DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Všichni jsme zkoprněli i když místní kolegové o něco méně. Skupinka odraných, roztřesených děvčat se snažila co nejrychleji zmizet někde v lese, klopýtaly, některé bosé, zrovna přes typický biotop kobry královské. Podařilo se je zastavit a uklidnit, Robin chrlí věty úžasně rychle, ten jazyk zatím takhle nestíhám. Psi začali zle vrčet. Dav děvčata dohání, doufal jsem, že tuhle příčinu jejich zděšení nemá. Robin nás rozestavuje kolem nich.
"Altair! Deneb! Albireo!" křičí na psy a ukazuje, kde mají stát.
Tlupa sexuchtivých chlapů se zarazila a nespokojeně brebentí. Pohnou se dopředu, naši ovčáci zle cení tesáky. Zvedám pušku a střílím do vzduchu.

Hagrid se sehnul, zvedl malou chlupatou kuličku, a položil si ji do klína. Štěně tam chvíli šmejdilo, pak se pohodlně natáhlo a v ten moment spalo.
Hagrid si poklepal na kolena. Pejsek to vzal s rozběhem, dopadl pánovi na klín, radostně mu olízal obličej, potom se na tom malém prostoru opatrně stočil do klubíčka a spokojeně usnul.
Hagrid se posadil a Tesák mu ztěžka vyskočil na klín. Nemotorně tam balancoval, nakonec mu přední i zadní packy přepadly, a pes sklouzl zpátky na zem.
Pán ho konejšivě pohladil po hlavě. „To víš, blboune, už se sem nevlezeš. Dyť seš velkej pes.“

Vybírám bordel z dřezu, salát, kusy strouhanky, drobky brambor. Myslím přitom na jediné, na čištění záchoda, co mě čeká posléze. Těším se tím, že nemusím měnit plenky, funguje mi pračka a nevytopil jsem sousedy. Starosti, účty, únava a nuda. Pardon, nuda tu byla už dříve, nastoupila přibližně s pubertou. Existenciální nuda, nesmrtelná, nepokořitelná, tyčí se jako mrakodrapy, padá na hlavu a směje se zážehy mohutných ohňů. Plní zorné pole, hučí, syčí, voní jako citrusy a je jemná k rukám. Osvobozená bublina letí do prostoru a upomíná že zůstanu na místě. Fulghum měl přeci jen laskavou pravdu. Je to cena dospělosti.

Kráčíme krajinou našeho dětství – ale vše se změnilo. Kde žali sedláci pole, leží spálené rovy.
Je jen jedno bezpečné místo k přenocování. Monastyr, kde slouží Bogomilovi. Přátelé našich rodičů, naše druhá rodina. S jejich Evou jsme váleli sudy z kopce, maličké Táňa a Ninuška nám rozjasňovaly dny.
Naše hlasy zvoní úzkostí, když monastyr zmíníme.
Poslední šťastné místo. Snad se jej válka netkla.
Bílé stěny monastyru se nezměnily. Bogomilovi vycházejí – vojáky doma nechtějí, ale nocleh jim neodmítnou. Nás objímají, láskyplně vítají.
Táňa ani Nina nepřišly. Ptám se po nich.
Uhýbající pohledy. Prázdné tváře.
„Válka.“
Válka. Z našeho dětství nás navždy vykořenila.

Prvních pár set let uteče jako voda.
Učíte se, nacházíte přátele a získáváte první zkušenosti. Někdy na konci puberty to všechno vstřebáte a připadáte si, že už jste strašně staří.
A tehdy se to stane poprvé. S tou změnou přijde touha po dálkách, touha, kterou neuhasí přátelé, rodina ani tisíce zbytečných slov.
Během těch dalších stovek let si uvědomíte, že to všechno byl jen sen. Že je vlastně dost nanic být starý. Že chcete zůstat věčným dítětem.
A pak najednou už nemůžete zpátky.
A tak podobou mládnete, ale někde hluboko víte, že je pozdě.
Pro vaše oči je pozdě určitě.

