DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Udělám, co budu moci. Věřil, že není možné pravdu přetavit v cinkající mince a zaprodat zbytky lidskosti.
*
Nic nepřiznávám.
Jiní přiznali za něj. Odpusť vám Bůh.
*
Mučení vydržel. Místo svobody punc obzvlášť ďábelského čaroděje: Kdo jiný by vydržel tak nesnesitelnou bolest?
Nakonec podlehl. Viděl krvavé plameny, slyšel křik měnící se ve křídla a modlitby se mu drolily na jazyku. Odsoudil jsem sebe, ale ukřivdil jsem jiným – a najednou zažíval muka horší než všechna předchozí, žaludek měl sevřený strachy, v noci ho bolest drtila v dlaních a svědomí ho rozdrásalo na kost. Ze všeho nejvíc prosil za odpuštění, že se vzdal.

“Rejsku, já umírám,” zaskučel Žabák a zkroutil se ve svém spacáku.
Rejsek protočil očima. “Něco špatnýho jsi snědl. Za chvilku se z toho vyležíš.”
“Je to moje poslední hodinka,” zavrtěl Žabák hlavou, natáhl se a sevřel Rejskovu ruku ve své. “Až budu pryč, tak na mě nezapomeň, a pamatuj si, žes byl můj nejlepší kamarád, můj komplic-- Rejsku, já tě miluju.”
“Tos řekl hezky,” zamumlal Rejsek, “Však já tebe taky. Radši ti udělám víc čaje.”
“Díky můj nejdražší, že mi zpříjemňuješ cestu na druhý břeh,” zaúpěl Žabák.
Do pokoje v ten moment vešla Kobra. “Je mi z vás špatně,” prohlásila.

Iontová bouře je zastihla nechráněné uprostřed planiny. Ve vzduchu byla cítit elektřina, z níž se ježily i holografické chlupy na modrém kožichu. Nathanielův příruční počítač přestal reagovat.
„Elektrostatická anomálie… varování,“ prskal kocour. Nathaniel se pokoušel zkrotit poblázněný displej přístroje.
„Daisy, Daisy…,“ rozezpíval se teskně kočičí společník. Ovládání se zaseklo a nereagovalo na žádný příkaz.
„Budu to muset restartovat,“ zamručel Nathaniel sám pro sebe.
„Nate… to mi nedělej, nedělej to…,“ digitální silueta s sebou silně zaškubala. Geiger se po sérii holografických interferencí stočil do klubíčka, packy pod hlavou.
„Systém přechází do režimu spánku. Prosím, neodpojujte přívodový kabel.“
„Konečně… Sladké sny, Geigere.“

Barbucca byla vždycky tak trochu rozpolcená, ale kombinace puberty a výcviku v užívání Síly teprve znamenala to pravé peklo. Neustále v ní vřely emoce, povětšinou ty ne zrovna ctnostné, ale táta i mistr Skywalker ji nutili je potlačovat a ani dědeček nevypadal moc nadšeně. To, že chtěla občas nějakého toho politika seřezat jako hada, sice schvaloval, ale stejně jí radil namířit ten zápal jiným směrem. Štvalo ji to a zároveň chtěla víc, frustrovalo a zároveň mrzelo, ale neměla se komu svěřit, protože si na rozdíl od své naivní sestry odmítala povídat s kytičkami.
Žádný div, že jednoho dne prostě bouchla.

Stáli spolu pod Bílým koněm, čtyři světové strany. Ostatní poslali napřed.
Annelise vykročila první, vibrovala netrpělivou energií.
Záboj odkulhal smířeně. Cestou ho podpíral Sergej – a mluvili. Konečně. Minulost zavřeli na dva západy.
Matka a syn zůstali. Sergej úzkostně prolomil ticho: „Maminko… já… se s vámi nevrátím.“
Jako by oba slyšeli prasknutí ledu. Rozplakala se: „Vyhnala jsem tě.“
„Ne, maminko!“ vyhrknul. „Já… musím. S Annelise!“
Objala ho, sílou nevyřčených let.
Vtiskla synovi do ruky malovanou pažbu. „Každého, koho jsem milovala, dovedla Marja zdárně domů.“
Odešel s hořkosladkým úsměvem.
Anna dohnala a podepřela Záboje. On jí podal svou pušku. A šli domů.

