DMD Bonus č. 4 pro 16. 4. 2017.

Anonymní udání nás navedlo na text podezřelé písně. Náš odborník vyčetl, že se stal krutý zločin. Muž a žena se pohádali a on ji zavraždil.
„Proč o tebe zakopávám dál?“ Bezvládné tělo leží na podlaze.
„Kam se kouknu, kousek tebe mám.“ Vrah oběť patrně rozřezal.
„Vyvanulý sprej“. Žena se pokoušela bránit, ale její pepřový sprej byl prázdný.
„Telefon, cos přestřihla mu šňůru.“ Proč? Možná chtěla zavolat pomoc, pachatel se s ní o aparát přetahoval a šňůru vytrhli.
Autor písně byl vzat do vazby. Pravděpodobně bude bručet. Děkujeme a doufáme, že s námi budete dále spolupracovat při odhalování zločinů populární hudby.

"Ale no tak, nedělej se, službičku přece kamarádům neodepřeš..."
Obrátil do sebe další sklenku.
"Vždyť víte, že to nejde."
"Proč ne? Oba koně... s tím souhlasí, já s Tomem jsme dómluvený, klisna dostane věnem kousek louky... a se svatbou v kostele si můžou žít šťastně áž do smrti, no, přece to těm našim koníčkům nezkazíš!"
Nakonec povolil.
Kdyby mu hlava tak netřeštila, tloukl by s ní o zeď, když si ráno uvědomil, co v hospodě slíbil. Bože, malá pomoc by mi přišla vhod...
Tři dny před koňskou svatbou ho zavřeli.
Povzdechl si. Zapomněl jsem, jak radikální míváš řešení. Ale děkuju.

Pokrývalo to oba břehy Vltavy. Jako mraveniště. Jako tapiserie. Jako dětská hračka.
Už viděl velká města. Nebylo to jako tehdy poprvé, kdy mu i pitomé turistické letovisko vyrazilo dech.
Jenomže tohle byla Praha.
Stopy míst, která znával.
Opevnění.
Kostelní věže.
Zákrut řeky spoutané nábřežími, ale přesto povědomé. Filip stál na ostrohu, do kterého se zařezávala už tehdy.
Jiné mosty.
Jiné domy.
Jiní ptáci i jiné stromy.
Teprve teď pochopil, proč mu Jáchym vymlouvá návštěvu Budče.
Teprve teď si uvědomil, že měl domov a že ho nenávratně ztratil.
"Je to jen další místo," řekl Jáchymův obrys, který se rýsoval vedle něj.

„nelze ukazovat,“ věřila - „hele,“ křičel nadšeně, „vůbec se nepotřebuju nadechnout“ - ona potřebovala - „nejsou naše pravidla pitomý, ségra?“ - „musíme chránit,“ slyšela se - „pořád jenom zákazy!“ - „jsi tvrdá,“ přidala Vera - „ty lehkomyslná“ - „zapšklá“ - „nehádejte! a půjdeme zase plavat spolu,“ žadonil - „nesmíš předvádět" - „proč, proč?!“ - „kolikrát jsem říkala,“ nepamatovala - Vero - „pusť“ - „nemůžu,“ chrčela - „dospěl“ - a nebyl dospělý - Benny, Benny... - studilo - „Benny! Proboha, Benny!“
„Dýchej!“ Viděla nad sebou Veřiny neúprosné oči a cítila pot vlastního těla.
Dýchej! zaznělo v hlavě. Cosi drtila v pravačce na prach -
„Promiň,“ šeptala sestra a svět se náhle vyjasnil. Ten den ji poprvé zhypnotizovala.
Spolu porušily své druhé pravidlo.

"Kdy?" zeptal se Stein.
"Předevčírem, pane kapitáne," odpověděl šafář.
Stein zaskřípal zuby. Koleno ho bolelo, pršelo, a jako by toho nebylo dost, svíral v ruce dopis. Od dávného přítele, co se s spolu chtěli tak dlouho sejít, až to stihnou až na výsostech.
Matěj po něm střelil pohledem. Kapitán se tvářil zvláštně. Snad dojatě, což notáře překvapilo.
Kapitán složil dopis a pohlédl na šafáře.
"A kde je?"
Šafář zbledl.
"Mladého pána Joachima unesli."
Stein zaklel.
"Co se stalo?" nevydržel to Matěj.
"Musíme ho najít. Vždyť jsem za něj zodpovědný!"
Když se mrtvým zalíbí a projeví přání, živí se musí postarat.

