DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

Jednou paní učitelka povídá, půjdete s kolegou Hrachem na výstavu moderního umění. Jenže pan učitel Hrach onemocněl, nedá se nic dělat, řekla paní učitelka, půjde s vámi tělocvikář Mazanec.
Učitel Mazanec v galerii kroutil hlavou, co je to za mazanice, Šebestová se na to nemohla dívat, vytáhla sluchátko a povídá, prosím, nešlo by, aby pan učitel Mazanec tomu umění rozuměl? Jak je libo, ozvalo se, a Mazanec začal používat slova jako asambláž a kontrapunkt, všichni na něj užasle hleděli a nejvíc mladá brýlatá kustodka, ze které se pak stala paní Mazancová a Šebestová řekla, no vidíte, jak umění sbližuje lidi.

Utíkali chodbami a snažili se přitom nedělat žádný hluk.
"Předpokládám, že bude mít kroniku u sebe," pronesl tiše Alois. "Biskupská ložnice?" dodal. Vypravěč kývl na souhlas. Dávalo to smysl.
Přemýšleli jak dál.
Najednou se všichni otočili směrem k chlapci, kterému ukrutně zakručelo v břiše.
"Musíme se rozdělit. Vy vezměte chlapce. My dva najdeme tu vaší slavnou kroniku," otočil se Alois na Vypravěče.
"Sejdeme se u děkana na faře," rozhodl Vypravěč.
"Zkuste zařídit něco k snědku. A nemusí to být posvěcené jídlo," pousmál se Alois. "A ty se tu přestaň opírat o tu mazanici. Máme tu nějakou práci," mrkl na Salix.

Rodina se sejde kolem stolu.
Dětské otázky nacházejí odpovědi u těch nejstarších a nejmoudřejších.
Pečený beránek a hořké byliny.
Symbol oběti a údělu, který necháváme za sebou.
Chléb, nekvašený, protože těsto nemělo čas vykynout.
Symbol toho, jak rychle a úplně Hospodin vysvobozuje.
Veřeje potřené krví, jako znamení pro anděla smrti.
Symbol toho, že Hospodin udeřil na Egypt, ale ušetřil domy Izraelitů.
Hůl v ruce a sandály na nohou.
Symbol připravenosti a toho, že když Hospodin volá, není čas otálet.
Pesachový seder jako každoročně se opakující tradice.
Symbol osvobození z otroctví.
Nejen připomínka minulosti, ale příležitost zbavit se svých současných 'faraonů'.

Ascobolova malířská kariéra začala velmi nenápadně. Calder nikdy nezjistil, komu drak zcizil kbelík s vápnem, ale než si té ztráty on nebo kdokoli jiný povšimli, byla pomalovaná půlka nádvoří.
"A co že to má být?" zeptal se Calder, zatímco pokuřoval z dýmky.
"Letící drak, to nepoznáš?"
"Ne."
Calder se zamyšleně zahleděl na veledílo.
"Mně to spíš připadá jako pěkná mazanice."
Ascobolus zasyčel.
"Mazanice! Mazanice!" vztekal se. "Jak to může být mazanice, když to není dračice? Neměl by to být spíš, já nevím..., mazanic? Mazanec?"
"Ty jsi taky mazanec." Smějící se Calder raději odešel, doprovázen Ascobolovým zpola nechápavým, zpola vyčítavým pohledem.

Hermiona s hlubokým povzdechnutím už poněkolikáté obrátila v rukou umaštěný a otrhaný kus papíru.
„Co je to za mazanici, Grangerová? Nějaká další povídka? Ukaž!“
„Ruce pryč, Malfoyi! To je rodinný recept paní Weasleyové na velikonoční bochánek.“
„A co ti udělal, že se na něj tak mračíš?“
„Ten návod prostě nefunguje. Chtěla jsem…, ale…“
O stůl zazvonila připálená hrouda.
„Přitom jsem všecko udělala správně. Každý pohyb hůlkou, inkantaci… Všechno!“
Draco mrkl na zčernalou hmotu.
Zčernalá hmota jeho pohled vyzývavě opětovala.
Mysli, mozku. Dokaž, že ten postgraduál z lektvarů neděláš pro nic za nic.
„Grangerová? A nezapomněla jsi do toho přidat kvasnice?“
***

