Ze života (nikoli mého)

"Veru, tohle je Adam, náš bratránek. Ty si ho už asi nepamatuješ."
"Blatlánek? A máš lád belánky, když jsi blatlánek?" obrátí se sestřička na Adama. Ten zavrtí hlavou.
"A umíš zpívat houfem ovečky?"
"Ne."
"Já umím hlu, víš? Lozpočítává se a kdo je poslední, ten je belánek a musí za tlest válet sudy z kopce, víš? Chápeš to?"
"Ne," zareaguje okamžitě Adam a trochu bezradně začne hledat, jak utéct.
"Ty tomu nelozumíš?" podiví se Verča a nechápavě se obrátí na mně. "Ploč jsi mi nežekla, že je blatlánek belánek hloupej?"
Já i Adam vyprskneme smíchy. Někdy máme doma pěknou rozumbradu.

Celým světem milovaný hrdina akčních bojových filmů, herec, kaskadér, choreograf a režisér Jackie Chan zemřel. A to hned několikrát. Například, když se zřítil z pětimetrové výšky a narazil hlavou na kámen, když sjel z druhého patra obchodního domu po tyči a vzal s sebou světla nabitá elektřinou, nebo když spadl ze střechy věže a zlomil si pánev. Tolikrát položil svůj život ve jménu filmové zábavy. Krátce před svou smrtí, tou první, druhou i sedmou, se svěřil jednomu z našich redaktorů, že ho mrzí, že si ho svět pamatuje pouze jako komediální kung–fu hvězdu, a ne jako seriózního herce a zpěváka.

"...a říkají to o něm všichni, abys věděla."
Stála u stolu pod kuchyňským oknem a nervózně si hrála s třásněmi své teplákové bundy. Z výrazu očí ale byl znát i vzdor a odhodlání.
"Kteří všichni? Myslíš ty jeho vyhulené kamarády? Nebo snad jeho matku, co je věčně v lihu?"
"Všichni... lidi co znám. Známí. A hulení není nic špatnýho! Si myslíš, že když seš stará, tak všemu rozumíš?"
Rána přišla bez náznaku a varování. Pocit horka přes celou tvář ani chuť krve z prokouslého jazyka se nemohly rovnat spalujícímu ponížení, které jí zbavovalo smyslů.
"Kéž bys chcípla, ty blbá krávo!"

Vyběhli na cestu a samou radostí skákali a výskali. Chlapec se snažil dívku zasáhnout malými kuličkami bodláků a dívka si dávala dobrý pozor, aby se mu to nakonec podařilo. Nemohlo jim být více než deset let. Běželi společně směrem v nedaleké vsi a pokračovali při tom ve hře.
Do kopce, který se hned za vsí zvedal ke kraji lesa, přicházel po cestě místní hajný. Měl naspěch a jeho tvář měla zvláštní, uštvaný výraz. Zdálo se, že se ze všech sil snaží vyhnout pohledu na les, k němuž směřoval.
Toho si ale děti, které kolem něj se smíchem proběhly, nemohly všimnout.

Po celonočnej práci na svojom projekte bola návšteva zoo to posledné, na čo by pomyslel. Rodina však trvala na tom, že žiarenie z obrazoviek je nezdravé a celkovo by jeho nálade prospelo, keby sa vyvetral.
Chyba, ktorá mu nedala spať, musela počkať.
Pri oddelení tučniakov sa mu páčili ich nemotorné pohyby a skackanie. Zľutoval sa nad tými stvoreniami a jednému podal kúsok chleba.
"Au!"
On ho pohrýzol, potvora jedna nevďačná! Bolesť ho prebrala z otupnej letargie a zrodila sa myšlienka...
"Už viem, ako vyriešim ten problém!"
Dobrá nálada sa vrátila. A Linus Torvalds už mal maskota pre svoj projekt Linux.

