DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

“Kurva”, zaklel John, když uviděl pokoj ve kterém se probudil. Pokoj byl v dezolátním stavu. Ne, že by v něm byl obyčejný nepořádek. Ze zdí odpadávaly kusy omítky, stropem zatékalo a na posteli, pokud se tomu ještě dalo říkat postel, byly místo peřin kusy hadrů a noviny. Opatrně se jal hledat své svršky, snažil se nešlápnout na myší trus (a zřejmě i jejich ostatky), které byly všude na podlaze. Včerejší noc si pravděpodobně užil, všechno ho příjemně bolelo.
Byla ale tohle pro něj opravdu dospělost, nebo prostě jen jeho život? Nechová se pořád jako teenager? A byl někdy vůbec dítě?

Personální oddělení. Sedačka z IKEI, decentně bublající zásobník vody. Komisní komise střílí poslední otázku.
„Kde se vidíte za pět let?“
Nadechnu se. Doopravdy?
Vidím se řídit vozítko na Marsu.
Vidím se dosedat na trůn Nadsmrťase Joea. Král je mrtev, ať žije král!
Vidím se prorážet svou robotickou pěstí půl metru silnou zeď. Kdo je, sakra, Bucky?
Vidím se popíjet martini v baru šanghajského hotelu a vyměňovat si pohledy se sexy bondboyem. Dat ass! Za Anglii!
Doopravdy?
Vydechnu. Usměju se. A servíruju poslední odpověď.
„Samozřejmě na pozici, kterou ve vaší firmě uznáte za vhodnou a odpovídající mým pracovním výkonům a kvalifikaci.“

Pogrom. Zachránil se ve studni, on a jeho dva sourozenci.
Bylo mu devět, nemohl se o ně ještě starat sám. Každý skončili jinde.
Po otci mu zůstalo jen málo. Přesto s dědictvím nesměl nakládat. Bude mu vydáno v patnácti – nebo po absolvování aprobací.
Spěchal, co mohl. Zvládl to ve dvanácti letech.
Za odměnu dostal hubený podíl z posledního otcova obchodu a povinnost platit školné. Troje.
Odjel do Bjørkhallenu. Sourozence přehlásil tamtéž, aby se mohli občas vídat.
Bydlet spolu smějí, až mu bude jednadvacet nebo až získá pečeť.
Dokázal to v devatenácti.
Dostatečně včas, aby aspoň jim mohl dopřát zbyteček dětství.

Dospělost je takové dětství naruby. Člověk se jen učí a učí, paradoxně opak toho, co se učil jako malý.
Jako děti, se učíme, že lhát se nemá a nemáme se bát kdykoli ozvat. Jako dospělí se učíme, že lhát se někdy musí, například : ,,Miláčku? Nejsem v tom tlustá?"
Jako děti se musíme o vše dělit, jako dospělí si musíme dávat sakra pozor, co komu půjčíme.
Jako děti musíme chodit po obědě spát, nedej bože, aby to udělal dospělý, vždyť je tolik práce, která se musí udělat!
Jako děti prahneme po svobodě dospělosti, jako dospělí po bezstarostnosti dětství. Život je zmatený...

Seděla na náplavce, bosé nohy ponořené v chladivé vodě. Kolem ní teplá letní noc, blížila se třetí hodina ranní. Poslední hosté byli pryč.
Oslavy osmnáctých narozenin jsou zlo. Musíte se postarat o všechny své přátele, urovnávat spory, neustále se usmívat. Nakonec nejste oslavencem, ale pouze hostitelem.
Ušklíbla se.
Měla bych být šťastná. Přesto se mi do očí derou slzy. Jsem dospělá. Volná! Můžu si dělat, co chci. Už mi nikdo nemá co poroučet! Avšak...
Náhle zatoužila po jediném - skočit do temné Vltavy. Zmizet pod hladinou. Navždy.
Vyskočila a oklepala se.
Měla bych jít domů. Ostatně, zítra píšeme test z chemie.

