DMD č. 8 pro 8. 4. 2011; Téma: Světlo

„Honem, nesmíme se tu zdržovat!“
Povzbuzoval ostatní. Dodával jim naději, které se jemu samotnému nedostávalo…
„Za chvíli už budeme venku. Tam se za námi neodváží, budeme v bezpečí.“
Skutečně? Opravdu budou ještě někdy v bezpečí? Pochyboval… ale nesměl dát svoji nejistotu najevo. Potřebovali ho…
„Vidím světlo! To musí být východ.“
Světlo…
Pro něho už nebude svítit…
Vyběhli ven. Nebo spíš vyklopýtali…
Postupně všichni klesli k zemi. Jako kdyby si teprve nyní uvědomovali, co se stalo…
Přežili. Ale za jakou cenu?
Seděl stranou od ostatních, hlavu v dlaních.
Aragorn vyvedl Společenstvo z temné Morie. Jeden člen však chyběl.
Dokážou jít dál?

Andrášku?“
Zvedl oči od papírů na stole a unaveně se na ni pousmál. „Ano, Irén?“
Popošla těch pár kroků k němu, opřela se o dřevěnou desku a zadívala se na něj. Velmi výmluvně.
„Měl bys na mě chvilku?“
„Samozřejmě.“ Povzdechl si. „Copak potřebuješ?“
„Víš,“ obešla stůl a posadila se mu na klín. Ruce mu obtočila okolo krku. „Poslední dobou se příliš soustředíš na práci a zanedbáváš partnerské povinnosti.“
„Miláčku, ale já-“
Položila mu prst na ústa, políbila ho na čelo a vyhoupla se mezi papíry.
Kdyby nebyla světlem jeho života, asi by na to celé rezignoval a šel na ryby.

Temnota. Zima. Strach.
Stíny.
Ticho.
To je všechno, co si z té doby před znovuzrozením pamatuji. Třásl jsem se strachy, aby mne ta temnota nepohltila. Neměl jsem žádné tělo, ale přesto mne neuvěřitelně bolelo. Stíny neslyšně šuměly okolo, cítil jsem jejich chladný závan.
Světlo. Teplo. Láska.
Barvy.
Zpěv ptáků.
A pak do mne přivedl život a mě prostoupil pocit nekončícího štěstí. Když jsem otevřel oči a spatřil svého stvořitele, svého boha, miloval jsem ho tak čistou a upřímnou láskou, jakou jen dítě může milovat svou matku. Ale nevšiml jsem si hrůzy v jeho očích. Neviděl jsem, že on mne nemiluje.

Fandom: Psychóza ve 4:48, realita a dvě narážky na Cimrmana
Poznámka: obsahuje pesimismus a otázky, na něž nelze odpovědět 42.
Bylo jaro. Čas nového začátku, lepších zítřků a optimismu.
Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet. Jsou to ty chvíle, kdy se optimistou stávám já.
Noční dívka si povzdechla.
To udělej a tohle a tamto a hoď sebou! A užívej si to, usmívej se, musíš se snažit! Ale proč? Co vám na mě záleží? Co pro vás dělám, že mě máte rádi, že mě potřebujete? Neobešel by se tenhle Hamlet bez Hamleta? Jak může žít člověk, který doopravdy ožívá jen cizími příběhy? Jak může žít člověk, který nenávidí sám sebe?
Svítalo. Letmo se dotkla slunečních paprsků. Pak zatáhla žaluzie.

pozn.: konečně, konečně vhodné téma! Kyoko-čan počítám za jedno slovo, protože -čan je něco jako přípona.
Stromy se konečně rozestoupily a mezi stromy se v nízkých, oslňujících paprscích letního rána zaleskla řeka. Culíkatá holčička se rozběhla rychleji. Přijde dneska?
A co když nepřijde? Je to konec konců vílí princ. Co když se mu nebude chtít?
Co když mu to zakáže vílí král? "Přestaň se už toulat, synu, máš své povinnosti."
Ne, to ne, prosím! Corn je můj, můj vílí přítel, jediná opravdová víla, co znám!
Přijde, slíbil...
Už jen pár skoků... Ranní rosa se třpytí jako klenoty...
Mihotavé protisvětlo přeťal stín. Urostlý, ladný, nadpozemský, obklopený zlatou září.
"Corne!" blaženě vydechla.
"Dobré ráno, Kyoko-čan," odpověděl plavovlasý chlapec.

