DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Doteky černého provazu. Jemně se sune po zápěstí, stahuje ruce k sobě. Okolo a mezi rukama. Pevně, ale ne moc.
Druhý konec toho záchranného lana připoutá k tyči. Nahoru. Možná mě budou bolet ramena. Kdybych měla sílu si to uvědomit.
Jsou to jen doteky. A slova, ale ty se stejně mění ve vlny, co laskají kůži, co hladí. A občas seknou.
Jako rákoska, co někde vzadu zanechá pár červených pruhů.
Ale kde je vlastně vzadu a vpředu? Kde končí svět a kde začíná? Kde je nahoře a kde je dole?
Jsem úchyl?
Ne, jen visím na svých svázaných rukách.
Šťastná.

Měl svázané ruce a nohy lany, tělo obtočené řetězy se zamknutými zámky, ležel v zatlučené bedně, kterou spustili pod vodní hladinu. Divákům se tajil dech. Vteřiny se zdály nekonečně dlouhé. Během chvíle se dokázal osvobodit. Aplaus nebral konce.
Aby se neokoukal, připravoval stále nebezpečnější čísla. Hazard byl jeho nerozlučný parťák. Dokázal nemožné: uvolnit se ze svěracích kazajek, policejních pout, uniknout z nejrůznějších rafinovaných pastí. Třikrát se nechal pohřbít zaživa. Často riskoval život.
„Vydržíte jakýkoliv úder?“
„Samozřejmě.“ Se slávou rostlo sebevědomí.
Vydržel prudké rány pěstí do břicha.
Zanícené slepé střevo prasklo.
Tolikrát unikl smrti. A teď ho dostala na takovou banalitu!

Jednu jedinou hloupoučkou věc žádal,
do ní tím pocit bezmoci vkládal,
jak má zabránit té řetězové reakci,
aby zajistila bezmeznou satisfakci?
Copak lze zastavit srdce bušící?
Zklidnit v cévách krev bouřící?
Donutit dech volně ze rtů splývat?
A bez zčervenání se do jeho očí dívat?
Poslechnou ji nohy, než se v rosol promění?
Převezme racionální myšlení zpět velení?
„Víš, v tomhle mám krapet ruce svázané,
a trochu se obávám, že snahy předem prohrané.“
„Snad můžeš to alespoň zkusit?“
„A proč mám vlastně tohle v sobě dusit?“
„Protože jinak tě, maličká, začnu lovit,
a nejen na paži lano tě bude zdobit…“

Proč stvořil, když tak zastiňuje?
Bohorovný, velkolepý, úspěšný.
Ale skutečně lepší?
Netyje jen z vydobytého postavení, svých známostí a manýrů?!
Jako svěrací kazajka, pokoj bez oken, slunečník od obzoru k obzoru.
Jeho stín a pejsek odsouzen k mlčení, utajený levoboček, do kozelce svázaný, s roubíkem.
"Nemůžeš útočně, to se nesmí!"
Jinak vyvržen, vyštípán, jako malomocný vyhnán z vesnice.
Usedne do čela, nají se do syta, pije nežízniv.
Dobyl, panuje, času přehršle, práva první noci.
"Nezáviď a snaž se!" šklíbí se na něj.
Sedí pod stolem, čeká na drobky.
Roztočit a pustit!
Ale co dokáže? Vždycky druhý. Vždycky druhá. Druhá identita.

„Doktore, jak se dostaneme z týhle kaše? Kdybys mě je nechal praštit,
už bysme tu nebyli!“
„Ale Jamie,“ napomínal ho Doktor. „Násilí přece nic nevyřeší.“
„Že já Harryho nikdy neposlouchal,“ hudroval potichu.
Před Jamieho dopadla krabička s obrazovkou a tlačítky.
„Jamie, vyťukej následující číslo.“
„Ale Doktore, co s takovouhle pidi krabičkou? Radši vyndej můj
sgian dubh.“
„Mezičasový telelink. Jeden jsem nechal u Harryho Hudinniho.“
„Cože?“ opáčil Jamie zmateně.
„Jen zadej...“
Jamie nedůvěřivě mačkal diktovaná tlačítka. Přístroj zapípal a ukázal prázdný pokoj.
„Á, něco jako skener v Tardis.“
„Přesně tak... Ale Harry není doma...“
„Jamie, říkal jsi, že sgian ti nesebrali?“