Kdysi jsem měla ten pošetilý nápad upéct na velikonoce mazanec. S kynutým těstem jsem neměla žádnou zkušenost, ale jakž takž se mi povedlo. Rozhodla jsem se udělat dva mazance, jeden pro svého přítele, jeden pro rodiče. Zatímco první mazanec se upekl podle mých představ, protože jsem ho dala do mírně rozehřáté trouby, druhý mazanec jsem strčila do trouby už patřičně rozfajrované, pekla jsem ho ovšem stejnou dobu. Výsledek byl nasnadě. Mazanec zčernal. Oloupala jsem tedy všechny připáleniny a jako už mnohokrát jsem si řekla „poleva, moje záchrana“. Jenže poleva tekla všude možně. Tak budou mít naši holt místo mazance mazanici!

Pan Mazanec měl svou dceru,
milou, hodnou, na mou věru.
Malovala obrázky jak na dítě se sluší,
mazanice naivní jimž vdechovala duši.
Výtvarnice byla skvělá,
každá tečka význam měla.
Táto, tohle, říkávala, to je moje maminka,
na obrázku byla žena krásná jako květinka.
Mazanec byl na rozpacích, kdysi ztratil ženu,
od té doby jeho život pozbyl pro něj cenu.
Několik let nepomýšlel ani trošku na holky,
jednoho dne vedl dceru jako vždycky do školky.
Když uviděl učitelku, poznal ženu z obrázku,
díky tomu znovu ožil, začal věřit na lásku.
Na kouzlo malůvky rodina věří,
visí jim dodneška nad rámem dveří.

Byl domeček, v něm mazanec a mazanice. Mazanice byla pestrá, indigově modrá, rumělkově červená, vandykově žlutá. Mazanec byl kynutý, s rozinkami.
Mazanice ozařovala dům, mazanec chodil do práce.
Jednou povídá mazanec, ty jiná, já jiný, jdu, už se nevrátím.
Mazanice zesmutněla, křivda ji zkřivila, vina svinula, rozplakala se, rozpila. Vytekla ven, modrá, červená, žlutá.
Mazanec stesk hnal bičem domů, přijde, vidí barvy za prahem, žalem se rozplakal, zevnitř rozmočil, vpil se do barev.
Slzami zvláčněni, smísili se, stali zemí.
Vítr přiletěl, semeno přivál, vyrostl strom, listy měl modré, červené, žluté.
A ptactvo nebeské usídlilo se na stromě, aby vyvedlo potomstvo.

„Och, Agrride, to jsem nevěděla, že jsi takový umělec! Ty barrvy! Ta exprresivní kompozice!“
Hagrid stál v budoucí manželské ložnici, na hlavě papírovou čepici složenou z Denního věštce, v ruce štětku, celý zamazaný od barev, a rozpačitě se nad tou chválou drbal v plnovousu.
„Noo… abych pravdu řek, zlato, ta exprsk… kompoze… ehm…
Sem chtěl vymalovat, že jo. A dyž sem si udělal pauzičku na sváču, spad mně ten kus velikonoční buchty, cos včera pekla, do kýble s červenou barvou. A jak to vyprsklo, udělal se na zdi flek jak kráva. Nešlo to ničím zamazat. Zkoušel sem fakt ouplně šecko.“

Dík za to, že mě vždycky podržíš,
když v noci šeptám „při mně stůj“.
Dík, že noční můry dnes pozdržíš,
ještě chvíli mě prosím opatruj.
Dík, že snažíš se mě rozesmát,
když přijdou těžké chvíle.
Dík, že máš mě pořád tak rád,
ačkoli nemůžu se dobrat cíle.
Dík, že i když jsi tak jiný,
stejně se mnou trávíš čas.
Dík Tobě, že mé vntřní viny,
jsou dnes o něco menší zas.
Dík, že stíráš slzy, když nervy povolí,
jsi zlatý mazanec, já pokažená mazanice.
Dík za každou chvíli, kdy mě to nebolí,
protože na trable jsou dva než jeden více.