DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

Já chci někam do Británie, kde můžu hledat čokovajíčka po zahradě, místo toho, abych tu trčela v posteli a předstírala spánek v marné snaze po sluchu vychytat okamžik, kdy budou všichni kluci z dohledu, abych si mohla alespoň obléct rifle, než se na mě vrhnou se seschlými pomlázkami ze supermarketu.
Nefér, prostě nefér! Oni mě zmažou a já jim za to ještě musím dávat vajíčka! Mazanec jsem taky pekla já!
Kdyby aspoň nelilo jako z konve. Zdrhla bych do lesa a nevrátila se dřív než v poledne.
Už aby bylo dvanáct. Pak budou mít utrum. A mně začne vaječný týden.

„Baronka byla ztrátou obrazu značně rozrušena,“ poznamenal jsem.
„Vskutku. A všiml jste si jejího synovce? Neúspěšný hazardní hráč, očividně, a soudě podle stavu ubrusů v salonu, apanáž, kterou mu baronka vyplácí, je naprosto nedostatečná. V Londýně právě pobývá Herr Kohlmann, zapálený sběratel van Brouckových obrazů. Případ je vyřešen.“
„Taková Schade!“ lkal rudolící Němec, „on měl být Krone mé Sammlung. Ta Komposition! Fischer, Fluß Maas a Netz, durch kterou zíráme na celý Bild, a vy říkat, Herr Holmes, že on mi prodán kradnutý?“
„Příšerná mazanice,“ pronesl jsem polohlasem, přistoupiv blíž.
„Vnímání umění je subjektivní. Je v tom podobno zločinu, milý Watsone.“

Svařák do sebe otočím najednou. Strážce bez města zírá střídavě do kelímku a na mě. Napije se opatrně.
„Zvláštní,“ řekne.
„Alkohol na zahřátí,“ plácnu, protože nevím, co říkat.
„Etanol je jed. Proč to pijete?“
„Právě proto.“
Pokrčí rameny, dopije kelímek a zahledí se na čmáranici na zdi. Nesmím ho spustit z očí. Kdoví, co udělá, až se vzpamatuje.
„Mám hlad. Půjdu do pekárny.“ Pekli mazance. „Pojď se mnou.“
„Hlad?“
„Vy nejíte?“
„Ne,“ odpoví. „Města nám dávají sílu žít.“
On to své opustil.
„Tak jak…“ Sotva zlevituji klíče, ale jsem prázdnota. Uši a oči. K čemu je chtěl? „Nechci to vědět.“

„Děkuji za čaj, pane Náprstku, račte omluvit mou zvědavost, co to máte?” zeptal se host, ukazujíc na podivný kaučukový klobouk a na něm průhlednou věc s očima.
„To jsem našel při potulkách Amerikou. Říkám tomu Mazanec. Samička je Mazanice, chcete ji vidět?”
„To nebude nutné, děkuji. Na co jsou dobré?”
„Zatím nevím. Jsou mírně jedovaté, kůži spálí, ale jinak milá stvoření.”
Náprstek podal hostovi rukavice.
„Pochovejte si ho.”
Host se tvora nedobrovolně ujal.
„Viďte, je to hezké,” rozplýval se Náprstek.
Mazanec se však vetřel hostovi do kabátu, kde se rozpliznul ve skvrnu.
„Oblíbil si vás! Ale ty fleky tam zůstanou.”

They met at Tate Modern three days later.
"I'm not sure I can help you."
He was all trepidation and a little apprehension.
"Yet, here you are..."
She explained the mission as they passed through expositions.
"Looks to me like you've spread yourself too thin," he said finally, as they walked out. "As young always do."
He swiped a bun from a stall, then returned and paid for it, although noone noticed. Then he offered her half of it.
"You're nifty, artful fellow," she smiled. "Despite your air of old-fashioned comfort."
"You're daub, despite being a lady," he smirked back.

