tělíčko. Mělo malinká křídla a kolem se povaloval třpytivý prach, jako kdyby ho ta bytost ztratila. Nebo jako by ho z ní někdo vytřásl jako z cukřenky.
„Zvoněnko!“ ozvalo se náhle.
„Nevzdávej to,“ řekl létající chlapec a poklekl vedle vílečky.
„Já věřím na víly! A jo! A jo!“
Ticho.
„Já věřím na víly!“ zvolal Petr Pan. „A jo! A jo! A jo!“
Korunami stromů prolétlo tichoučké šelestění, jak ta slova někdo daleko opakoval, ale brzy ustalo. Ticho.
„Ne,“ hlesl chlapec a rozplakal se.
Oni už nevěřili. Naděje zemřela. A s ní i víra.
Tentokrát ji už nezachránili.

Komandér Bigglesworth, kapitán fregaty Velkolepého britského impéria, s reakcí na nouzové volání dlouho neotálel, dopil čaj a okamžitě rozhodl o změně kurzu. Byla-li kolonie Nové Hebridy skutečně napadena, mají jako nejbližší loď povinnost ji bránit.
Cestou studoval záznamy a mračil se čím dál víc. V sázce bylo přes sto tisíc občanů a značné materiální statky v tamních továrnách, to všechno bez adekvátní obrany.
Po dvaadvacetihodinové cestě skončili přímo nad cílem a pochybnosti rázem zmizely. Planeta byla vypleněná a na orbitě odpočívala flotila černých křižníků čerstvě nakrmených Nosferatu.
HMS Hope sestřelili jedinou znuděnou salvou dřív, než stačila znovu nahodit nadsvětelné motory.
Fandom: Equilibrium (rok 4012)

Konec světa. Nikdo už ani nevěřil, že přijde.
Všude ticho, jenom Země řvala a řvala. A řvala.
Ale bylo to velkolepé. A taky trochu smutné.
Všechny ty padající věci. Všechny ty plameny. Ten kouř.
A mezi tím stála Smrt s otevřenou tlamou a polykala velkoměsta.
Potom nastavila svoji obrovskou dlaň a zachytila jiskřivé bílé chmýříčko, které spadlo jako by odnikud. Dívala se na něj téměř s lítostí.
„Takže ty jsi ta Naděje?“
Chmýříčko se jemně zavlnilo.
„Představovala jsem si tě... větší.“
Smrt si zvedla dlaně k ústům a foukla.
Naděje se zatřepala, vzlétla a ztratila se kdesi pod hořící oblohou.

Nevěřil vlastním očím.
Po tom všem, čím prošel, co dokázal… nemůže být…
Stál v řadě zmrzačených osob.
Potrhané, očouzené hábity vlály v mrazivém větru.
Obloha tmavla a nakonec plakala s nimi.
Déšť jim smýval špínu z tváří.
Kéž by dokázal smýt bolest na srdci.
Stál a upřeně zíral na scénu před sebou.
Mučený, ponížený… ale s nadějí.
Nebelvírské lví srdce divoce bilo a pumpovalo chlapci odvahu do celého těla.
Neveří tomu! Tohle není konec!
Hagrid položil Harryho před Bradavickou bránu, k nohám přátel.
„On nemůže být mrtvý!“ zařval Neville, vytáhl z klobouku meč a usekl Nagini hlavu.
Pak propukla panika.

Fandom: Interview s upírem (film)
Poznámka: Už je to dlouho, opravdu dlouho, co jsem to viděla.
Poslední svítání bylo nádherné. Bylo v něm tolik krásy, bolestné krásy, protože jsem věděl, že ho už nikdy více nespatřím, pokud nezemřu.
Mlha, rosa, růžový nádech na obloze. Pak přišlo, velmi pomalu, samotné slunce. Bylo to naposledy, co jsem mu zpříma hleděl do tváře.
Mým jediným společníkem je teď tma. Už tak dlouho. Ze začátku to má své kouzlo, ale po staletích temnoty vás to začne užírat.
Chtěl jsem vidět jen malý záblesk slunečního světla, jen nepatrný. Ale nešlo to. Zoufalství mne stravovalo den za dnem.
Dřív jsem toužil po věčném životě. Ale teď… teď…
Mou jedinou nadějí byla smrt.

fandom: Jak vycvičit draka - film
Všichni se mi jenom smějou. Že jsem neschopný, ostuda celé vesnice a vůbec všech Vikingů. A je to tím horší, že jsem syn náčelníka.
Ale já jim ukážu! Udělal jsem si katapult a sejmul Nočního běsa a…
A nikdo mi to nevěří. Samozřejmě. Celej já.
Musím najít kam se zřítil a dotáhnout ho do vesnice. A už se mi nikdo smát nebude.
Jenže kde teda je? Muselo to být někde tady…
Přece se nepropadnul do země…
Při mé smůle nejspíš spadnul někam, kde ho nikdy nenajdu a pořád budu za stejného troubu a…
Počkat… tyhle větve jsou polámané nějak divně…

Jak krátký čas nám byl vyměřen po všem čekání, Esteli.
Snad se otec obával i právem, že bys svůj úkol po mém boku už nesplnil, ale já se domnívám jinak. Spíše byl veden nechutí ke ztrátě, už druhé.
Nakonec jsi uspěl. Nedals mu na výběr a já se radovala.
Vzala bych dnes slovo zpět? Docela jistě ne.
Byla jsem šťastna, Esteli, můj milý, pro světlo ve tvých očích, pro zvuk tvého hlasu, pro lásku, kterou jsi mi mohl prokazovat denně.
A teď, když tě s poctami uložili pod královským palácem...
Tvůj dar jsem si zvolila dávno. Je čas jej přijmout.
> (Pán prstenů)
> (Pokud se divíte, co to má společného s nadějí, pak vězte, že právě to je překlad jména Estel.) 

Fandom: Střední škola elitního vražednictví – příběhy Malvíny Zoubkové
Poznámka: „navazuje“ na Umučení beznadějné travičky a na Radost školních dní
Smutně jsem předala třídní učitelce svou přihlášku.
„Tak nakonec přece jen travičství, Malvíno?“ zeptala se.
„Máti na tom trvá,“ řekla jsem zhnuseně.
„Třeba ti umožní přestup. Nevzdávej se naděje, ta umírá poslední,“ řekla mi. Její optimismus bych chtěla sdílet. Máti mou naději zavraždila docela lehce. Posadila jsem se zpátky ke Kristiánovi do lavice.
„Takže jdeš opravdu k jedovatcům?“ zeptal se smutně.
„Jo, matka si to pojistila a napsala mi na obě kola travičství,“ přiznala jsem neochotně.
„A táta tě nepodpořil?“
„Ale jo,“ připustila jsem.
„A?“
„Od neděle nejíme doma. Máti to bere jako spiknutí a oba se nás pokouší otrávit...“