DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Bělavé skalní město z úžasně jemných stěn se žlábkováním, kamenných závěsů, věžiček, špic. Mezi nimi úzké chodbičky, náměstí i rozlehlé terasy, odkud se otvírá fascinující výhled na protější skály.
Vysoké hory završené mohutnými skalními hradbami, které se zvečera barví do zlatavé a růžové.
Hluboké propasti, na jejichž dno stěží dohlédneme.
Podzemní sály vyzdobené spoustou krápníků roztodivných tvarů, od tenoučkých brček až po impozantní sloupy. Hra barev od bílé přes žlutou, červenou a hnědou až po modročernou. Stěny pokryté zkamenělými vodopády.
Je k neuvěření, že všechno tohle vzniklo z nesčetného množství schránek tvorečků, kteří žili před mnoha milióny let. Fantastické dílo.

„Co tam zkoumáš?“ zeptá se Amras bratra, když vejde do jejich pokoje. Amrod sedí u stolu a kouká do mikroskopu.
„Korýše,“ oznámí.
„Z týhle vody?“ podívá se podezřívavě na láhev balené vody.
„Píšou tam, že obsahuje korýše.“
„Může obsahovat stopy lepku, hořčice, celeru, arašídů a korýšů,“ čte Amras. „A ty vážně věříš, že tam jsou? Mají tam být jen stopy,“ upozorní jej.
„Jako myslíš, že nějaké perloočko jen proplulo tou vodou.“
„Asi. To se může týkat i krevet, tu bys tam přece taky nehledal. No a třeba tam mohly spadnout zrníčka obilí nebo v tom někdo myl celer,“ zamyslí se.

Vešli do honosně vypadající restaurace, kde bylo všechno perfektní.
„Dobrý den, rezervace?“
„Na jméno Monroe.“
„Stůl číslo sedm, u okna. Následujte mě.“
Po usazení hostů byl předán jídelní lístek. Za dalších pár minut číšník odcházel s objednávkou.
„Monroe, taková drahá restaurace, sem si mě brát nemusel.“
„Rosalie…“
„Humr na víně po vegansku pro pána. Středně propečený steak alá ceasar pro dámu. Dobrou chuť.“
Něco bylo špatně. Humr začal bobtnat, až praskl, z něho se vyrojilo na tisíce malých klepítek, které napadli vše okolo sebe…
„Neeeee!“
„Monroe, probuď se!“ třásla s ním Rosalie. „Měl si noční můru.“
„Zatraceně živou.“ vydechl úlevou.

„Danieli,“ oslovil Jaroslav L. kolegu. „Víš, že ti ve sbírkách poletují netopýři?“
„Vím. Proč?“ opáčil Daniel von Drak a dál se věnoval krmení své anakondy Julie.
„Někteří návštěvníci sbírek by se mohli cítit dotčeni, pokud by jim netopýr pokálel bibli. Ve dne,“ prohlásil Jaroslav.
Daniel zvedl hlavu od terária. „Promiňte, otče,“ omlouval se učiteli náboženství. „Museli uniknout z tunelů.“
„Naštěstí má moje bible omyvatelné desky. Kde máš umyvadlo?“ zajímalo kněze.
„Venku,“ ukázal Daniel a vzpomněl si na jeden článek. „Nedávno jsem četl, že v nějaké jeskyni našli v netopýřím trusu zkamenělé spermie pravěkých korýšů.“
„Zajímavé uchování stop,“ ucedil nezaujatý kněz.

“Co to je?”
Tony zíral na kuchyňskou linku, po níž lezli čtyři krabi a zanechávali za sebou odpornou stopu.
“Co by?” prohodil Steve. “Dělám oběd.”
Tony to chvíli neúspěšně zvažoval. Bylo ráno a on zatím neměl kafe. “To je fuk. Kašlu na to.” Zamířil ke kávovaru. Vzápětí odskočil, když spatřil dalšího kraba.
“Steve!”
“Co je?”
“Odstraň tu bestii z mé blízkosti!”
“Nevěděl jsem, že se bojíš krabů.”
“Nebojím!”
“Jasně, Tony, jasně.”
***
Když vzal Steve Tonyho na jeho narozeniny do restaurace a objednal mu kraby, Tony slíbil, že se ho víckrát nedotkne.
Vydržel to přesně do doby, než se vrátili domů.

