DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Zahřmělo, z oblohy sjel klikatý blesk a nově postavená hájovna stála opět v plamenech.
Hagrid zaklel, mávnul proti ohni deštníkem a v rachotu dalšího hromu cosi zamumlal. Vzápětí byl omotaný silnými lany. To se teda nepovedlo…
Tesák přiběhl milovanému pánovi na pomoc, ale než ho vysvobodil, zbylo z chalupy zase jen pár ohořelých trámů.
O chvíli později seděl Hagrid ve sborovně, hlavu v dlaních, slzy v očích. „Nemoh sem nic dělat! Přišlo to strašným fofrem, chtělo to ňáký pořádný hasicí kouzlo, ale já…“
„Už se netrap,“ přerušila ho ředitelka. „Přece víme, jak máš kvůli tomu starému nesmyslnému nařízení svázané ruce.“

Opravy pokračovaly v tíživém mlčení. K marodce, která vznikla stranou tábora, sotva zabloudili pohledem. Vlhkým vzduchem se šířil pach strachu. Z průzkumné výpravy nezůstal jediný zdravý muž. Další následovali. Nikdo si nemohl být jistý, na koho los padne příště.
Foleyho léčba nemocným neulevovala. Spíš naopak. A Frances nezbývalo než řídnoucí posádku štvát k padnutí, aby Betsy byla schopná plavby. S nákazou na palubě je do žádného přístavu nepustí. Nechtěla však u toho proklatého pobřeží déle zůstávat.
Tohle byl nepřítel, kterému nedokázala čelit. Ani před ním utéct. Připadala si bezmocná jako malé dítě. Její muži umírali a ona tomu nedokázala zabránit.

Upřeně hledím do škrabošky, nevidím tedy nic a cítím touhu se tázavě škrábat na hlavě, ale nemohu. Mám svázané ruce. Nejde o únos, ale o prachsprostou perverzi.
Čekám a čekám, přemýšlím jaké to bude být v submisivní pozici, ale nic moc se neděje. Podle všeho jsem ji měl trochu více napojit alkoholem, po tom většinou rostou koule.
Nezbývá než se zamyslet nad tím, jak takové svázání může rozvazovat. Koneckonců, je to antistresová aktivita jako mnohé jiné a v některých kruzích má takto i docela úspěch. Hovoří pro to mnohé - méně škodlivé než drogy a společenštější než počítačové hry. Ale složité...

Původně to tak v plánu neměl. Chtěl si pro odstoupivší adepty jenom připravit správný protijed.
Ale hned na první zkoušky si jeden podvodník, jistý Thornvald, propašoval očarované stříbro a cpal se jím jak blázen, i když nezabíralo.
Protijed s tím prostě nešťastně zreagoval.
Chvíli si myslel, že to přizná: že ta neodbouratelná rezidua v Thornvaldově těle vznikla hloupou náhodou.
Potom zjistil, že se mezi mistry šušká, že tak Thornvalda záměrně potrestal.
Nemoci testovat vyvíjené látky na sobě, protože je zkouška kvůli reziduím neprůkazná... Krutý trest. Krutější, než by si přál.
Ale účinný. Spolehlivě odstrašující další podvodníky.
A tak neřekl nic.

"Už nikdy netahej do fandomu realita naši rodinu!" zavrčela dcera, když se schovávali ve spíži.
Za dveřmi Arés, tohleněkdoodskáče nálada, nepřipleť se do cesty!
"Je všechno na svém místě?" pípl šeptmo do tmy.
Milovala pořádek, jen ten ji umravňoval před něcotadyrozmlátím.
"Neboj se... Ne, ach ne, já vrátila rozteklé máslo do ledničky!"
Máslo z ledničky bude tvrdé. Nepůjde namazat.
Řinkot porcelánu, talíře vinny.
"Měli bychom si jednou pro vždycky ujasnit," začala podlesebekonstruktivně při večeři, "že takhle tedy ne!"
Svázáni zkušenostmi - do kozelce, ruce i nohy - mlčeli.
Raději mlčeníznamenásouhlas než hlavy umyté až na lebku.
"Zvláště když zaměňuješ postavy, otče drahý!"

