Jak tatík popil

Noc je tmavá, své sny sním,
když vtom něco uslyším.
Stín se mihne po tapetách,
kroky vržou na parketách.
Obezřetně držím dech,
scházím tiše po schodech.
Co se, sakra, co se děje?
Narazil jsem na zloděje?
Tupý náraz, sklo se tříští,
co mě čeká v chvíli příští?
Po dlažbě se přikutálí
váza, co jsme matce dali.
Udělám krok. Všichni svatí!
„Kde se tady bereš, tati?“
Vzduch se vlní, to je síla,
slivovička nejspíš byla.
„Fëanore, to je hrůza,
válíš se tu jako lůza.“
„Pssst! Koukni se na mince.
Že to neřekneš mamince?“
„Já jdu zburcovat děvečku,
ať ti uvaří česnečku…“