DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

Anna Rakouská s úctou hleděla na drobného kněze.
„Konáte velké a bohulibé dílo, otče Vincenci. Starobinec, sirotčinec, špitál…“
Vincenc z Pauly, kráčející po jejím boku, pokorně sklonil hlavu. „S pomocí Boží a velkorysým přispěním Vašeho Veličenstva.“
Zvolna míjeli vyrovnané řady lůžek.
Královnin hlas zněl laskavě, ale její oči byly smutné, když opět promluvila: „Tolik bídy, bolesti a utrpení. Jak jen to vaše srdce dokáže unést…“
„Každá válka je krutá, Vaše Veličenstvo. Tím spíše nad jejími důsledky nesmíme zavírat oči. Musíme vidět, slyšet a cítit. A pokaždé znovu v sobě nalézt dostatek síly, abychom své srdce ponechali otevřené soucitu a lásce…“
***

Snad i já kdysi věřil v dobrotu. Předtím.
Konečně volný! A přece stále čekám, odkud přijde rána.
Nejdřív mě bavilo toho dědka balamutit, dělat se zbožným pocestným, hotový Bůh do domu! Časem mi došlo, že moji špínu prostě odmítá vidět. Byl slepý, hluchý a vlídný a to začalo být nesnesitelné.
Útěk s lupem a hlavně radost, že se ten svatoušek konečně zklame. Jistě mě prokleje, dobrodinec!
Když mě chytili, bylo to skoro zadostiučinění: teď uvidím, jak krusta jeho pokrytectví praská a tryská to bahno pod ní.
Pak mi poprvé došlo, že to myslí vážně.
„Já vám ty svícny přece dal.“

"Jarouši, a ty teda nic neuděláš?!"
"A co bych měl jako dělat?"
"Po Mikešovejch zůstalo v baráku plno věcí. Celá vesnice si tam chodí, jak do krámu."
"Prosim tě, jak to můžeš vědět?"
"Mám oči, ne? Ten klobouk, co měla Tetivka v kostele, ten koupil Mikeš ženě u Podolský."
"Co já s tim?"
"Stará Blažková si přinesla domů porcelán. Krásnej. Prej Míšeň. Mařka mi to říkala."
"Že posloucháš ty drby, Anko."
"Jarouši, když nic neuděláš, celá vesnice si nás bude brát do huby."
"A co teda chceš, abych udělal?"
"Mikešovům je kdovíkde konec. Těch věcí je škoda. Večer tam zajedem."

Tu básničku jsme si v mateřské školce pravidelně kolektivně recitovali. A kolem nás řádila tuhá normalizace, v níž mnozí spoluobčané úpěli. Drtivá většina obyvatelstva však neviděla zlo, neslyšela zlo a mluvila tak, aby si nepůsobila zlo.
A v tomto duchu pokračovala výchova nás mladých. Základní škola, gymnázium, marxismus na vysoké škole. Než to prasklo.
Přišel listopad 1989. Dodnes nepochopím, kde se ve mně vzala odvaha stát se spolužáky na náměstích a volat po svobodě a demokracii.
Ráj na zemi není ani dnes. Ani nemůže být. Ale pokud jsme se tehdy aspoň o kousek posunuli k dobru, stálo to za to.

"Mastere."
Master se rozhlédnul, kdo ho to volá. Přísahal by, že tam byl sám.
"Mastere."
Šel po zvuku. Brzy ji našel. Byla to ona, to nejhorší zlo na světě. Flaška Medvědí krve.
"Co chceš?" zeptal se jí.
"Mastere, vypij mě," nabádala ho.
"Ne. Nejsi tady. Nevidím tě, neslyším tě, nemluvím s tebou."
"Ale no tak, víš, že mě chceš."
"Ne."
"Mastere. Pojď ke mě. Bude ti dobře."
"Ne."
O dvanáct hodin později vešel Doctor do místnosti. Master ležel na zemi v komatózním stavu. Vedle něj...prázdná flaška. Doctor ji zděšeně zvedl. Ale ne. Jak se jen dostala do jeho TARDIS!

