DMD č. 8 pro 8. 4. 2011; Téma: Světlo

Fandom: no, prostě můj vlastní. Dejme tomu Česká kouzelnická škola ve Vídni, ale souvislost je velmi volná.
Moc velké bohyně se projevuje všude. Prostupuje zemi, skály, vzduch, vodu, dává život každému stvoření. Její služebníci se na ni mohou kdykoli obrátit.
Málokdy je však znát tak jako nyní.
Poněkud chmurný, větrný den, po obloze se honí mraky, ale místy prosvítá nebe.
A on stojí vysoko v horách a čeká na ten okamžik.
Mraky se protrhnou a pustí ven záplavu světla. Skalní stěny zazáří zlatem a výrazně kontrastují s modrošedými stíny.
Vnímá její blahodárnou sílu. A něco z toho jasného světla mu navždy zůstane v srdci.
A dokud si ho nepřestane uvědomovat, temné přízraky nad ním nemohou získat vládu.

Sebastian zazíval a unaveně si protřel oči. Pořád se mu nedařilo najít správný postup a na stole tak místo dalšího nemrtvého ležela hromada pseudokostí.
Došel do kuchyně, vzal hrníček, naplnil ho krví, nastavil mikrovlnku na dvě minuty a těšil se na pozdní večeři. A na klid.
„Na něj!“ ozvalo se z chodby a Sebastiana zasálo do očí ostré světlo.„Hele kluci, on se nějak nezpopelnil.“ Hlasy zněly zklamaně.
„Já jsem Vyšší upír. Na mne to neplatí,“ zašeptal zmoženě.
„Hm… škoda. Tak to jdem zkusit na nějakého, který má pod metr šedesát.“
Zmizeli. Sebastian si povzdechl a radši se věnoval večeři.

Poznámka: Za komentáře moc děkuji Bilkis, Kleio s Dangie, ioanně, Esclarte a Peggy. Vážím si vašich reakcí. Jste na mne a Daniela moc hodné.
---
Když se chcete vrátit, nesmíte jít za světlem. To není vtip. Kdybych si z vás chtěl dělat legraci, nenapsal bych tohle. Někteří z vás by z toho mohli mít smrt.
Všechny ty zprávy o tunelu jsou pravdivé. Slyšíte hlasy a nadpozemskou hudbu, která vás vábí k sobě. Je snadné podlehnout, když víte, že bolet pomine.
Stál jsem v naprosté tmě a hleděl na záři, od které jsem se musel odvrátit. Pořád jsem totiž nesplnil své poslání.
Každá Styx má brod. Hledá se těžko a jsou v něm nestvůry. Když nemáte vůli, zůstanete prostě stát. Taková už je smrt. Já přežil.

„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
„Lumos! Nox!“
Harry frustrovaně vydechl. Ta pitomá morseovka mu pořád ještě nešla.

Poznámka: To klasické rozuzlení se mi bohužel nevešlo. Ti, co znají fandom, si domyslí. Ti, co neznají, si najdou na Youtube ;).
Je pět minut na bláto a Lou s Andym právě vybírají novou lampu.
„Páni! Je tu tolik nádherných lamp!“ zadeklamoval Lou.
„Já chci tuhle.“ Andy neurčitě mávl rukou. Lou zastavil vozík.
„Tuhle?“
„Jo.“
„Ale, Andy, to je lustr.“
„Jo, já vím. Chci tohle,“ trval na svém.
„Je dost velký. A drahý. Stojí skoro 300 liber.“ Lou se tvářil nešťastně.
„Jo, já vím.“
„Tak kterou lampu chceš?“
„Tuhle.“ Lustr.
„Vždyť sám říkáš, že takové lustry jsou odporné symboly vykořisťování střední třídy.“ V jeho hlase se zračila naděje.
„Jo, já vím.“
„Tak kterou chceš?“
„Tuhle.“ Lou měl chabou vůli. Andy byl tyran.