Ti dospělí! Kéž by si uvědomili, jak málo stačí k tomu, aby nenávratně poznamenali bezelstnou dětskou duši.
Jako třeba pan Dušín, jehož krátká nepozornost stačila k tomu, aby jeho syn Mirek našel na nočním stolku jistý zapomenutý časopis.
„Ehm... kluci... děkuji, že jste přišli tak rychle...“ Mirek nešťastně přešlápl. „Z důvodů, které vám nikdy neprozradím, si myslím, že už bychom neměli nikoho svazovat. Může to být... poněkud choulostivé téma...“
„Takže nemůžeme nikoho svázat? Ani Dlouhé Bidlo?“
„Obzvlášť Dlouhé Bidlo ne!“ zaúpěl Mirek.“
Jarka ho poklepal po rameni.
„Tak prostě budeme jen lovit bobříky jako dřív.“
Mirek zesinal.
„No... ohledně toho...“

"Nemohu," stála, vnitřně rozpolcena, "mám svázané ruce! Achašvéroš je zcela nevyzpytatelný. Bývalou královnu Vašti zapudil jen proto, že za ním odmítla přijít, když byl opilý! A já před něj mám předstoupit bez povolání? Něco takového se nepromíjí! Trestem je smrt! Už měsíc jsem nebyla zavolána! Co když jsem upadla v nemilost? Nemohu porušit zákon. Co jsem? Žena. Možná královna, ale stále jen žena. Nemohu pro židy udělat nic. Chtěla bych, jsem přece také židovka! Ale..."
Vyhlédla z okna. Městem právě hnali další z jejího lidu. Skončí pověšeni na kůlu, jako všichni. Tehdy se Ester rozhodla. Zpřetrhá pouta na svých rukou!

Anton Karas si poposedl na kozlíku. Cirkus vyjížděl na novou štaci. Hlavou se mu míhala slova Vašíka, Bureše, táty Maliny.
„Táto, cirkus a vesnice, to není srovnání. Tady mám lvíčata, můžu jezdit na Mary a naučím se skákat líp než Romeo…“
„Poslyš, drahý krajane, toť chvályhodné, že myslíš na budoucnost svého syna, ale my ti přeci nedoporučujeme, abys z Vašíka vychoval pobudu, my tě nabádáme, abys ho nechal vyučit v mistrovství…“
„No bodejť, ouplně nejlepší je začít vod píky…“
Copa by poudala Márinka, že z nás sou cirkusáci, pomyslel si Anton. Ale ináč to nejde, Márinko moje, muší to bejt.

"Pred dvesto rokmi," začala stará dáma. "žil na dvore knieža Orin. Hovorí sa, že bol strašne charimatický. Musel byť, viete, mágovia vtedy neboli práve milovaní. Dostať šľachtický titul bol problém, nieto ešte kráľovu priazeň. Orinovi sa to nejak podarilo. Pochopiteľne sa začali šíriť reči. A keď Orina nakoniec obvinila budúca kráľovná z intríg proti nej, kráľ mal zviazané ruky. Musel ho odsúdiť, aby zachránil spojenectvo s kráľovstom Rilah. Našťastie Rilačanov uspokojilo doživotné väzenie tu, v najopevnenejšiom hradu severu." Dokončila a uchlipla si zamyslene vína.
"Lenže tým to neskončilo, viete." dodala šibalsky. "Objavili sa ďalšie reči. A listy kráľovninej sestre." žmurkla.

Před několika dny se na všech nárožích objevily plakáty oznamující, že do městečka zavítá slavný cirkus Rudolfi.
Pročež ode dneška máme ve třídě nového žáka. Nazývá se Kasalický Alfons, umí veletoč na bradlech a vůbec je nejlepší v tělocviku, jelikož když ho někdo sváže provazem, dokáže se z každé smyčky hned vyprostit. Je proto velice hrdý a každému vykládá, že je to starý Houdiniho trik.
Pročež mu Pepek o přestávce přivázal ruce tkaničkami k židli, a zatímco Kasalický nadával a usilovně se kroutil, sežral mu celou svačinu.
Děsně se přitom šklebil a pravil: „Tohle, holenku, je zase Zilvarova válečná lest!“
***