DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

Poprvé přišla pečlivě upravená, v kašmírovém kabátě. Jednala chladně a věcně. Závratnou sumu za překrásné magické šachy z 18. století shrábla do kabelky jako nezajímavé smetí.
Podruhé přinesla jasnovidné zrcadlo. Nestihla se nalíčit, možná spěchala.
Jednoho večera prodala kompletní šperkovnici. Ruce se jí nezvladatelně třásly.
Přišla ještě mnohokrát. Ošuntělá, zplihlé vlasy.
Přestrašeně šeplavý hlas.
Naposledy položila na pult drobounké zlaté srdíčko. Jako by jí rozloučení s tou cetkou mělo srdce utrhnout.
Břetislav Sojka koupi lítostivě odmítl.
Zoufale se rozplakala: „Nic jiného už nemám…“
„Když dovolíte, madame, představím vám jednu přítelkyni. Troufám si hádat, že vám pomůže mnohem lépe než já.“

Hostinský je vysadil před branou. Práskl bičem a povoz odkodrcal k městu.
Frances se odbelhala k mezi, kde posadila do trávy. Berle si opřela o rameno. Sullivan přisedl. Rozdělili se o poslední kus sýra a okoralý chleba schovali na později. Podal jí mapu.
„Od pobřeží nás dělí ještě dobrých sto dvacet mil.“
Mlčky přikývla. S bídou ušla pár kroků. Z kapsy u kabátu vytáhla hodinky.
„Tímhle dostavník sotva zaplatíme,“ uchechtla se. Přimhouřenýma očima četla okolí. Koryto řeky svižně obtékalo šedé opevnění. Na břehu stálo několik rybářských chatrčí. Sullivan jí vytrhl hodinky z ruky.
„Ale člun bychom si snad najmout mohli.“

„Sháním Pána much.“
„To je jako něco přírodopisného?“
Vypušovaná ňadra, stehna stažená. Nedivil bych se, kdyby se do svlékání přímo hrnula. Ta úleva.
„Ne, beletrie! Jestli se můžete podívat do počítače…?“
Drápoidní nehty s černým lakem ladí s bolševickými rtíky a barbieovskými řasami jako beranice s lenonkami.
„Tak bohužel Pána much nemáme ve třetím patře.“
„A bude… někdy?“
„Tohle vyšlo už dávno, stará kniha je bez šance!“
„A třeba Dumase nebo Stendhala? Tři mušketýry, Kartouzu parmskou?“
„Počkejte, pěkně popořadě, jak jste říkal ten první titul? Dým... co?“
Tentokrát neměli v prvním.
Večer jsem ji pomohl z kazajky.
Chlapi jsou hrozní.

"Já mám sušák," pravil ráno Ivan. Vstal a protáhl se.
"Tvojí prdel jsem fakt po ránu potřebovala vidět," zamručela Lynda.
"Víš, jak se chlapům líbí."
"A proto chodíš s Lízou?"
"A jo," zarazil se Ivan. "Potřebuju kolu. A tři kaiserky. A rybí salát. A čůrat."
Šel vykonat svou potřebu a za chvíli už bytem křičel: "Našel jsem čistou skleničku a šumák, kde máš nějaký jídlo?"
"Nevim, mrkni do ledničky," zahuhlala hromada peřin.
Ivan otevřel ledničku. Našel zbytek tři měsíce prošlého másla, vajíčka stará tak, že i slepice z nich by dávno pošly věkem a plesnivý chleba.
"Lyndo, ty seš tragéd."

Obraz visel nakřivo a vůbec nebyl v rámu,
ve spížírně zboží jen ze snědeného krámu.
V konkurenci pavučin už hmyz tu neměl místo,
kde jsou časy, kdy zde býval pořádek a čisto.
Ve škvírách již bují plíseň, hniloba a sněť,
pryč jsou doby, kdy stačilo říct myšlence: "leť!"
Žila život plný snah o naplnění tužeb,
duši ďáblu zaprodala lačná jeho služeb.
Falešnou jí prodal lásku a laciné štěstí,
naštěstí se rozum vzepřel, sešla z toho zcestí.
Po čase se všechno poddá, jen na duši už vře voda.
Z toho plyne poučení, když se všechno mrví,
radši snězte čokoládu, nemrhejte krví.

Ulice se jí rozpijí v slzách. Je vysílená pláčem. Večer zavřeli obchod. Teď jeho vchod zatarasila hromada střepů. Výkladní skříň je vymlácená. Ostré střepy trčí jako pár zubů z úst, co protestovaly. Vnitřek je tmavý, děsivě prázdný. Bojí se tam pohlédnout. Zboží je rozkradené.
"Jako u snědeného krámu," vzlyká stařenka a otírá oči do zástěry.
Oheň ze synagogy osvětluje tu zkázu.
"Holoto!" Namíří na ni bodáky. "Hybaj, kliď se!"
Klopýtá ve zbytcích křišťálu. Zuby jí skřípou jako sklo pod nohama. Chvěje se hrůzou a bezmocí. Naženou je do náklaďáků.
Tak krátký okamžik a všechno je napadrť: živnost i jejich naděje.

U snědeného krámu bydlel skřítek Podařeníček. Byl to malý, trošku zaprdlý skřítek. Žil sám a vůbec ho to nebavilo. Možná proto se tolik toulal.
V jeho pařízku býval obchůdek, taková malá skřítčí sámoška to byla. Prodávávala v něm stará Vilemína. Jenomže ta umřela a krámek zůstal zavřený.
Jednoho dne přilezli dva státní oranžoví slimáci. Dveře krámku vyvalili spíš omylem, ale když už v něm byli, rádi si posloužili. Podařeníčekovi tak zbyly jen oslintané police a pár toulavých bot.
Boty už byly od věčného chození notně odřené. Podařeníček proto zamířil k ševci. Pozdravil jeho krásnou dceru a den byl hned veselejší.

Sakra, jsem utahaná jako kotě, hlava mě bolí jak střep, teda kdyby jenom hlava, celej člověk mě bolí, mám hlad a doma není co po psu hodit. Mně se ale na ten nákup tak strašně nechce. Vydržím o kafi.
To je teda úroveň! Je to tady jak u snědenýho krámu, žádná šunčička, žádnej páreček, jen ty granule, kterejm vlkvíproč říkají „ňamís“ a ještě to vypadá, že i ty mi sní.
A hele, tady je ještě plátek sýra…
Má něco úžasně voňavýho v ruce…
...............................................................
Lidské modré a psí hnědé oči se setkaly… a pak černý blesk vyrazil a plátek sýra sežral.

„Tady stál,“ ukázal komisař na dokonale prázdné místo. „Jak vidíte, nezbylo vůbec nic! A jaké to bylo železářství!“
„Já vím,“ řekl nešťastný otec. „Nemáte představu, co to udělá se střevy! Doktor stál majlant.“
„Pole zelí, prosím. Stádo ovcí, dejme tomu. Škodu jste nahradil, pasák byl ožrala, žádná škoda. Ale je to čím dál tím horší! Jednou si nedáte pozor a vy sám...“
„Já vím,“ opakoval otec zkroušeně.
Komisař sáhl do kapsy pro vizitku. „Podívejte, já mám pochopení, ale takhle to nejde. Tady by mu třeba pomohli. Vyvážená strava, vodoléčba, terapie!“
„Záporné postavy?“ zamračil se otec. „Aby mi tam Otíka nezkazily!“