Catra stála v kuchyni v hlubokém zamyšlení. Musí dát mamince dárek. Jenže s vypletím zahrádky ji předběhl bratr a na jiné dárky nemá peníze. Catra se zamračila. Pak ji osvítil nápad. Dort!
Za tři hodiny.
Kuchyně vypadala jako po výbuchu moučné bomby. Na stole trůnila hromada těsta, kterou malé dětské ručky horečnatě hnětly. Piksla s čokoládovými pečičkami se vznesla a pokropila těsto i kuchařku voňavým deštěm. Další s ovocem přidala k čokoládě červené fleky. Teď ještě nějakou formu.
S hotovým dortem ji musel pomoct táta, tak byl těžký.
"Tady máš ode mě dárek, mami. Můžeš mu říkat mazanec. Nebo mazanice."

Ukázalo se, že Tom měl pravdu. Brzy se fregata začala zvolna přibližovat k pořeží.
V noci Frances ukryla Betsy za ostroh, který střežil zátoku. Ještě za tmy se s oddílem námořníků vydala na pevninu. Našli úkryt v trnitém houští na vrcholku kamenitého hřebene. Dalekohledem zamířila k ústí zálivu.
Když obloha na východě začala blednout, objevily se obrysy plachet. Nejasné v ranním oparu. Fregata křižovala vstříc otevřené náruči zálivu. Frances mlčky zavelela k návratu.
Než se vydali posledním závanům noční brízy, aby je vynesla z jejich úkrytu, dala mužstvu vydat příděl chlebové kaše. Kuchař dostal příkaz nešetřit. Nepůjdou vstříc nepříteli hladoví.

Honslav si protáhl záda. Dřina, ale stojí za to. Nové obydlí bude mnohem pohodlnější. Vyhloubená obdélníková jáma, stěny z tlustých kůlů, hustě propletených proutím. Šikmá střecha, téměř až na zem, pokrytá na loket tlustou vrstvou rákosu. Nesou ji dva a dva dlouhé, našikmo položené kůly, pečlivě vybrané, se samorostlými vidlicemi, které drží hřebenovou vaznici. Teď ještě všechny stěny pečlivě zvenčí i zevnitř pokrýt silnou vrstvou hliněné mazanice, na dveře zavěsit vydělanou čtvercovou dobytčí kůži a ani zima, ani horko, ani vítr dovnitř neproniknou.
Zatímco přemýšlel, rozhlížel se z vysokého ostrohu po kraji.
Dobré místo pro hradiště Holasicům vybral, pochválil se.

Mazánek měl maturitu a majetnou maminku. Místo mražení masa mohl malovat, myslel si, že modernu v mořské modré. Maloval méně, než maminka mínila. Místo malování miloval, modelky z magazínů i mladé modely, mažoretky, matrony i machny. Měl morálku mladistvého, manýry Modiglianiho a možnosti milionáře, mistrně mystifikoval a málokdo ho minul bez mrknutí.
Modelka Martinka mazlivě mluví: „Miláčku můj, miluješ mě? Možná máme miminko…“
Mazánek mručel. „My? Možná? Mrcho, mlč!“
Maminka mírnila machistického mazánka. „Milá madam, můj mazánek nemíní marnit mládí miminem či manželstvím.“
Martinka se mračila. „Mazánek? Mazanec mazaný! Maminčin malíř mazanic! Mizera! Mizím, magoři!“
Maminka i mazánek mlčeli. Museli.

Finduilas si potřebovala promluvit s Tinwiel. Opravdu řekla její přítelkyně svému otci, aby změnil zákony? Řekly jí, že je v zahradách a tak se ji tam vydala hledat.
U vchodu se zarazila, když si všimla, že se někdo skrýval ve keři.
"Mazanec je na své pozici, Mazanice ho vyslala do akce," sdělilo jí křoví.
"Mistře Pipine?" zaváhala.
"Sledujeme jejich pohyby."
"Kdo že je na své pozici?"
"Mazanec. Lord Ohtar. Používáme pro ně přezdívky, aby nikdo nevěděl, o kom se bavíme. Mazanice je jeho matka."
"Proč zrovna tyhle slova?"
"Protože všem mažou med kolem huby... a protože mi to přijde vtipné."