DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

Během zhruba třiceti let praktikování zkušebního řádu podle Velemira Divjakova došlo v cechu k zajímavým změnám.
Málokdo si troufl přihlásit ke zkoušce nedostatečně připraveného adepta.
Slabí mistři přestali na nejvyšší úrovni vyučovat úplně.
A vedoucí prací při zkoušce svým učedníkům nenápadně napovídali.
„Mám nějak překyselený žaludek,“ utrousil mistr Ortega při obědě – a Tissa upustila od testování neznámé látky na alkalicitu.
„Letos je to samé neplodné kamení,“ stěžoval si nahlas mistr Lavoisier – a Brigitta běžela protáhnout vzorek serpentinovou škálou.
Velemir Divjakov byl spokojený. Jen ať ho neschopní nesnášejí, jen ať s ním silní soupeří! Trocha cvičení neuškodí nikomu.
Cech se obrodil.

Večírek byl v plném proudu. Han se vymotal ze smotance tančících lidí do vedlejší místnosti k další skupince. Něčím se náramně bavili. Když se prodral smějícími se obličeji ke kulatému stolu, naskytl se mu pohled na točící se revolver obklopený sedícími litevčany.
Klik. Střílející se zasmál.
Klik. Otevřel zásobník.
Byl prázdný a bujarý smích zaplnil místnost.
Smích se přelil do proudu myšlenek, jejichž zpráva hned zmizela. A tak si Han neuvědomil, že se nachází v sídle z fotografie rodičů.
Revolver v ruce.
Vzal jej tu noc od majitele domu.
Jinou noc podobný revolver držel k hlavě její manžel.
Jinou Han.

"Ty bonbony v obchodě ukradla babička, strašně zlobí," plakal dvanáctiletý Franta.
Jeho rodiče se znovu v kuchyni hádali. "Víš, co říkala ta ženská ze sociálky! Jestli se ještě jednou zjistí, že krade, tak půjde do pasťáku," brečela maminka. "To svádění problémů na cizí jsi ho stejně naučila ty!" slyšel Frantík tatínkův jek. "A tvoje matka to všechno jenom zhoršuje, měli bychom ji poslat do domova důchodců!" přisadila si maminka.
František vzal do ruky telefon.
O hodinu později byla sociálka s policií v bytě. Jeden člen rodiny už v bytě vonícím levandulí nepřespal.
A babička si ve spánku tiše cumlala bonbón.

Láska jeho života stála u zrcadla a zkoušela si klobouky, on se opíral o zárubeň dveří. V trochu zpocené dlani tiskl teplý kov kapesních hodinek, každou malilinkou chviličku se je jedno maličké kolečko pootočilo a s ním se pohnula i vteřinová ručička. Každý ten pohyb vnímal a přísahal by, že jich už muselo být několik tisíc.
"Ta drožka tu bude každou chvíli," opovážil se připomenout.
"Víš, že to bude velká sláva, musím si dát záležet," napomenula ho.
"Krabice na klobouky máme jen dvě, a ten slamák stejně nebudeš potřebovat, je duben."
Bohužel měl pravdu, čekala je totiž plavba nepotopitelnou lodí.

"Nečekal jsem, že pošlou vyjednávat příměří někoho z nízkého rodu," ušklíbl se muž, kterému říkali Černý generál.
"Nejvyšší vedení je mrtvé. Velitelem armády jsem teď já," řekl ten druhý.
"To by vysvětlovalo, proč vaše vojska nyní vzdorují o tolik lépe." Možná mají i šanci na vítězství, dodal si v duchu.
"Na rozdíl od nich nepošlu svoje vojáky na smrt kvůli hloupé pýše. Nabízím cokoliv je v mých možnostech, aby zavládl mír."
Generál si ho dlouze prohlédl. Některé lidi jste nechtěli jako protivníky na bitevním poli. A pokud vám sami nabízeli, že se vzdají...
"Cokoliv, říkáš? V tom případě chci tebe."