ANNIE: „Neměly jsme to dělat!“
MANDY: „Nebuď jak malá!“
Jemné poklepávání po zdech, následované silným bouchnutím.
CHERYL: „Nevrací se Vaši?“
MANDY: „Ne. A ne, abys rozsvítila!“
ANNIE: „Co to teda bylo?“
Tabulka na stole poskočí. Vyděšené dívky ječí.
ANNIE: „Svíčka zhasla! Zapal novou! Je tu hrozná tma!“
CHERYL: „Ne! Musíme ten rituál dokončit!“
Zrychlené dýchání, tiché kroky, dopad ruky na rameno.
HLAS: „Přišel jsem pro vás, čarodějky. Neklaďte odpor, bude to horší.“
Řev, zvuk prudce otevřených dveří, náraz do nábytku. Přibližujicí se kroky. Smích puberťáka.
Zapálení svíčky, hlasitý výdech.
TYLER: „Nechte toho, holky. Byl to jen fór. Je přece Halloween!“

Maminka (šeptem): "Co když nespí?"
Tatínek (smyslným šeptem): "Spí, neboj."
M.: "Nechci to ráno vysvětlovat, je jim už osm."
T.: "Určitě spí."
M. (z polospánku): "Necháme toho, ve středu pojedou k babičce na prázdniny, času bude dost."
T. (trochu smutně, odevzdaně): "No tak jo, ráno musím do práce, asi máš pravdu."
Zvuk posouvaných peřin a potom hluboké výdechy pravých.

Ríša (naprostým šeptem): "Jsem ti říkal, že mu nedá."
Kája (stejně potichu): "Je to dobře, ráno by zářil a zase říkal bonmoty o lidstvu."
Ríša: "Nikdy bych s dětma v pokoji nespal."
Kája: "My budeme jiný, určitě! A v noci neprď!"

Byla to asi první vzpomínka, kterou si do hlavy uložil v barvě a se zvukem. Barva byla sice převážně bílá, tvořila jí především pára, a zvuk zněl skoro výhradně jako nepříjemné pištění, ale doplněna vůní páleného uhlí a mocným filtrem Nostalgia budila tato směs emoce, které mu z očí tlačily velké slzy a ze srdce ještě větší touhu.
Vlaky byly od dětství semaforem jeho života, výhybkou jeho rozhodnutí a uhlákem jeho odhodlání. Dokázal stát na nádraží celé letní prázdniny a snít o dálkách, ležících na koncích stříbrných linek kolejí.
Neexistovalo nic, co by v jeho snech předčilo cestu První třídou.

Byl nervózní. Ještě aby ne, vždyť tohle má být jeho první třída, kteoru bude učit. Sám měl po studiích, prošel všemi zkouškami, a dokonce si už vyzkoušel jaké to učit je, ale toto bude jeho skutečná první vlastní třída.
Byl nervózní, ale zároveň natěšený. Děti jsou hodně zvídavé a hravé, rády objevují svět a zkoumají kdesi cosi, vše pozorují. Je snadné je pro něco nadchnout, ale zároveň je i velice jednoduché je ranit, či jim něco znepříjemnit.
Byl natěšený, ale měl i jisté obavy, budu dobrým učitelem? Zvládnu to zcela sám? Avšak venku už bylo hlučno, musí jít, děti čekají.

Karel nastoupil do první třídy. To bude jízda! Byl trochu nervózní, ale taky se hrozně těšil, hodlal si vytvořit vzpomínky na celý život. Starší bratr mu říkal, že si má hlavně najít někoho, s kým si bude moct povídat, aby mu to rychleji uteklo.
Když prošel chodbou, sedl si na poslední volné místo, vedle kluka, který vypadal, že už někdy v první třídě byl. Měl ale přátelskou povahu. Ze začátku probíhalo všechno hladce, dokud nevešla jedna paní, učitelka. Oznámila, že jsou nějaké problémy s vedením, že to v dohledné době nepůjde dát do pořádku a že budou muset všichni přestoupit...