DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

Severusovy komnaty byly prostorné, s pohodlím Manoru se však samozřejmě nemohly srovnávat. Lucius si nicméně dal závazek, že v tomto směru nebude Severuse popichovat. Byl Severusovi vděčný za poskytnutí přístřeší, ale nerad by to říkal a tak nějak tušil, že Severus by to nerad slyšel… Tedy žádné díky a žádná chvála… ale tím pádem zřejmě ani žádná kritika…
Nevadí. Lucius byl připraven být slepý, hluchý a němý… tak dlouho, jak bude potřeba.
Severus podobnými zábranami netrpěl… Což se ukázalo hned další ráno.
„Ty si na noc zaplétáš vlasy do copu?“ zašklebil se nevěřícně. „Vypadá to dost divně. Taky strašně chrápeš...“

Chodit, plavat, lyžovat, vše se naučila pozdě. V gumě nebyla dlouho schopná skočit čtyřku. Když jí bylo šest, chtěla tančit. Nechápala, co má dělat, jak a proč.
„Ty na ten pohyb prostě nejsi.“
„Podívej se na bratra, jak elegantně padá.“
Jako dospělá tančí. Ví co, jak a proč. A snaží se zadupat hlásky, které ukazují, na co ještě není dost dobrá, které se ptají, proč to dělá, a které ji přesvědčují, aby to přiznala a nechala toho. Když se nikdo nedívá, strčí je do pytle a utopí jako koťata. Když je na pódiu, zjevují se v každém divákovi jako přízraky.

Popírání
Tisíce lidských těl roznesených po kilometrech.
Pocit bezpečné vzdálenosti.
Hněv
Nekonečná válka.
Koncentrovaný výtažek z hnusu.
Smlouvání
Hořící zbytky vesnice. Vesničanů.
Tisíce možná. Doufání ve lži.
Deprese
Tvář mrtvého dítěte.
Paralyzující bezmoc.
Smíření
Nenávist plazící se nevinně každý den ulicemi.
Tak to je. Kapka v moři nic nezmění.
*
Popření ega
Necítit nenávist. Ani k těm, kteří nenávidí.
Odřeknutí hněvu
Láska je silnější než zlost.
Překročení deprese
Na dně Pandořiny skříňky zůstala Naděje.
NEsmlouvání se svědomím
Přestat si nalhávat, že se nic nemůže změnit.
Smíření
Odhodlání
...a také srdce. Abych to, co změnit přece nemám sil, nikdy chtít změnit nepřestal.

„Brandy, co se ti stalo? Vypadáš úplně vybledlá!“
„Alžběto, tady píšou, že prý jsou draci zlí. Že co nesežerou, to spálí!“
„Eh...“
„Nesměj se! Nikdy jsem nesežehla nikoho, kdo si to nezasloužil. A lidi nežeru, je to nehygienický.“
„Eh...“
„Jakube, řekni aspoň ty něco!“
„Ne Brandy, nejsi zlá. Já jsem zlo viděl. V Africe. Nesmyslné násilí, mrzačení, smrt. A děsivá lhostejnost, jako by lidi byli nějaký plevel, nebo co... Jako by hrůza byla úplně normální. Nedalo se to snést.“
„Ach Jakube... Brandy, promiň. Nějak mi došel vtip. A klidně potvrdím, že většina toho, cos v mojí přítomnosti spálila, chytlo omylem!“

Otec Julius byl jako vyměněný. Navzdory své obvyklé ostýchavosti a neomalenosti teď vyzařoval sebejistotu, šarm a ležérnost. Hostil. Bavil. Žoviálně se smál.
„Tak kde jsem to byl? Ano! A najednou jsem KONEČNĚ pochopil, k čemu celý můj život směřoval, víte? Vždycky jsem kolem sebe viděl tolik, tolik zlého, ale nikdy mě nenapadlo, že s tím vlastně můžu – ne, MUSÍM - něco udělat!
Co říkáte? No ano, třeba Vy. Vezměte si například sebe. Co jste mi to minulý týden říkal o Vás a pekařově ženě? No vidíte.
Pozvedněte všichni prosím sklenky!“, pronesl Otec Julius vesele směrem k čerstvým mrtvolám, usazeným kolem stolu.

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

"Co to mé oči nevidí?" chtivě se přitočil k nejbližší kádi a zvedl poklop. "Mámení pekelné... Čpí z toho síra - neklamné znamení díla Satanova!" zahrozil exorcista.
"To není síra, ale vejce, monsignore," vysvětloval trpělivě Doležal. "Běžná vejce černého kohouta, líheň hospodáříčků - bytostí dobra. Vidíte to všechno moc černě..."
Velký exorcista zklamaně přešel k další kádi, na níž trůnil podezřelý okurkáč plný popela.
"Říkali mi, že používáte popel z nekřtěňátek... Samé ďábelské rekvizity! Mám vás, doktore!"
"Ale kdež... To je jen můj popelník. Nesmíte věřit všemu, co slyšíte..."
Velkému exorcistovi poklesla ramena."Přísahejte!"
"Přísahám na svou nekromantskou čest, že vám nelžu."

“There are some things you shouldn’t say to our host,” Gandalf told the dwarves, as Beorn was chopping wood outside.
“He loves animals... you shouldn’t mention hunting or…” the list went on… “or leather, fur…”
“As he wouldn’t see what we are wearing,” whispered Kíli to Fíli.
“He might decide not to see what he sees, Kíli,” Gandalf was in his lecturing mode. He took another look at the dwarves.
“You know,” he hesitated, “you better not talk at all.”
Dís sighed.
Beorn was still chopping wood.
Just a couple of steps outside... to stretch her legs.
“Hi,” she said.

Měl pověst největšího grázla na škole.
Jenže...
Slabší nebil.
Holky nebil vůbec.
Zásadně nedonášel (své i cizí problémy si s dotyčným vyřešil sám).
Nikdy neodmaturoval.
Byl nejproblémovějším rekrutem v přijímači.
Silný, s výdrží a přirozeným talentem ubližovat jiným lidem.
Jenže... když se mu rozkaz zdál nesmyslný, prostě ho ignoroval.
Z armády ho vyhodili.
Vyhazovač by byl dokonalý. Ale měl příliš rád děvenky. Zásadně je nevyhazoval.
Když vyhodili jeho, zkusil drogy.
Ty pro změnu vyhodil sám. Nebylo to k ničemu a lezlo to do peněz.
Jako dealer neobstál.
Zkrachovalec. Násilník. Děvkař.
Kupodivu, lidi ho měli rádi.
Byl to vlastně hodný kluk...

Někdo to dělat musí!