Doplňuji téma č. 9: Tak za kolik?
Už zase chvíli nebudeme hodní.
Achmatovová pro Annelise:
Můj mramorový dvojník v stínu
javoru povalen u cesty
mrtvý zrak upírá na hladinu
poslouchá zelené šelesty.
Ránu mu zalévá déšť vlahý
prach smývá očistnou koupelí...
I já se v mramor změním záhy,
můj chladný bílý příteli.
Na nástupišti vlaku směr jih praží slunce. Dav je utahaný dusnem, smrdí beznadějí, nedoléčenými zraněními.
Annelise dlouhým rukávem zakrývá popáleninu.
„Vezmi si mě,“ prosil Sergej zoufale.
„Zbláznil ses?“ odvětila vztekle. Vztek v sobě dmýchá už týdny. „Mám rodinu, proboha.“
Copak myslíš, že mě někde čeká normální život? neřekne smutným očím.
„Mazej domů,“ řekne tvrdě. „Jak dlouho myslíš, že vás budou pouštět? Den? Týden?“ Tvrdost, krutost, to bude měna příštích dní. Annelise se musí zásobit.
Dívá se jako štěně. Nechápe, proč ho kope.
Polkne. „Nemáme si co říkat. Jeď domů. Zapomeň na mě.“
Kadete.
To také neřekne. Už nikdy.
Konečně nastupuje.
Navazuje na Náhled přimknou křídla
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
:(
gleti
obdivuji její sílu a statečnost, muselo jí to strašně bolet
To jo, ale dost možná až
Jeřabina
To jo, ale dost možná až zpětně - tady jede trochu v krizovým režimu.
Oh ne...
Giles Rigby
Giles má na tyhle situace takovou průpovídku: Nejhorší jsou ti, co to s vámi myslí dobře... Ubližovat druhým pro jejich vlastní dobro je tak bolestivé...
Nojo, no. Ale nutno říci, že
Jeřabina
Nojo, no. Ale nutno říci, že já vlastně nevím, do jaké míry to Annelise myslela "pro Sergejovo dobro" a do jaké míry se v tu chvíli prostě rozhodla "omezit běžící procesy" a soustředit se na přežití své a svých nejbližších.
hmatatelné zoufalství
Aries
hmatatelné zoufalství
Děkuji. Ano.
Jeřabina
Děkuji. Ano.
no, hezký to není, ale to
Arenga
no, hezký to není, ale to neznamená, že to není výborně napsaný
Děkuju pěkně.
Jeřabina
Děkuju pěkně.
Chápu jí. A o to víc to bolí.
kytka
Chápu jí. A o to víc to bolí.
No právě. :/ Díky.
Jeřabina
No právě. :/ Díky.