DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

Dneska to přijde. Spíš on přijde. Marián si přiznával, že na nového kolegu se netěšil, naopak.
Sebevědomých mladých lidí bylo všude plno, nepotřeboval mít dalšího takového za zadkem.
Když mu šéf představil Diviše Mrštíka, musel se ovládat, aby neprotočil oči. Výborně padnoucí oblek, štíhlá vysoká postava, zdvižená brada - přesně tohle čekal.
Rozhodl se dát mu šanci, dokud se patřičně neprojeví.
Diviš měl příliš otázek a málo odpovědí, ale nezpochybňoval Mariána, dokud neměl důvod.
Místo chytrého telefonu si psal do žlutého bločku, to se Mariánovi zamlouvalo.
Třeba tu vydrží. Začínal Marián měnit názor.
Časem mu třeba přestane vadit Divišův nezlomný optimismus.

Na svůj první kontakt s nimi si nepamatuji, ale vím, že už jako dítě jsem je krmila, hladila, povídala si s nimi. Ve dvanácti jsem začala jezdit. Za tu dobu jsem na volno nikdy nepřešla do cvalu, tolik jsem se bála. Bojím se doteď. Pak příležitost odešla. Mám je ráda, protože nemluví. Naslouchají. Cítí přesně to, co vy. Vycítí sebemenší záchvěv vaší myšlenky. Proto jsou pro mne dokonalé bytosti. Ztělesnění síly a vznešenosti. Vždycky, když vidím, jak se žene kůň tryskem přes louku, tají se mi dech. Závidím jezdci jeho píli a odvahu. Důvěru ke zvířeti a víru v sebe.

V měsíčním svitu vypadala poušť nelítostně - když jste se koukli správným směrem. Racionálnímu pozorovateli by totiž neuniklo, jak blízko silnice skupinka stojí. A jedině nejhnusnější skeptik by poukázal na světélka na střeše nedalekého Extraterrestrial Highway Baru. Popravdě, skeptika aby tu jeden zrovna teď pohledal.
Oči - a fotoaparáty - všech se neochvějně upíraly k nebesům.
Půlnoc.
Teď to přijde.
Bylo to v proroctvích. Náznacích. Konspiračních teoriích. Opravdový První kontakt!
Později jeden z kontaktérů zklamaně přešlápl, čímž podrážkou tenisky bezděky rozdrtil trpělivě vyčkávajícího Telauriánského vyslance.
Mezi svými krajany se vždy honosil svou nebývalou výškou. Ale někdy ani úctyhodný centimetr a půl prostě nestačí...

“Nevím, jestli to budu umět,” zabručel pan Havran, když si sedal do křesla.
“Je odpočatý, nakrmený a přebalený,” usmál se Fido, když mu do náruče opatrně vkládal Tapa. “A hlavičku už umí držet sám.”
“Je takový… teplý, “ konstatoval pan Havran nejistě. “Co s ním mám teď prrovádět?”
“Třeba mu něco povídejte. Dáte si čaj, nebo kávu?”
“Kafe,” zavrčel. “Ti zatrracení kosáci mě dnes vzbudili už v pět rráno.”
Fido pořádně přikryl druhé štěně, který podřimovalo v postýlce, a odešel do kuchyně vařit kávu. Když se vrátil, spal pan Havran v křesle se zobákem dokořán a Tap mu blaženě ožužlával křídlo.

Když se Rinovi a Annie narodila dcera, začaly se ve Phoenixu dít zvláštní věci. Třeba hospodský Tom je před svým saloonem vídal jen nerad, poněvadž se mu vždycky zasekla pípa a štamgastům z rukou padaly půllitry.
Annie tomu říkávala nešťastné náhody a s dcerou to nikterak nespojovala.
Do chvíle, kdy přišli na návštěvu ke Gwyneth. Ta vzala půlroční děvčátko do zahrady na obhlídku motýlů.
Eileen při setkání s nimi zavýskala, rozpřáhla ručky, vyletěla babičce z náručí a létala nad záhony, dokud ji Rino nepolapil.
„A to jsem nadávala, že mám doma akční dítě,“ utrousila Gwyneth a běžela křísit zemdlenou Annie.

