DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

Rudy si ještě pamatoval na tu příhodu s bramborou v obchodě.
Pamatoval si i na to, jak s Liesel lezli přes plot a ze stromů shazovali jablka.
Pamatoval si na to, jak ho při krádeži v obchodě přistihli.
Pamatoval na to, jak na stromech zbyla jen malá a scvrklá jablka.
Celý svět se proměnil v jedinou dlouhou ulici. Ulice U snědeného krámu, račte vstoupit.
Máte hlad? To všichni.
Kručí vám v břiše? Každodenní píseň.
Přesto bylo v Rudym něco, co ho přimělo vzít chleba. Rozdělit jej a házet na silnici, když ulicí mířil průvod na ještě hladovější místo.
Do Dachau.

Vrchní spížný se zahekáním postavil sud na zem a jal se ho otevírat. V kuchyni byl hluk kvůli hudbě z oslavy a hlasům kuchtíků, kuchařů, děveček, nádeníků a několika zatoulaných nenažraných hostů ze všech koutů země.
Začal vykládat maso ze sudu a horlivě se přitom modlil k Sedmi. Tohle byl předposlední sud soleného který ještě ve skladu měli. A jestli mají Starkové pravdu a zima se blíží.
To nebude dobré.
Kolem prošla děvečka s nádherně vonícím obrovským svatebním koláčem plným tak vzácného masa.
Hudba z trůnního sálu náhle zmlkla a pak začaly hrát Deště Kastameru.
Spížný si oddechl, jídlo vystačí.

Fingolfina, strýce mého,
pozval otec k hostině
„Jen se posaď, Nolofinwë,“
usmívá se nevinně.
Pak sloužící posmutnělí
nosit začnou talíře,
na nich chléb, sůl, cibule kus,
je to málem k nevíře.
„Netušil jsem, Fëanore,
že tak chudý je tvůj dům,
Finwë, král, snad založí tě,
zmínil bych se rodičům.“
„Jen strach neměj, bratře drahý,
živíme se svitem hvězd,
uměním a poezií.“
„Tedy bratře, všechna čest.“
Strýc opustil velmi kvapně
vyžranou síň hodovní,
v očích otci rozzáří se
dva plameny pochodní.
„Moc zdvořilý tedy nebyl,
opustil nás málem v klusu,
však teď ale když je v trapu,
dopřejem‘ si, chlapci, husu.“

Sladká vůně koláčků se line celou světničkou, ve které rychle poletuje žena. Kolem pasu má bílou zástěru, tvář a ruce ještě trochu ušpiněné od mouky a rychle se snaží dokončit přípravy na jarmark.
Její muž bohužel nemá pochopení pro její starosti, ale za to sladká vůně čerstvého pečiva ho velice láká. A tak ne jen že jí překáží kdekoliv si stoupne, ještě ve chvílích, kdy si myslí, že ho nikdo nevidí, krade koláčky.
Brzy už má žena vlastního manžela plný zuby a plácne ho utěrkou pře nenechavé ruce.
"Ještě chvíli takhle pokračuj a můžem se přejmenovat na 'U snědeného krámu'!"

„Pane!“
D’Artagnan se pokusil nacpat si polštář do uší…
„Pane!!!“
„Co řveš, Planchete?“
„Je tady hostinský od Vrabce v hrsti - jak jste včera oslavoval to přijetí k mušketýrům. Že prej to u něj vypadá jak u snědenýho krámu a abyste zaplatil. Ale, pane, ten chlap je nějaký divný, protože sotva přišel, hned spustil: ‚Každá legrace něco stojí‘ a ‚Bez peněz do hospody nelez‘…
„Šejdíř. Vyřiď mu, že první plat dostanu až příští týden.“
Planchet zrozpačitěl. „Když já nevím, pane. Aby tomu vůbec rozuměl. Neměl bych mu to raději přeložit jako: ‚Dočkej času‘ nebo ‚Kde nic není, tam ani smrt nebere‘?
***