Poznámka: Min. 15+, ale spíš 18+! Slash.
Říkají, že duha nemá konec.
Sedím na baru, pod duhovou vlajkou, v bílé záři reflektoru.
Říkal, že zdrojem světla jsou oči.
Celý večer upírá své tmavé oči na mě.
Říkají, že paprsky světla se lámou.
U sebe mě zkušeně ohne o jídelní stůl.
Říkali, že světlo je vlnění.
Vykřiknu, když se vášnivě stane mojí součástí.
Říkali, že světlo jsou částice.
Hlava se mi točí, obraz rozmazává.
Říkají, že rychlost světla v médiu je menší než…!
Snažím se zadržet dech, který ze mě ihned zase vyrazí.
Říkají, že rychlost světla ve vakuu je největší.
Jsem sám. Plynu prostorem. Hotový a nehybný.

Nad vchod kdysi pověsil starožitnou lucernu.
Měli s Nicole nepsanou domluvu. Kdo dorazil domů první, rozsvítil. Vracívali se hodně pozdě, zničení nekonečným bojem. Ale při pohledu na světlo to z něj spadlo.
Teď tu však Nicole nebyla. A lucerna se pořád rozsvěcela.
Zkoušel ji opravit, vyměnil žárovku, ze zoufalství přestřihl kabely. Ale další večer ho světlo vítalo zase.
Uvědomil si, co musí udělat...
*
Zadní světla černé Impaly mu zmizela z očí. Nikdy nezapomene bratrům Winchesterovým, že mu pomohli zlikvidovat toho šmejda, který zabil jeho ženu.
Vzhlédl ke tmavé lucerně a usmál se. Když za sebou zavřel dveře, světlo se rozzářilo...

Tma v prázdném bytě. Kapičky potu na čele. Opatrný pohyb.
Je třeba vědět, kdy magii použít a kdy ne.
Vloupat se do bytu paranoidního slídila není zrovna nejjednodušší věc.
Jenže měl informace, které potřebovala. Asi by se nepodělil, kdyby jen tak přišla a požádala. Vysmál by se...
Opatrně klást nohu před nohu, precizně. Protáhnout se jedinou bezpečnou oblastí.
Teď to chce přesně směřované kouzlo...
Cvak. Místnost se zalila světlem.
Takže zase vedle. Vztekle praštila hůlkou o zem.
Pak hůlku zvedla. Obnovila kouzlo. Povzdechla si.
Až pojede na ostro, opravné pokusy nebudou.
Byl čas na zkoušku číslo 9.
Těžko na cvičišti...

fandom: Tajemství Velkého Vonta (Rychlé Šípy)
poznámka: Bjb, protože se mi to nelíbí. Ale dneska už bych asi nestihla nic napsat.
Vláďa se lehce pohnul na posteli, vzdychl.
Zdálo se mu o tom, že vidí.
Pamatoval si to. Vzpomínal jak se díval do nebe, omámený sluncem. Vzpomínal si, jak zdravil své přátelé pohledy a nikoli tápavými doteky prstů.
Jenomže takhle se vzbudil už kolikrát, tisíckrát, a vždy se zahleděl jen do tmy.
Nejistě si sáhl si na víčka.
Někdo se dotkl jeho dlaně, lehce ji stiskl, pohladil.
„Otevři oči,“ vyzval ho hlas, v kterém zvonil úsměv.
Udělal to. Zaplavila ho oslnivá záře.
Pak teprve si vzpomněl.
Byl v nemocnici. Byl po operaci. Byl s Otou.
A to světlo bylo tentokrát skutečné.

Fandom: Harry Potter AU
Nemohl se pohnout. Zima. Chlad. Vlhko.
Ležel na něčem tvrdém a hlava mu od bolesti div nepukla. V puse cítil kovovou pachuť krve.
Chtěl si prohmatat hlavu ale ruce ho neposlouchali. Topil se ve tmě černé jako dehet. Dusil se. Křičel, ale rty se nepohly.
„Profesore…“ zaznělo z dálky.
„Profesore, nevzdávejte to, ne teď!!!“
Čí je ten hlas?
„Profesore, probuďte se!!!“
Ten hlas byl jeho světlem v temném světě. Vztáhl ruce.
„Profesore, tak sakra, probuďte se!!!“
Po době, co se zdála být věky, pomalu otevřel oči.
Ležel v chroptící chýši… a na tvář mu dopadaly slané kapky ze smaragdových očí.