Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Včera jsem sebral odvahu a na večerní terapii vytáhnul vyhlášku od Asociace, podle který se musím kvůli snižování rozpočtu jednoho z nich zbavit.
Santer se ušklíb, "To nebude problém, šéfe," vytáh pušku a nadšeně ji namířil na Vlka.
Než jsem se vzpamatoval, Santer vystřílel zásobník, Sauron si s vítězoslavným řevem narval na prst těsnicí kroužek od vodovodu a Voldemort máchal nohou od židle a ječel nějaký kletby na Otesánka, kterej mu žral kotník.
Ježibaba se rozpřáhla lopatou, vysklila okno a distingovaně řekla: "Tak dost. Musí existovat i jiné řešení."
Tak jsem zdeptaně prodal všechnu vodku.
Do háje s nima všema.
Chvatné kroky na schodech, které nebyly slyšet.
Stažení přikrývky, odhalení dvou dospělých mužů.
Vytažení z teplé postele do brutality brzkého rána.
Pár německých slov, pár tvrdších dotyků.
Převoz.
Kam?
Kdo ví.
Samota cely.
Ticho.
Čeká na smrt?
Co se stalo?
Kolik je mrtvých?
Ostatní střílí.
Kulkami se nešetří.
Na úderné oddíly ještě ne.
Proč je tady on?
Pak přijdou.
Dva důstojníci zpropadených SS.
Jeden revolver.
Zastřelit se sám?
Ať to udělá Adolf osobně.
Ne zbabělá sebevražda.
Vyšší důstojník se otočí.
Hodí po něm cihlu.
Jeden pohled.
Pobočník vytáhne pistoli.
Jedna střela.
Tohle kolo už pro ně všechny bylo příliš velké...
Ernst Röhm, velitel jednotek SA, homosexuál. Zatčen ve svém bytě, kde strávil noc s partnerem, během Noci dlouhých nožů. Následně zastřelen ve vězení důstojníkem SS.
Před jídelnou stojí asi patnáct žáků, poklidně se tedy řadím do fronty. "Pane učiteli, proč nepředbíháte?" "Nemám důvod, další hodinu mám volnou." Prvák nechápavě pozvedá obočí.
Chodí k nám navíc žáci ze dvou nedalekých škol - je narváno. V horní části jídelny jsou stoly pro zaměstnance, v dolní části nepočítaně dalších pro žáky. Jeden vystrašený "cizinec" se pomalu sune k nám a hned na něj vystartuje kolegyně: "Běžte si dolů! Nechte nás najíst v klidu!"
A víte co? Mně to celé připadá trapné. Autorita učitele nevzniká uměle tím, že sedí o tři schody výš. V tom hladu jsme si všichni rovni.
"Musím říct, že je zajímavý, konečně nějaká změna."
"Tentokrát žádné asketické nesmysly?"
"Ne, ten člověk je úplně normální."
*
"Dnes jsem ho viděl. To není jenom charisma, on je mocný a také tak vystupuje."
"Takže souhlasíš, že je inspirativní."
"Nepochybně!"
*
"Líbí se mi, jak se nebojí říci svůj názor. Má svoji vizi a jde za ní."
"Jen se trochu bojím, aby to nepřehnal."
*
"Přijde mi, že někdy až příliš napadá tradiční hodnoty."
"Ano, trochu to zavání pobuřováním."
*
"Slyšel jsi, co o sobě dneska prohlásil?!"
"Já vím! Je to jenom lhář a buřič!"
*
"A je slabý."
*
"Na kříž s ním!"
"Ukřižuj ho!"
Snad to dodrželo téma.
Fandom asi nebylo třeba utajovat, ale nechtěla jsem to na vás hned vybafnout.
Tess seděla u stolu v palubní jídelně a soustředěně se mračila. Bylo jich víc, než potřebovala. Vezla jedenáct pasažérů! Jedenáct! Jak jen rozhodnout? Měla je ráda všechny stejně. No dobře, některé z nich měla přece jenom o trošku radši, ale to neznamenalo, že jí to výběr usnadnilo! Naopak. Když se sobecky rozhodne podle oblíbenosti, bude se pak cítit provinile a Yanna jí to taky dá pěkně sežrat.
Vzdychla a zavřela oči. Poslepu sáhla před sebe. Celofán zašustil. Nugát. Mňam! Otevřela oči. Na stole leželo rovných jedenáct bonbónů. Tess vstala a shrnula si zbytek bonbónů do kapsy. Nic! Nebude se dělit!
Wialden rozhodně pohlédl na svého chlebodárce. „Zůstat tady nemůže. Dlouhodobě ne. To přece víte!“
Pan z Vrchorohu zachmuřeně přikývl. Jitram byl inteligentní a schopný – o tom nepochyboval, jinak by ho neposílal na studia do Triasedenu. Jenže mladík to celé podělal a kvůli jakési studentské výtržnosti byl vyloučen ještě před nižšími mistrovskými zkouškami. Dva roky pomáhal ve Vrchorohu mistru Wialdenovi, ale s tím je teď zjevně konec. Zatracená potíž! O Wialdena přijít nechtěl. Ale co s Jitramem? Náhle dostal spásný nápad: Jeho dcera se měla příští měsíc provdat za starmelského dědice. Pošle Jitrama s ní. A starmelští mu ještě budou vděční!