Nesl prsten. To on snesl prsten! Nemohl být slabý. Mohl být slabý po zbytek života, ale ne teď. A pak? co na tom záleží. Cesta byla kamenitá a pustá. Vzduch byl láva, obecná výheň pustin Mordoru. Cesta byla kamenitá a pustá a on jej lákal, on jej lákal.
Jsem tvůj.
Je můj.
Společně dokážeme všechno.
Společně dokážeme všechno.
Společně dokážeme cokoliv.
Společně dokážeme cokoliv.
Potřebuješ mě.
Potřebuji ho.
Jen si mě nasadit.
Jen si jej nasadit.
Nasaď si mě!
Nasadím si jej!
Šepot. Šumění krve v uších. Tlukot. Tep srdce. Pokušitel. Zavřel oči, zacpal si uši. Vykřikl: "Ne!" Nepomáhalo to.

Příběh se chýlil ke svému rozuzlení. Ačkoli už dávno věděl, co udělá, co musí udělat, přemýšlel. Protahoval tu bezdechou chvíli, aby alespoň ochutnali jeho dávný strach.
Když zavřel oči, viděl tváře svých bratrů zrůzněné hněvem. A pak už jen jako stíny zastírající slunce, když na ně volal z hlubin svého pádu.
Otevřel oči. Klečeli před ním jako docela jiní lidé.
Když se zaposlouchal do svých vzpomínek, zněl v nich křik, nadávky a výsměch.
„My že se ti budeme klanět? My?!“
Teď slyšel mumlané prosby a především řeč čtvrtého.
„Pane, vezmi si raději můj život.“
Když otevřel ústa, roztřásli se.
„Odpouštím.“

Od momentu, kdy položila nohu na bathský chodník, přestal její život patřit jí samé. Vzal ji a unášel rychlostí, ze které se mladičké dívce z Fullertonu točila hlava.
Ani netušila jak, stála po jejím boku Isabella. Krásná, milá, znalá, radost pohledět. S ní byl svět slunečný, pastva pro oči.
Šeptaná tajemství s temným pozadím se ovšem nedala přeslechnout. Natožpak věty, kterými zvonila do uší kapitána Tilneyho. To ji nikdo jiný neslyší?
Ale neřekla by nic. Jen jednomu se svěřila se svými obavami. A nakonec mu řekla i to, co probudilo v jeho očích děsivě náhlý hněv.
Copak už se nevrátí?

Stála před zrcadlem. A neviděla, když jí prstem ukazovala stíny.
Zrcadla se objevila přes noc. Stmívalo se a Týnka šla kolem prvního. Podívala se. Její tvář byla stejná, ale zároveň tak cizí. Utekla.
Stála před zrcadlem. A neslyšela hlasy, šepot tak jedovatý, že překonal i hlásek holčičky, která ji držela za ruku.
Když se rozednilo, po celém hradě bylo víc odrazů než skutečných věcí. Pokoj maminky byl celý skleněný.
Stála před zrcadlem. Prsty se jen lehce dotýkala hladiny skla. Maličká ji tahala za šaty. Otočila se. Její oči byly krásné a cizí.
„Nech matku být. Ještě si máme co povídat.“

"Zasraní nacisti."
"Co když to ale fakt nebyli oni?"
"Že by jako výjimečně nelhali? A proč by je zabíjeli zrovna Rusové?
"Já nevím."
"Já ti řeknu, co vím. Němci jsou zlo. Bez Rusů je nezastavíme. I kdyby ty Poláky povraždili oni a my to potvrdili, komu to pomůže? Jenom těm zasranejm náckům."
Do místnosti vešel soudní lékař. "Pánové, lituji. Rozklad těl jednoznačně svědčí o tom, že byli mrtví dřív, než sem dorazila fronta."
"Hele, víš co bude nejlepší? Prostě mlčet. Hitlerovi stejně nikdo neuvěří a nemůžeme proti sobě poštvávat spojence. Radši bejt rudej než mrtvej s háknkrajcem vypáleným na čele."