Uvážu poníka k hrazení a začnu hřebelcovat. ,,Ty se stejně máš," povzdechne si malá Káťa, která hřebelcuje z druhé strany. ,,Joo?" Opáčím. ,,Proč myslíš?" ,,No, že už jsi velká..." Pousměji se. ,,Jak, velká?" ,,Prostě dospělá." ,,A ty myslíš, že se mám, jo?" ,,No jasně! Můžeš si dělat co chceš, chodit pozdě spát, řídit auto, pít alkohol..." Rozesměji se. ,,Tak auto a alkohol dohromady, to teda nevím!" ,,Nee, to ne, ale... no prostě se máš! Já už chci být taky dospělá." Uzavře.
Povzdechnu si. Co jí má na to člověk říct...?
Trenérka proběhne kolem. ,,Pomůžeš jí prosím i nasedlat?" ,,Jasně..." ,,Děkuju!"

Pět. Učíš se lhát a říkat tomu „udržet tajemství“.
a lež co první směnka úvěru pro dospělé
Osm. Učíš se nespoléhat na druhé. Jedině na ty, které jsi sama vymyslela.
namísto dětských snění dospělé kompromisy
Deset. Učíš se být jiná. Chválená a neschválená.
v nedělním oblečení nastoupíš před komisi
Třináct. Učíš se nikomu nevěřit a myslet dvojitě.
trojhlavé neotázky, čtyřhlavé odpovědi
Šestnáct. Učíš se zatnout zuby a jít dál. Nevěřit na pohádky.
tak tanči, lásko sladká, protanči večer celý
Devatenáct. Život tě naučil dost. Až se vrátíš od maturity, nauč jej něco o smrti.
ten bál je křižovatka, dospělí nedospěli

Poprvé Smrtí potkala v šesti letech. Zemřela jí babička a Smrt, která si přišla pro její duši, se na malou dívenku povzbudivě usmívala.
V devíti dorazila jiná Smrt, kterou malé dítě nezajímalo. Dokud nezjistila, že ji vidí. To na ni spiklenecky mrkla a pak odplula i s duší její matky.
Ve třinácti si lidé z její vesnice začali všímat, že je jiná.
V patnácti se jí všichni vyhýbali. Do té doby potkala ještě tři různé Smrti.
Když jí bylo sedmnáct, v kraji vypukl mor.
Hledal se viník. Označili ji za čarodějku.
Když pomalu hořela na hranici, neumírala.
Dospívala ve Smrt.

Maturantka Machatá loví z hlubin paměti cokoli o moři, a pokud možno i něco o starci.
Obávaný profesor Potměšil zatím za zády předsedkyně pantomimicky předvádí boj starce s rybou, zdařile napodobuje útok žraloků a nakonec přesvědčivě zahraje vyčerpaného rybáře.
Machatá zkouší z této posunkové řeči tlumočit, nicméně část děje je ztracena v překladu. Komise se dozvídá, že žraloci starci ukousli ruku, ale tomu se přece jen podařilo rybu dopravit na břeh, kde ji vesničané snědli. Rybář pak vyčerpáním zemřel.
Ačkoli to slečně Machaté ke složení zkoušky dospělosti nestačilo, komise se shodne, že profesor Potměšil by za svůj výkon zasloužil Oskara.

„Nikdo tě nebude mít rád jako my!"
„Ručíš mi za to, že tu bude pořádek."
– „Jaktože jsou všude odstřižky? A neber sestřičce nůžky!"
Otec sedící obkročmo na osmiletém hrudníku. Marně se snažím nadechnout.
„Koukej se uklidnit, jinak tě nepustím!"
Kopance do obličeje. Matka nosí korkové pantofle. „Přiznej se, co bereš!"
Nedokážu si nic vymyslet, takže to ještě schytám.
„Nemůžu docentku sehnat, aby mi dala termín."
„Nikdy tě nevidíme se učit! Jestli tu zkoušku nebudeš mít do středy složenou, letíš z domu!"
Za oknem mínus patnáct.
Vstoupím do předsíně a zamknu za sebou. Jsem tu sama. Můj byt.
Ta největší výhra.
---