DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Najednou se začalo ztrácet.
Tam kousek hovězího zadního, tady zase celá půlka srdce, co jsem měla pro Berinku na mňamku. Ubohé psisko na mne koukalo svýma smutnýma kukadlama.
Jak je to jen možné.
Vím, co vařím, a hovězí v to rozhodně poslední tři týdny nebylo. Takhle kuřecí, kousek jehněčího či vepřové řízky. Za to bych dala ruku do ohně, ale hovězího ani kousek.
Nakonec jsem svěřila tu záhadu svému muži.
A tu z něj vypadlo prapodivné přiznání. Hovězí si bere on, ale ne na vaření.
Stopy vedly k malým africkým rakům. Zdědil je v práci i s akváriem po kolegovi.

Když se Pažout s Horáčkem brali, byla to veliká událost, všichni příbuzní, spousta přátel, samozřejmě Mach a Šebestová, a při hostině Pažout Horáčkovi zašeptal, ještě před sebou máme svatební noc, jenomže zrovna ta se vůbec nevyvedla, protože Horáčkovi bylo příšerně špatně, umírám, úpěl, a Pažout řekl, dostaň to ze sebe ven, tak to Horáček ze sebe dostal, bylo to úplně všude, Pažout to zase všechno dostal pryč, z pohovky, z dlaždiček i z koberce, a Horáček řekl, jestli má být svatební noc důkaz lásky, taks mi ji dokázal dokonale, a Pažout odpověděl, samý krevety, do smrti nechci to svinstvo vidět!

Jsem vzdělaná, a proto jsem též velmi zodpovědná a pečlivá.
Když se nám narodil syn, učinila jsem veškerá bezpečnostní opatření, aby naše domácnost nebyla životu nebezpečná.
Velmi pečlivě čtu všechny příbalové letáky u léků a dlouze diskutuji s naší dětskou lékařkou. Měla by mi být vděčná, že ji informuji o všech nových vědeckých poznatcích, ale není.
Též si pečlivě vybírám, kde nakupuji, a bedlivě čtu informace o složení potravin.
Dnes dělám jen malý nákup běžných potravin, a ačkoliv spěchám, stejně kontroluji pečlivě informace o alergenech.
„…může obsahovat stopy korýšů, měkkýšů a ryb…“
Jak se krucinál do chleba může dostat krab?

Želvík má úkryt, ve kterém ji nenajde ani Košín, ani páníčci. Obecně se má za to, že je v ložnici. Pravda je, že z ložnice se do toho úkrytu leze.
Jenže.
Pak už je to vlhká jeskyně neurčitých rozměrů. Želva si její vstupní část zútulnila několika desítkami ponožek (což vysvětluje, proč jich páníčkům spousta chybí do páru). Jeskyně se nejrůznějším způsobem rozbíhá a větví a najít cestu z ní není snadné.
Když se Želva schovávala před mrňouskovým okem, doběhla opravdu hodně daleko. Ale nezpanikařila. Naučila se stopovat drobné korýše - stínky - které ji zatím vždy spolehlivě zavedly zpět do ložnice.
Jenže...

Když vycházeli z chatrče, Mimas se ještě neopatrně zeptal:
"A když tak všechno víte a znáte, nemohla byste nám říct, jak máme pokračovat?"
Když vědma obrátila oči v sloup a začala se třást, věděl, že to nebyl dobrý nápad.
Vědma klesla na kolena a kývala se ze strany na stranu.
"Áááá... iááiááá...," sténala.
Pak se ozval hlas:
"Ti, kdož plují a přece ne,
ti, kdož mluví a přece ne,
ti, kdož mrtvi jsou a přece ne.
Na straně slunce hledejte!"
Co jim vlastně vědma sdělila, zjistili až odpoledne. Na skále, obrácené k jihu, se v sedimentech leskly skořápky dávno vyhynulých.