Z hlediska časové posloupnosti jde zatím o nestarší drabble, které zabíhá už trochu dál do starmelské minulosti.
Pan z Vrchorohu, který se potřebuje zbavit nedostudovaného Jitrama, je dědečkem Thelfa-Armina (vystupoval v drabble z 3.4.). Jak naplánoval, tak také učinil a Jitrama zařadil do doprovodu své mladičké dcery Pranvery. Na Starmelu, který je v prakticky neustálé válce se záhorskými klany, je Jitram skutečně vřele přijat. Nejprve pomáhá jejich stárnoucímu mistrovi (kterému jeho nedokončené vzdělání nevadí, stejně jako to neřeší starmelští páni, jimž jde o výsledky a nikoli o papíry) a následně zaujímá jeho místo v Malém domě (což je dům vyhrazený na Starmelu pro nemocné a zejména raněné). Později se stává prvním učitelem mistra Lidalda, který je starmelským ranlékařem v době „hlavního příběhu“.
Vysoké učení v Triasedenu je nejprestižnějším lékařským učením na celém kontinentu, vzhledem k tomu, že byl Jitram vyloučen, mu to zavřelo dveře i k možnosti dostudovat jinde.
Z tohoto fandomu samozřejmě padla volba na mého nejoblíbenějšího hrdinu. Je to naprostý miláček. (A pokud je to náhodou ve stejnou dobu vražedný psychopat, tak co na tom záleží... nikdo není dokonalý).
Milý deníčku,
Moje pátrání po dokonalé oběti stále probíhá… neúspěšně. Zatím se mi staví do cesty samí “superhrdinové”, kteří si naivně myslí, že se mnou můžou změřit své síly. Přitom bych je mohl zabít jedním pohybem prstu. Jsem přece Sylar a dokážu cokoliv!
(Poznámka: poslední větu si nechat natisknout na tričko)
Každopádně se za mnou ve velkém hromadí mrtvá těla. Začíná to být otravné. Kdo to má pořád uklízet?
Naposledy z kola vypadl Nathan Petrelli. Ještě zbývá ten jeho nesnesitelný bratříček. Horšího lidumila jsem v životě neviděl.
(Aspoň se na něj dobře dívá… Sylare, zmlkni!)
Ach jo. Potřebuji někoho zabít.
Co psát? Co psát?
Třeba … ne, to je strašná blbost.
Nebo tohle … to je zase moc chytrý. Tedy ne opravdu, ale vypadalo by to, že poučuju o něčem, čemu vůbec nerozumím.
Nebo … (zvoní telefon/ Tyfónek něco chce/ vaří se voda na čaj/nestane se vůbec nic, atd.) … sakra, už nevím, co mne to před chvílí vlastně napadlo.
A co … to by ale bylo strašně OOC.
Co třeba psát o … ne, nemohu takhle rabovat cizí osudy.
Tak vlastní? Téma přesně … ne, to pořád ještě bolí.
Postupně jsem si všechny nápady vyšoupala z hlavy.
Zbyly v ní jen piliny.
Tak píšu o nich.
Ať dělal co dělal, pořád s ním bylo něco špatně.
Ve školce si z domova nenosil ty správné hračky, navíc byl nejmenší.
Ve škole se mu smáli, protože neměl značkové oblečení a smartphone s jablíčkem už ve čtvrté třídě. Při tělocviku byl vždy poslední, kdo zůstal stát, když si kapitáni vybírali hráče na vybíjenou.
Doufal, že na střední začne od začátku, obrátí nový list – proto chtěl dojíždět do sousedního města. Ale jeho vlasy měly „blbou barvu“, známky měl moc dobré a navíc – to byla poslední kapka – se mu líbili kluci.
Na výšku už neměl energii, naděje zplaskly. Radši to skončil.
"No ano. Spravedlnost, úcta, to se vám to řekne. Jistěže. Jednou za svátek. A jinak? Ohánět se kleštěma. Zas tolik by mi to nevadilo. Skoro nic mi nevadí. Dobře, ječící dámy, co si nutně pořebujou smočit kapesníček v hříšný krvi, to mi připadá dost bezbožné. Ale když to milostpáni dovolí, což. Co se mi dělat nechce, o to se většinou pacholci postarají. Po stínání jde všechno rovnou pryč, čistá práce. O výstavní kousky se ptactvo postará, o zbytky pod zpuchřelým provazem zas pověrčivé báby. Jen to lámání, to je práce. Než novýho zabydlíme, tamten musí z kola ven. Nezáviděníhodný, fakt."
Myslím, že reálie maličko přebila nápadová autorská licence. Ale tohle kolo si o to prostě říkalo a doufám, že jich tu ještě moc nejni.