Kromě Červeného trpaslíka a jeho posádky nanoboti obnovili ještě něco, o čem nikdo neměl tušení - polymorfa, který kdysi nikým nepovšimnut pošel v Listerově šuplíku na čisté trenýrky.
Jeho první obětí se stal uklízeč, který měl za úkol vyklidit kajutu momentálně uvězněných techniků Listera a Rimmera. Polymorf ho zanechal v mentálním stavu podobném chaluze vyplavené na pláž a v podobě švába se vydal hledat další potravu.
Na obrovské lodi se polymorf mohl pohybovat nepozorovaně a měl na výběr z nepřeberného množství potenciálních obětí. Tato hojnost se mu však nakonec stala osudnou. Z přebytku pohlcených emocí dostal koliku a v bolestech uhynul.

Polymorf se ztěžka potácel nákladovým prostorem a sténal. Potřeboval by si někam zalézt a pár hodin trávit, ale útroby mu svíraly křeče.
Přitom večer začal tak slibně. Jako předkrm měl človíčka, nejdřív si s ním trochu pohrál a potom zhltnul jeho strach. Človíčkovi společníci se ho vydali lovit, ale on na ně vyzrál, když se rozdělili. Nejdříve si pochutnal na marnivosti toho pestře oblečeného humanoida a hned vzápětí využil příležitosti a vycucnul androidovu provinilost. A potom…
Ano, to bude ono. Potom snědl vztek toho magorského hologramu. Hned mu přišlo, že chutná podezřele, tak nějak slizce. Ještě aby se tak otrávil!

Když zvedal ze stolu obálku, třásla se mu ruka; tak moc se bál toho, co najde uvnitř, i když to pravděpodobně byla jenom kupa písmen. Po dlouhém váhání ji roztrhl, vytáhl z ní svazek spisů a dal se do čtení.
Když odložil náčrt rodokmenu, útroby se mu sevřely bolestí. Najednou nemohl dýchat, myslet ani existovat. Tak přece to byla pravda. To, za co jeho předchůdci tolik let bojovali, mohlo být najednou zničeno.
Jeho oči zabloudily k jinému listu, který ho trápil ještě víc. Na onom papíru byla spousta slov, ale to nejdůležitější, podpis adresanta, mezi nimi chyběl.
Vážení zástupci republiky…

Zírá před sebe jak v transu, oči kmitají, dech zatajený. Chvílemi se vrtí, nedokáže klidně sedět.
Honem, utíkej!
To si snad dělají srandu. Proč tam lezli?
Udělá silný čaj na uklidnění, najde spoustu dobré čokolády a šup se svačinkou zpátky do postele.
Ano! Ale pohni, nebo tě chytí!
Čaj na stolku tiše stydne. Čokoláda zastavila na půl cesty k ústům.
Zvládli to, no hurá.
Čokoláda dokoná svou cestu a utiší pocuchané nervy. Upíjí čaj, zavře knihu, chvíli na ni hledí a dumá. Má tohle zapotřebí? Takhle se nervovat a ukrajovat ze vzácných hodin noci?
Odloží čaj a nalistuje další kapitolu.

Šlapy šlap. Tralala laaa. Jůůů! Tralala laaa.
Vrrr haf haf! Bvrrr waf!
Ááá!!!
Haf haf haf! Raf!
Au au au! Bé! Škyt. Bé! Škyt škyt. Ťap jau ťap jau.
Mamí bolí!
Ach ach. Achich ouvej.
Bé!
Pšššt.
Bé!
Pšššt. Hají.
Bé!
Hají. Chrrr.
Chrrr.
Auuu!
Ňuňu.
Bé!
Ťuťu.
*cink*
Jé! Ťap bum ťap bum.
*prázdno*
Bé!
*crrr*
Jů! Ťap bum ťap bum! Bum! Hapalo. Auuu!
Pšššt.
Mňau.
Škráby škráb.
Vrrr mňau.
Škráby škráb.
Vrrr. Škráb. Sek.
Ajajaj!
Auuu! Bé!
Pšššt. Tralala. Ťuťu.
Bé!
Kšc!
Mňáááu!
Pšššt. Jéje. Krev.
Né!
Hají. Jód.
Pálí jód, pálí! Au!
Hají. Pšššt. Hladi hladi.
ZZZZZZZ