Poslyšte, lidé drazí, pět krátkých příběhů. Ačkoliv odlišné se zdají býti, přece mají něco společného. Touhu a nadšení na začátku a následnou větu: „Je to tu jako u snědeného krámu, do prdele!“
Hlavní hrdinové jsou:
- Hubert, nabručený mol, který se prokousal až do šatníku Severuse Snapea,
- Rozárie, vyhladovělá myš rozhlížející se ve spižírně v růžovém domečku Barbie,
- hrabě Drákula, který se zakousl do krční tepny bábi Zlopočasné,
- emocuc, který si chtěl pochutnat na libidu Mirka Dušína,
- a Stevie, brouček mozkožrout smutně hodující v lebce Daenerys Targaryen.
Závěrem nutno podotknout, že všechny tyto příběhy skončily stejně. Potokem slz a rituální sebevraždou.

V místnosti voní jehličí a purpura. Na bílém naškrobeném ubrusu se v mističce ze sváteční porcelánové soupravy krčí pár ubohých kousků perníku, tvrdého jako beton. Je Hod Boží vánoční, krátce po poledni. V parádním pokoji sklesle sedí rodina, návštěva usrkává slabou kávu bez cukru. „A co jste vařili k obědu?“ zeptá se tělnatá dáma. „Ale,“ odpoví paní domu, „udělala jsem brambor. Kucmoch.“ „Doba je zlá,“ smutně pokývá hlavou hlava rodiny, „krize. Nezbylo ani k večeři, budeme hlady.“ To je zjevné, kuchyň je jako vymetená, nikde nic.
Tady se husa k svátečnímu obědu nepodává.
Rozhodně ne, když jsou Vařekovi ještě přítomni.

„Remus nedorazí, jsme tedy všichni a můžeme začít,“ řekl Kingsley.
„Kingsley, nezlob se, ale Bill má pravdu,“ promluvila Hestie Jonesová. „Nechápu, jak jsi mohl dopustit, aby tihle dva překročili práh tohoto domu.“
„Lucius Malfoy nám nabízí pomoc. Spolu se Severusem nám chtějí přednést plán.“
„Snape tak dlouho plánoval, až je z toho Albus mrtvý…“ ucedil Aberforth. „Mého bratra sice občas bylo dost, ale smrt si nezasloužil.“
Lucius sledoval výměnu názorů s pobaveným výrazem. Následně si vzal slovo:
„Že mi nevěříte, to bych ještě pochopil. Ale že mi nejste schopní ani nabídnout základní občerstvení… Povinnosti hostitele vám očividně nic neříkají, že?“

Na ceduli stálo Snědený krám.
"Co to znamená?" optal se Malý princ zvědavě muže, který seděl vedle.
"Jste tisící člověk, který se na to zeptal. Dobře jsem to tam napsal."
"Napsal jste to, aby se lidi ptali?"
"Ano."
"Proč?" optal se zvědavě Malý princ.
"Protože prodávám příběhy. Lidé mají rádi příběhy, ale nejprve se musí zastavit, aby si je mohli poslechnout."
"Musí se zastavit, aby si je mohli poslechnout..." zopakoval Malý princ zamyšleně.
"Ale už příliš dlouho nikdo nepřišel. Zapomněl jsem všechny příběhy," muž sklopil oči.
Malý princ se rozzářil.
"Pojď, nemáš-li co vyprávět, podíváme se spolu na západ slunce."

Ve druhé lavici to zasuštilo.
"Stando, ty máš něco k jídlu, že jo?"
Nasadil neoblomný výraz politováníhodného štěněte.
"Zapomeň, chlape! Moje! Jsi neměl ten bágl žrádla, co sis ráno dotáh', sežrat do velký přestávky."
Vašek se začal hihňat: "Hele, David už zase něco somruje."
"Mám žužu papoušky. Dáš si?"
"Fuj, takový věci nejim... Luboši, co to tam máš?"
"Mám chleba se sýrem. Chceš?"
"Ty vole, co já budu dělat s chlebem? Svaly, chápeš?! Já potřebuju maso, rejži!"
Někdo by měl konečně vypsat grant Evropské unie na rozluštění toho, jak je fyzikálně možné, že má v sobě každý středoškolák černou díru.