Za černou magii se platí.
Dívka se s tím smířila.
Dokonce i kdyby přišla o krásu...
To se nestalo.
Měla smůlu.
Už celých pět týdnů.
Nic se jí nedařilo.
Nakonec utekla do lesa.
K malému jezírku.
Natáhla se na sluníčku.
Užívala si samotu.
Sluneční paprsky na nahém těle.
Zkusila kouzlo.
Voda zabublala.
Zavřela.
Hladinu prořízla rohatá přilba.
Kostlivec na kostnatém koni.
Dokonce ho ochránila proti slunci.
Rozesmála se.
Smůla zmizela.
Vzduch prořízl výkřik.
Postava v příšerně úzkých šatech dopadla do jezírka.
Dopad alespoň přerušil vyděšený jekot.
Rozhodil bláto kolem.
"Inkvizitore?"
"Jak dlouho nekromantko?"
"Pět týdnů."
"Já prožil pět příšerných let!"

Bylo teplé letní odpoledne, na obloze se střídaly mraky s paprsky slunce. Nevím, kam jsem šel, učarovala mě tak, že to jediné, co si pamatuju, je ona.
Vyšel jsem na ulici, hlavu skloněnou, aby mi dešťová přeháňka nebubnovala do obličeje a přede mnou kráčela ona. Nekráčela, tančila, vznášela se jako kolibřík. Měla bílé šaty a dlouhé tmavé vlasy, jejichž prameny tančily jako ona. Měla hlavu nastavenou k nebi a nechala déšť, aby jí laskal tvář.
Co mě okouzlilo, byla její tančící bosá chodidla, klouzající z kaluže do kaluže. Vůbec se tam nehodila, vypadala jako ztracená víla, kterou jsem zatoužil mít.

Zpočátku to nevypadalo, že by ten den měl být něčím výjimečný. Ale pak se stalo něco, čím se tento okamžik zapsal nezapomenutelně do jeho paměti.
Probudil se z narkózy zmatený, nepamatoval se, co se stalo, ale řekli mu, že je štěstí, že zůstal naživu.
První kontakt s rodiči byl rozpačitý. Nepoznal je. Netušil, kdo jsou ti cizí lidé, kteří brečí štěstím. Pamatoval si věci, které se staly před dlouhou dobou, ale poslední roky vůbec. Paměť se mu vracela postupně, stejně jako jeho schopnosti. Ten den pak slavil jako své druhé narozeniny.
Přehodnotil svůj žebříček hodnot a užíval si každého dne.

Čekali tři dny a tři noci.
S napětím bděli u jeho lůžka.
S obavami sledovali, jak mělce oddychuje.
Ve dne stáli na stráži oba.
V noci se střídali.
Když čtvrtého dne nad ránem otevřel oči, bylo to, jako by se jimi díval poprvé v životě. Bouřkovou modř nahradila čokoládově hnědá.
A když promluvil, zazněla do ticha pokoje jen obyčejná slova.
„Já jsem byl nemocný, mami?“
Hermiona setřela slzy rukávem svetru.
Ne, maličký. Byl jsi mocnější, než bylo zdravé.
„Ano, ptáčku. Dlouho jsi stonal. Báli jsme se o tebe, ale všechno je v pořádku.“
„Takže se můžu dívat na SpongeBoba, tati?“

Než narazí kapka z deště do vyprahlé půdy, urazí k ní dlouhou cestu z mraků když ví kudy. I než se prvně dotkne dívka - chlapce, nebo zase chlapec jí, musí mu říct, že ho nechce, on zas, že o jiné sní. Než se noha dotkne míče, a hokejka puku, co musím mít v sobě chtíče, a víc než jistou ruku.
I první srážka s realitou bývá často zlá, jak se nám sny v hlavách pletou, a ne každý to zná. Jo, první bylo poznání, taky tehdy v Ráji, to když Adam s Evou pocítili, co to je být v háji.