Na nástupišti vlaku směr jih praží slunce. Dav je utahaný dusnem, smrdí beznadějí, nedoléčenými zraněními.
Annelise dlouhým rukávem zakrývá popáleninu.
„Vezmi si mě,“ prosil Sergej zoufale.
„Zbláznil ses?“ odvětila vztekle. Vztek v sobě dmýchá už týdny. „Mám rodinu, proboha.“
Copak myslíš, že mě někde čeká normální život? neřekne smutným očím.
„Mazej domů,“ řekne tvrdě. „Jak dlouho myslíš, že vás budou pouštět? Den? Týden?“ Tvrdost, krutost, to bude měna příštích dní. Annelise se musí zásobit.
Dívá se jako štěně. Nechápe, proč ho kope.
Polkne. „Nemáme si co říkat. Jeď domů. Zapomeň na mě.“
Kadete.
To také neřekne. Už nikdy.
Konečně nastupuje.

"Zblázním se z toho, Jime. Připadám si jako schizofrenik. Všechny vlastnosti, co jsem na něm nejvíc nesnášel, mám teď já. Je to tak zatraceně silná osobnost," brblal Mcoy.
"Musíš to vydržet, Kostro. Spock věděl, co dělá, když do tebe vložil svou katru," uklidňoval ho Kirk.
"Ale proč zrovna já? Chtěl se mi snad pomstít za ty roky, co jsem si z něj a jeho uší utahoval? Že já blbec nebyl zticha... Proč si místo mě nevybral třeba kámen? Ten je mu citově bližší..."
"Kostro..."
"Já vím, Jime. Taky mi ten zelenokrevný skřet chybí."
McCoy si povzdychl. Už aby ho zachránili.

Návštěva Malfoyových s sebou vždy přinášela neodmyslitelnou povinnost zachovávat dekorum. Kupříkladu byly věci, o nichž se u jídelního stolu nemluvilo. Ty se probíraly buď v salónu u sklenky brandy, anebo se neprobíraly vůbec.
„McGonagallová jejich vztah označila za nezdravý,“ poznamenal nad sklenkou brandy Draco.
„Minerva měla odjakživa sklony k dramatizování,“ namítl Severus.
„Kdykoli jindy bych její úsudek bral s rezervou, ale pokud jde o mého syna...“
„Ujišťuji tě, že není důvod k obavám. Henry začal chodit s Lily.“
„Ano. Ovšem Aries stále píše psaníčka jen Henrymu. Neber to jako urážku, ale upřímně řečeno, představoval bych si pro něj někoho... zámožnějšího.“

Minuty a vteřiny se táhly jako karamel na tyči.
„Déšť uklidňuje,“ poznamenala hraběnka, snad aby se vysmála všem dokolečka opakovaným větám.
„Už by tady měla být,“ ozval se Alexandr s pohledem upřeným na kukačky. Další věta neprobouzející touhu po odpovědi.
Ozvalo se zaklepání. Za okamžik dovnitř jako velká voda vpadla Greta.
„Tak?“ zmohl se Wilhelm na jediné slovo.
„Obávám se,“ protáhla se špatně hranou lítostí v hlase, „že váš choť bude ještě nějakou dobu chodit po vídeňských ulicích.“
Hraběnka povstala do plné výše. „Má drahá, jste tak nádherně zlá. Nejste nakonec Wilhelmovým dvojčetem?“
„Bylo mi potěšením,“ odvětila s úsměvem.
„Děkuji.“

Buclatá Bella nebyla zlá. V jádru to byla zlatá ženská. Pro zlato teda občas dokázala podniknout kdejakou kulišárnu, ale rodině dávala všechno.
Léta nikdo z nich nepostřehl, že každej pátek večer mizí a vrací se za svítání. V sobotu ráno ležely na vycíděným stole talíře, v konvici zvolna vychládal čaj a kuchyní voněly uzenky.
Když k nim jednoho sobotního rána zavítal šerif Joe, aby ji zatknul za přepadení záložny v Memphisu, Bella mu naservírovala míchaný vejce a povídá, že než to dožvejká, určitě ještě stihne vytřít podlahu.
Kdyby se nepřiznala, řekl bych, že ty loupeže spáchal někdo Belle zatraceně podobnej.