„Bertuccio, kde vězíš?“ křikne do potemnělé chodby pán domu.
Sluha je tu v mžiku a vyčkává, jaká hra je to dnes.
„Nemáš někdy strach?“
„A z čeho, pane?“
„Znám tvé tajemství…“
Teď řekne ‚A já znám to vaše.‘ a nedostaneme se nikam. Jak má člověk někomu vyhrožovat, když ho láska ohledy drží na řetízku?
„A já znám vás,“ odpoví Bertuccio. „Vím, že takový nejste.“
„Takže výhrůžkami od tebe polibek nevymámím?“
„Těžko. Doporučuji panu hraběti zkusit násilí. Moment překvapení jste ale promeškal, možná se tedy budu bránit.“
A protože nejlepší obrana je útok, Bertuccio se natáhne k hraběti a políbí ho.

Provazy svazující ruce, když ho jeho otec bil řemenem.
"Pouta na tebe" a ten zatracený Potter.
Znamení ho připoutalo k Temnému Pánu. Pocit svázaných rukou se ještě prohloubil, když padal před Brumbálem na kolena.
Pouta na židli během soudu po první kouzelnické válce.
Spoutaný život špeha.
Stuhy nezlomitelného slibu poutající ruce.
Pouta, když se po válce probudil na ošetřovně. Potterovi ještě nikdo nevěřil.
Spoutání během druhého soudu.
A do toho všeho Hermiona, rozplétající provazy výčitek minulosti. Hermiona ničící pouta viny. Osvobozující.
Celý život byl spoutaný. Teď má ruce volné. A v nich krabička. Pokud řekne ano, sváže jim ruce kněz.

Vidíš nebe a na něm hvězdy. Nekonečný prostor sahající až tam, kam nedosáhne tvoje představivost. Bledá světýlka, která se mihotají v atmosféře. Nekonečně možností. Nekonečný život. Hledíš na minulost, protože hvězdy zářící na obloze už miliony let neexistují.
Přemítáš nad tím, že tam venku někdo je. Že možná stejně jako ty hledí na noční oblohu a pátrá očima po světle, které taky ochraňuje živé bytosti. Oba máte svázané ruce, protože vám nezbývá, než fascinovaně hledět do temnoty a přát si, že jednou nastane den, kdy se podíváte vzájemně do očí.
Vidíš nebe a je za tím celá existence našeho života.

Jestli Thor Gundersen v něčem opravdu vynikal, byla to schopnost přežít. Častokrát už mu zbývala poslední nitka naděje, ale vždy se jí dokázal zachytit a ošálit smrt. Ani teď neztratil víru.
Přežil jsem Andersonville. Unikl jsem zlynčování rozběsněným davem. Vydržel jsem siouxské mučení a prchl z jejich zajetí. A ten hlupák si myslí, že mi jen tak nasadí na krk oprátku...
Sledoval, jak Bohannon hledá druhý konec provazu, aby ho přivázal k pražci, a pronášel slova, která by mohla být jeho posledními. "...Přeji vám hezký den," rozloučil se posměšně a se spoutanýma rukama se vrhl z rozestavěného mostu do řeky.

Proklínal jsem ten Humphreyho blahosklonný výraz.
"Se vší úctou, pane ministře, v tomhle mám svázané ruce." Tak tomu nevěří ani on sám.
"To myslíte vážně? Vždyť je to skandální! V Guardianu se o mně píše jako o vrchním tajnůstkáři. To vy pořád chcete všechno tajit! Já podporuji otevřenou vládu."
"Ale to já také, pane ministře. Jsem pro ni všemi deseti." Další lež.
Bernard chtěl přispět poznámkou, že když má někdo svázané ruce, nemůže být pro všemi deseti, ale Humphrey ho umlčel pohledem.
Pak navrhl vytvoření interní komise pro návrh směrnic komunikace s tiskem.
Někdy si tu připadám jako v blázinci.