DMD č. 19 pro 19.4.2011 Téma: Naděje umírá poslední

Říká se, že naděje umírá poslední. Nevěřila jsem tomu. Má naděje umřela ve chvíli, kdy mě našel Lautus a odvedl mě zpět na Dramon. Pryč od Creagana, pryč od štěstí.
V ten den ve mně umřela poslední kapka naděje na šťastný konec. Zřejmě jsem na něj neměla právo.
Od chvíle mého návratu jsem si přála jediné. Konečně umřít. Dokud jsem nezjistila, že jsem těhotná.
Lautus byl nadšený, že bude mít svého dědice. A já opět změnila názor. Upnula jsem se k naději, že nikdy nezjistí pravdu. Byl by schopný mě zabít, kdyby mu došlo, že pod srdcem nenosím jeho dítě.

Věděl, že si tu otázku vytáhne, protože nic jiného, než doufat, mu nezbývalo. Před maturitou neměl čas šprtat. Šprtání je pro šprty, jemu stačí přirozená inteligence a štěstí na otázku. Párkrát se pomodlil otčenáš ke kvítečkovskému Pánbíčkovi a věděl, že tentokrát to vyjde. Vytáhne si tu jedinou otázku, kterou umí. Otřel orosené čelo a sáhl do připraveného pytlíčku. Celou dobu drtil mezi zuby slovo jedna. Jedničku, jedničku! Vytáhl si číslo, pohlédl dolů a uviděl…jedničku! A ještě jednu jedničku. Kvítečkovský Pánbíček byl dnes neobyčejně štědrý. Vytáhl si jedenáctku a v tu chvíli naděje umřela. Věděli jste, že Všeználek nikdy neodmaturoval?

fandom: historie, konkrétně British Regency (http://en.wikipedia.org/wiki/British_Regency)
poznámka: Věnováno Danae, se vší anglofilní láskou, které jsem byla schopna :) Doufám, že budeš spokojená, Veselývánocík!
poznámka pro anglofily: Co jsem o něm četla, usoudila jsem, že by klidně mohl být taková mrcha. Těžko říct, berte to jako fanon, kdybyste věděli víc ;) A ano, ta písnička je tu schválně.
Smutek. Jsem nejstarší syn. Jak dlouho budu ještě pouhým princem?
Zoufalství. Kapka jedu do vína by postačila. Či špatně upevněná podkova na přední noze královského oře. Nebo snad výstřel ze zálohy?
Vztek. On by neměl vládnout! To já, jen já!
Naděje. Teď, teď! Nyní se to stane - ne. Šarlat, kterým mne zahalili, klamné barvy má.
Lhostejnost. Princ Regent? Spokojím se s málem. Neponesu nikdy vznešený titul panovníka země anglické.
(Stále doufám.)
Smích.
Slzy.
Smích.
Ve Westminsteru bijí zvony. Nemocný George III. odešel na věčnost.
Cesta k trůnu se konečně otevírá.
Naděje zemřela, na její místo nastupuje skutečnost.
Bůh ochraňuj krále!

Smutné hnědé oči, teskně hledící skrz pletivo plotu. Kdy si mě taky někdo odvede? Míjí den za dnem, smutně, bezútěšně. A pro ni stále nikdo nepřichází.
Snaží se být veselá, když je návštěvní den, upozornit na sebe, upoutat pozornost někoho, kdo by si ji vzal a měl rád. Koho by měla jen pro sebe. Ošetřovatelky jsou hodné, ale jsou tu pro všechny.
Je v teple, má dostatek jídla, jen lásky by potřebovala víc. A pohlazení. Odvede si mě někdo?
Po těle se jí dělají boule a ty boule bolí. Fenečka Malinka se už nedokáže postavit, ale do posledního dechu doufá.

Fandom: Joan Manuel Serrat - Penélope
http://www.youtube.com/watch?v=VuMQnVxArkA&feature=related
Bílá omítka malého nádražíčka se odráží od nekonečně hluboké oblohy. Levandulové ticho ruší ostré vrzání cikád ve vysušené trávě.
Na lavičce ve stínu oleandru sedí podivná paní. Občas si přihladí příliš krátkou skládanou sukni bleděmodrých šatů nebo zasněně odhrne prošedivělý pramínek vlasů, který vyklouzl ze stužky, a znovu sevře hnědou ohmatanou kabelku.
Výpravčí si jí nevšímá. Paní patří k inventáři. Sedává tu den co den stále ve stejných šatech, mlčí a upírá tesklivý pohled na koleje. Pamatuje ji ještě jako mladou, hezkou a netrpělivou.
Kdykoliv zastaví vlak, s nesmělým úsměvem zpozorní. Pak zvolna pozvedne k tváři malovaný vějíř.
Ještě nepřijel.