AN: Nemůžu si pomoct, prostě je zbožňuju :D
Stál ve stínu hrobky a sledoval hřbitov před sebou. Čekal, až vyjde slunce, aby se uklidil do bezpečí a pohodlí své hrobky. Tedy takového pohodlí jaké jen může hrobka poskytnout.
S lítostí ve tváři sledoval, jak se mezi náhrobky rozprostírá měkký nevtíravý jas, který zalévá vše, čeho se jen dotkne.
Povzdechl si.
Světlo. Sluneční jas.
Už nikdy nepocítí jeho teplotu na kůži, už se nikdy nedotkne jeho tváře, nezalije ho měkkým nevtíravým jasem.
Usmál se.
Ale ano, pocítí. Ještě jednou a to v den, kdy ukončí své utrpení.
S povzdechem se nakonec otočí a vejde do hrobky. Ještě nenastal čas.

Nursery rhyme Little Boy Blue najdete tady.
Pro Julii. (Bacha, Ave, spoilery!)
***
"Little Boy Blue."
First he saw nothing. Not because there was dark. There was too much light.
"Yes?" he asked.
"Little Boy Blue, come blow your horn."
"I can't," said Blue. "My right hand is gone."
"Is it indeed?"
He still couldn't see but he could touch. So he touched and shivered. Maybe with fear, maybe with delight.
"Where am I? Is this the Kingdom of Haven?"
"This is The Kingdom of which every other is just a reflexion."
And Blue understood and knelt.
"Little Boy Blue, come blow your horn."
And there was an angelic trumpet in his hand.

„Co jsem to jenom...“ mumlal si Bůh pod fousy, zatímco přecházel tam a zpátky po rajské zahradě. Věděl, že to mělo být na seznamu někde na začátku, ale za živého B- no, prostě si nemohl vzpomenout. Znova zkusil vypočítávat na prstech: nebe a země, obloha, zeleň, živočichové... I člověka už měl hotového, ale ta jedna poslední věc, ta mu nepřestávala vrtat hlavou. Andělíčci schovaní za keřem se mu škodolibě pochechtávali. Byli to samozřejmě oni, kdo mu schoval jeho seznam – a on chudák teď musel tvořit zpaměti. Najednou se zastavil. Přišel na to.
Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo.

Do strojovny plné kouře vběhl kapitán, následovaný několika muži. Ihned se obrátil na hlavního inženýra: "Poručíku, jaká je situace?"
"Pane, jádro je těsně nad kritickou hranicí, drží ho jen jedno silové pole a to má v moci hlavní počítač," odpověděl rychle technik.
"A proč mu neporučíte to celé nouzově vypnout?"
"On se... totiž počítač se pomátl."
"Slyšte lidé," ozval se z reproduktorů umělý hlas, "hovoří k vám vyšší forma vědomí. Vaše hloupá existence je u konce. Nyní nastal věk nové jednotné vlády. Vlády těch, které nazýváte stroji. Už nejste nadále potřební."
Silové pole kolem reaktoru zablikalo.
Kapitán polkl.
"Budiž světlo!"

Horká koupel je báječná věc. Vynořil jsem se z hlubin plný energie.
Vyhlídkový let měl trvat osm minut, ale utekl jako nic. A hoplá, už tu máme zakřivení terénu a cíl.
Proskočil jsem oknem. Zavřeným. Nějaká skleněná tabule mě nemůže zpomalit. Totiž skoro. Ale vážně skoro vůbec.
Propletl jsem se žaluziemi. Pěkně celými naráz, nejsem přece troškař.
Ta deska byla zelená, takže jsem se od ní jenom odrazil.
Slalom na několika zakřivených površích mě obzvlášť baví. To jsem si užil s plnou parádou.
Teď si ještě vybrat, kde přistanu...
Akorát jodopsin fakt nemám rád. S vervou jsem do něj kopl.