„Doktore, mám hrozný strach. Vidím je všude, kam se podívám. Nesnáším je, nikdy jsem je neměl rád. Tělíčka s krunýřem, samá tykadla, tenké nožičky… a ta strašná klepeta! Jeden by z nich dostal infarkt.“
Doktor pozoroval muže před sebou. „Myslím, že si to jen namlouváte. Kdysi vás rak vyděsil a od té doby máte stále pocit, že nějaké vidíte.“
„To není možné, přece… Já… já i na vás vidím tykadla! Ale už odejdu, zdržel jsem vás dost. Vy mi nevěříte…“
Podivný případ stihomamu, zadíval se za odcházejícím pacientem doktor. Jeho tvář se roztáhla v úsměvu, až se mu tykadla roztřásla.

Pohled na mrtvé mě kdysi děsil. Teď mě těla nechávala lhostejným. Smrt byla součást života, nic víc, nic míň.
Přesto, když jsem uviděl tu dívku, mě to nějakým způsobem zasáhlo. Bílá kůže, zpuchřelá a rozežraná solí, zářila jako jitřní paprsek na tmavých balvanech vlnolamu. Dlouhé rusé vlasy se pravidelně vlnily v nekonečném rytmu moře. Zelená mořská tráva cudně zakrývala malá ňadra. Doširoka rozevřené oči odrážely tyrkysovou vodu.
Z úst vyběhl malý krab. Další ožírali dívčiny prsty. Hlad korýšů zanechával na mrtvolné kráse rozšklebené stopy.
Možná bych měl zavolat policii. Nebo ne, nechám to na někom jiném.
Přece jen nemám doklady.

Zanechal monumentální stopu v příjezdech lodí, bitvách, únosech, ale miloval něžnou stopu měkkých ženských křivek.
Její stopou bude Júdit zatínající nehty, s čepelí v nepřítelově hrdle. Na obraze se role obrátí a ona bude nelítostně tisknout muže pod sebe.
Jeho stopa bude vykreslená špičkami tanečnic v nadýchaných sukních.
Dá se vystopovat ve zlatě v klíně Danaé, v polibku milenců, na stromě života.
Podle stop na střeše tu byl houslista, poletující pár a kráva, co si vyšla na procházku s deštníkem v kopytu.
Namaluje život v jasných barvách a bude ho zoufale hledat v sobě navzdory sžíravé stopě železa v děloze.

Zaplivanej pajzl, idéální místo pro soutěž v páce.
Vejdu dovnitř a do nosu mě uhodí takovej smrad div mi neshoří chlupy v nose.
Přihlásím se a čekám. Žádná konkurence, snadný prachy.
Zlámu ruce dvaceti slečinkám, než se dostanu do finiše. Ten chlap je korba. Nechám ho ať si myslí, že má šanci. A fakt má. Může vyhrát, tak to ne, hošku, ty prachy sou moje. Zatnu zuby a přitlačím. Jejda, ruka se promění v klepeto. Čumí na něj jako sjetej. Stisknu a vystříkne krev. Řve bolestí. Rozpoutá se povyk. Popadnu prachy a klepetem si klestím cestu ven zpátky do moře.

Tiché šplouchání vln ruší jen občasný křik několika racků, kteří krouží vysoko nad hladinou. Mhouřím oči proti oslnivým paprskům zapadajícího slunce, jehož odraz se leskne na nekonečné vodní ploše. Večerní vzduch je ještě teplý a široký kámen, na kterém sedím, krásně vyhřátý. Nejsem asi jediná, komu se to líbí. Po chvilce si totiž všimnu malého kraba, jak leze kousek ode mě. Za korýšem zůstává na balvanu mokrá cestička. Po chvíli se zastaví a začne se vyhřívat, tak jako já. Ani jsem se nenadála a bylo jich tu se mnou několik.
Konečně! Přišel! Už jsem ani nedoufala...
Korýši diskrétně vyklízí pole.