DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

Johann Bernoulli vpadl do redakce.
"Kolik?"
Mencke a Leibniz se usmáli.
"Pět i s vaším."
"Ukažte!"
Mencke zavrtěl hlavou.
"Kdepak, příteli. Seznámíme vás s jednotlivými řešeními, ale musíte uhodnout, kdo je jejich autorem."
"Sem s tím! Snadné! Tohle je moje, tohle... bratříček Jacob taky není úplně pitomý, tohle... l'Hôpitala jsem přece něco naučil, tohle... není špatné, Leibnizi, a tohle... tedy nic moc, kolego Tschirnhausi."
Na dveře zaťukal poslíček.
"Vida, ještě jedno. Prý to sepsal přes noc." podal Mencke dopis Bernoullimu.
Ten se začetl a zezelenal. Důkaz byl geniální.
"Já se trápil dva týdny! Newtonovo řešení zakazuji vydat! Je po uzávěrce!"

„Maedhrosi! Jseš v pohodě?“ zaklepal Maglor na dveře pokoje.
„Jo!“ zařval Maedhros, což bral Maglor jako ‚ne‘ a otevřel dveře.
Bratr ležel na zádech na posteli a nevraživě jej pozoroval.
„Co to rande?“ zeptal se opatrně.
„Posral jsem to,“ oznámil a praštil pěstí o zeď.
„Tak to vyjde příště,“ řekl ve snaze jej utěšit.
„Ono to vyšlo. Je to Fingon.“
„Ty‘s ho nepoznal na fotkách?“ podivil se.
„Ne. A on mě taky ne, ale to se nedivím. Zatracený grinder!“
„Jestli se to dozví táta, tak tě zabije.“
„No právě!“ vyštěkl Maitimo a udeřil do stěny tak silně, že spadl obraz.

Doktor mu poradil, že si má dát inzerát do lodní anonymní seznamky. Jim sice namítal, že jako kapitán by neměl navazovat bližší vztahy s nikým z posádky, ale pravda byla, že byl osamělý. Jeho vulkánský první důstojník byl podle všeho studený čumák. A vidina, že příštích pět let tráví jen s McCoyem a sklenkou brandy...
Nakonec to zkusil.
Hledam partnera na hru sachu, napsal jednoduše.
Když do vyprázdněné společenské místnosti vešel pan Spock, na setinu sekundy přesně, polil Kirka studený pot.
Ale stačila jedna partie šachů a Jim si uvědomil, že to s jeho prvním důstojníkem možná nebude tak hrozné.

Nepříjemný pocit, který přeruší spánek.
Podezřelé zvuky, které probudí ostražitost.
Hlasy, co nenechají nikoho na pochybách.
"Sestro, vstávej, musíme..."
Pozdě.
Pomalu.
Neopatrně.
Tupá rána do zátylku a svět se ponoří do tmy.
Ostrý jekot plný bolesti a svět ožije světlem z pochodní.
"Bianko, kde..."
"Jsem tady, bratře..."
Tichý šepot, který bolestně sevře srdce.
Tiché zavzlykání, které rozdmýchá vztek.
"Kdo jste...?"
Zvedne hlavu, když mu tvář pohladí lehký vánek.
Zaostří na postavy, které stojí na okraji světla.
"...už vím... blázni... protože do žádné anonymní seznamky jsme se nikdy nepřihlásili..."
Nemohl si ten sarkasmus odpustit.
Draci se přeci na otevřeném prostranství neloví.

Jeho nejlepší kamarád za ním opět přišel s tím typickým pohledem, který říkal "Mám problémy ve vztahu a potřebuju panáka".
"Nech mě hádat," povzdechl si Nikandros. "Blondýnka, intelektuálka, s ostrým jazykem, zlomila ti srdce."
"Ne tak úplně," protestoval Damen. "Tentokrát je to chlap. Potkali jsme se na Grindru. Ale jinak..."
"Blondýn, intelektuál, s ostrým jazykem? Damene, to už je trapný."
Jeho přítel se tvářil ještě nešťastněji než obvykle. "Tak moc jsme si sedli... A pak se ukázalo, že je to brácha Augusteho."
Nikandros se málem zadusil na panákovi.
"Toho Augusteho? Jak jsi ho autem..."
"Srazil. A co to nepřežil. Jo."

Byli na cestě už několik týdnů, když hlídka v koši spatřila plachty. Frances zadoufala, že by mohly patřit Mrožovi, se kterým se měla setkat. Stačil však jediný pohled skrze čočky dalekohledu, aby se její naděje rozplynuly. Blížil se k nim neznámý škuner. Rychlý dvojstěžník uháněl k severu s větrem o závod. Nemohly se minout.
Palubou se rozezněl kovový hlas zvonu.
„Pane Miltone, vyvěste vlajku!“ houkla na malého kadeta.
Slušelo se pozdrav opětovat. Ale škuner s odpovědí otálel.
„Pane Sullivane, varovný výstřel!“
Stačilo pohrozit. Vlajka se zatřepotala ve větru a škuner zvolnil.
Jmenoval se Kormorán. Vezl náklad koření a špatné zprávy.

„To ti teda povim, Kájo. Je to na hovno. Proč mě nechtěj pustit ven, no řekni?“
„Protože když tě pustili minule, týden ses nevrátil domů, proto.“
„To byl vomyl. Sem zabloudil. Teďka by to bylo jiný. Proč ty ven můžeš?“
„Protože mám rozum. Ty seď doma a čekej. Třeba ho taky dostaneš, a pak tě pustí.“
„Ale jak já se mám seznámit s prima mouratou číčou, co jí srst tak betelně vlaje ve větru?“
„O jaké kočce to, prosím tebe, mluvíš?“
„Vo tý krasavici za voknem. Takhle se s ní můžu seznamovat leda tak… Jak voni to říkali? Jo, anonymně.“