Lydia netušila, co má Wickham za lubem. Už týden byla zavřená v jedné místnosti.
Chtěla jít aspoň do divadla!
„Jak dlouho ještě?“ ptala se ho.
„Vydrž, holubičko, už jen chvíli,“ smál se na ni lišácky.
Takhle si to tedy nepředstavovala. Myslela, že být dospělou vdanou ženou znamená moci to dávat okázale najevo. Chodit na nákupy, švitořit s přítelkyněmi, koketovat s mladíky...
Ach, ty bláhová.
Nakonec si ji vzal. Prvních pár měsíců byla šťastná, měla svého Wickhama a ještě ho ukradla Líze!
Zakrátko hořce litovala. Nákupy si dovolit nemohla, na severu neměla přítelkyně a s vdanou ženou nikdo nic mít nechtěl.

Důvěra. Důvěra v to, že lidé jsou lepší, než se zdají být. Důvěra v to, že vše špatné se nakonec vysvětlí jako nešťastná náhoda. Důvěra v lepší zítřky. Důvěra v opravdovou lásku na celý život. Důvěra v opravdová přátelství. Důvěra v pevné vztahy, kde se hledají způsoby, jak si pomoci, nikoli důvody, jak to neudělat. Důvěra v rodinu a její zachování. Důvěra v prozření tohoto světa a obrácení jej v něco lepšího. Důvěra v jednotlivce i celek. Důvěra v lidskou podstatu. Důvěra sobě sama. Důvěra – to je to, co ztrácíme se zkušenostmi, jež nabíráme s věkem. Důvěra je cenou dospělosti.

Vyprat, vyžehlit, vytřít, uvařit večeři, s Holkou napsat úkoly, Malýho vykoupat a přečíst pohádku, Mladýmu promluvit do duše.
Starej si chce v noci hrát.
Chtěla by spát.
Malej má zánět středního ucha, Holka brečí, že ji nikdo nemá rád, Mladej má skelný oči a divně páchne.
Starej přitáhl z hospody až k ránu.
Neusnula.
Malej potřebuje nový boty, Holka zaplatit školu v přírodě, Mladej rozbil kamarádovi motorku.
Starej si koupil notebook.
Vzala noční směny.
Malej kouše děti ve škole, Holka přestala jíst, Mladej si píchá.
Starej nechal práce.
Škube sebou, srdce divoce buší, pak ztichne.
Dospělí platí.
Děti jsou drahé.

"Je jen jedna cena. První. Teď už je to na vás."
Na nás třech.
"Jeden musí zemřít. To je vítěz."
Polkli jsme.
"Cenu dospělosti udělujeme pouze in memoriam. Milion připadne pozůstalým."
Mohli jsme to tušit. Vymknuta z kloubů doba šílí!
"Já to beru!" šeptla vyzobaná slunečnice.
"Proč?"
"Už mě stejně nebaví žít! A vnoučatům se peníze budou hodit."
"Neblázněte! Vezměte si mě!" chrchlal tovární komín. Já.
"Důvod?"
"Chci, aby ty dva žili! A prachy rozdělte mezi ně!"
"To je zrůdné," řekl Daniel, nejmladší z nás. Pětasedmdesát? "Překračujete všechny meze!"
Vyhrál on. Obalamutili nás. Nikdo nezemřel.
Prý nejsme dospělí, ale hloupí.

"Co chceš říct tim, že se v mým věku nestydím?"
"Listere, jsou ti tři miliony let a pár drobných a máš méně rozumu než retardovaný lenochod. Tímhle tempem se nedočkáš dospělosti ani do příštího Velkého třesku."
"Možná ti řeknu novinku Rimmere, ale bejt nudnější než školení o bezpečnosti práce na finančním úřadě neni povinná daň z dospělosti."
"Ve tvém případě slovo dospělost znamená jen to, že si můžeš legálně dělat z plic a jater černé uhlí."
"Jdi se vycpat Rimmere, můžeš bejt rád, že jsem ti do tý marmelády přimíchal jenom chilli omáčku a ne to, co mi radil Holly."