Fandom: originální
Poznámka: Napsáno životem
Když se otevřely brány tábora, vypotácel se s ostatními lidskými stíny na svobodu. Měřil stopětaosmdesát centimetrů a vážil... pětačtyřicet kilo. A to na tom byl dobře. Dokázal jít po svých.
Odhodil pruhovaný kabát s červeným trojúhelníkem. Když si ho vyhádal výměnou za žlutou hvězdu, zachránil si život. Zase jednou. Už ho nepotřeboval, bylo teplo; už ho nechtěl, byl znovu člověk.
Jenomže... měl tyfus, věděl to, a rána na jeho noze nějak podezřele páchla.
Američtí vojáci se snažili, ale vězňů bylo tolik... Nebyl zdravotnický materiál, nebyli zdravotníci.
U blízké vilky stálo opřené kolo.
Kdybych dokázal došlapat do Prahy...
Vzduch zavoněl jarem.

„Už toho mám dost! Holoto mizerná!“
Uklízečka mrskla mokrým hadrem o podlahu.
Nohou v gumáku mlaskavě dupla.
Darth Vader se zarazil, váhavě se otočil.
„A jsem v banthím lejnu,“ pomyslel si.
„To se ta vytřená chodba nedá vobejít?“
Vader ani nedutal.
Na to, že by babu mohl rozmáznout jediným úderem Síly, jaksi pozapomněl.
Chopila se smetáku, vyrazila do útoku.
„Kolikrát to mám opakovat?“
Vader couvl o krok.
„Už se to nestane,“ prohlásil se ctí pravého rytíře.
Pochybovačně se ušklíbla: „Uvidíme.“
Zakroutila nad vším hlavou.
Chodby císařského paláce vytírala přes dvacet let,
ale třeba jednou toho nevychovance přece jen naučí móresům.

Strašně ji nesnášela. Leckdo by řekl, že nemá nárok na emoce, ale zrovna v tomhle případě si dovolila čirou, nefalšovanou a nelogickou nenávist.
Bylo to tím, že měla zkušenosti. Se sebou. A s lidmi. Věděla, jak umírají. Že to není podle jejích lží. Že tam nejsou příbuzní a barvotiskové slzy. Že jsou sami. Že ta mrcha je vždycky nakonec opustí. Že někteří umírají na to, že jí věřili příliš dlouho.
Když konečně přišel Konec a ony dvě se setkaly, škodolibě se na Naději usmála: „Až po tobě, má drahá.“
Je totiž zcela logické, že jako úplně poslední musí umřít Smrt.

Fandom: Equilibrium
András mrzutě koukal do karet, po chvilce si povolil kravatu. Na jeho vkus tu začínalo být docela horko.
„Neotevřeme okno?“ zeptal se a přejel všechny okolo stolu bezvýrazným pohledem.
„Blázníš?“ ozvalo se devítihlasně. „Vždyť zmrznem!“
„V tom případě…“ povzdechl si a uhladil si vestu. „Leandre, si na řadě.“
Oslovený krátce zabubnoval prsty o stůl. „No co, naděje umírá poslední.“ Ušklíbl se na karty a pak se podíval na své boxerky s tasmánskými čerty. Pousmál se. „All in.“
Otočil se s širokým úsměvem na fénix. „Co ty, zrzko?“
Agnes odhodila karty a zkřížila ruce na prsou. „Svlíkací pokr byl blbej nápad.“

Fandom: Budeč
Poznámka: Proč hodinu po tom co můj nápad násilně naroubuju na jiné téma, přijde to, které by se na to nádherně hodilo?
No nic.
Nešťastně zíral do učebnice základů živlové magie a přemítal, co dělá špatně. Kruh měl dobře; stejně ho třikrát překreslil a pětkrát zkontroloval.
Přitom to fungovalo Tomášovy s patvarem.
Když se soustředil, cítil magii. Znova přesně zagestikuloval a v správném okamžiku vypustil sílu.
Zahučelo to, z prstů mu vyšlehl plamínek a… Nic!
Složil si hlavu do dlaní. Všem ostatním už vesele plápolal modrý plamen.
„Dane, tobě to nejde?“ zeptala se mile profesorka.
Pokýval hlavou.
„Proč?“
„To kdybych věděla,“ rozmáchla rukama v bezradném gestu. „Ale naděje umírá poslední.“
Nenáviděl ji za ten soucitný výraz, že naděje už umřela a on ji přežil.