„Kterou pásku mám vzít?“
„Já nevim. Kdoví, co na nich je. Prostě si vyber nějakou z těch starých.“
NASA není schopna dohledat originální záznam přistání na Měsíci.
„Už tu zas došlo místo.“
„Nepropadej panice, prostě přemažeme kus starýho archivu. Beztak tam nic zajímavýho není.
97 epizod Doktora Who je pravděpodobně navždy ztraceno.
Digitální objekty se ukládají do lánů diskových polí, objímají je jemné stuhy magnetických pásek a dostatečně šílení vědci jsou je schopni zapsat dokonce i do DNA. Můžete je migrovat, emulovat, konvertovat, identifikovat, validovat, charakterizovat i zálohovat. Vydrží vám celou věčnost. Nebo pět let. Podle toho, co přijde dřív.

V krásném bytě na Manhattanu žije distinguovaná dáma. Má ráda klasickou hudbu (tu opravdu klasickou, Engelbert Humperdinck jí nesmí přes práh), pije čaj z tenkého porcelánu a na občasné bridžové sedánky peče ten nejlepší perník. Někdy, když je krásně, chodí do Central Parku krmit holuby. Dětem se vyhýbá, ti malí Johnníkové jí lezou na nervy.
Jinak, a to především, celé dny pilně štrikuje a štrikuje.
Nenápadná milá stařenka. Roky a staletí splétá kouzla, jehlice jen klapou.
Kdo se jí postaví, kdo chce kazit její plány, kdo by ji chtěl vyzvat na souboj, ten,... ten dopadne.
Baba Jaga by mohla vyprávět.

Občas i v Chrámovém okrsku někdo zemře nečekaně.
Nečekaná smrt celým Chrámem prostoupí. Rozruší rytmus modliteb. Vzbudí vzrušené dohady. Neboť každá smrt uvnitř je zasvěcena Bohu. A počty jsou pevně stanoveny.
Ti, kdo čekají na obětování, se zachvějí. Protože šeptané zprávy nevyhnutelně dolehnou až k jejich uším. Vědí, že jednomu z nich se právě otevřela nová cesta. Jeden bude vybrán.
Jsou stanoveny počty obětí i počty služebníků. Nesmí je narušit nečekaná smrt. Zemře-li služebník, na jeho místo přichází oběť.
Ti, kdo čekají, se chvějí nadějí a strachem.
Chvějí se, neboť si nejsou jistí, který z osudů je nakonec ten horší.

Potom jedli a Ježíš vzal brokolicovou pizzu, požehnal, rozřezal a podával trojúhelníčky ostatním členům kapely The Apoštols. "Vezměte a jezte, toto je mé tělo," řekl a Petr se na svou pizzu podezřívavě podíval.
A když jedli, Ježíš řekl: "Amen, pravím vám, že jeden z vás mne zradí."
Každý z The Apoštols se tázal: "Jsem to já, Pane?"
Ježíš si povzdechl. Zamyslel se. Začal na jednoho po druhém ukazovat: "En-ten-tý-ky, dva špa-lí-ky, čert vy-le-těl z e-lek-tri-ky, bez klo-bou-ku, bos, na-tlou-kl si nos! Bou-le by-la ve-li-ká ja-ko ce-lá A-fri-ka."
Zastavil se na prstem na Jidášovi. Ten zrudl vzteky: "No to si děláš...!"

Samozřejmě ho mezi sebou nechtěli.
Snažili se ho vyštípat, byli hrubí, vypustili na něj divoké zvíře, pokoušeli se ho zabít, umořit žízní.
Protože nebyl jako oni.
Protože byl jiný.
Lepší.
Odešel ve vzteku, sám.
Nevěděl, kam jít. Se strachem se vrátil.
Kupodivu ho přijali.
Snažili se mu pomoci, ulevit v bolesti, těšili ho, když ronil horké slzy, dumali, jak ho zachránit.
Nikdy necítil větší vděčnost.
Byl přece úplně jiný než oni.
Byl drak.
Svléct dračí kůži bolelo.
Lví drápy drásaly tělo, duši obnažily až na dřeň.
Křičel strachy, a potom radostí.
Když se vrátil, byl zase jiný.
Jiný než dřív.