Bratranec a sestřenice

Rychle cválají poloninou, kopyta koní rozstřikují kapky jitřní rosy na všechny strany. Chlapec se úkosem podívá na dívku vedle sebe. Tajnou výpravu by raději podnikl s jejím bratrem (ten si však v Meduseldu odpykává trest), ale nerad musí uznat, že ta malá s ním dokáže udržet krok. Vede svého koně jistě, v tváři výraz odhodlání.
Voda v stinné tůni je chladná, tak chladná, že jí vytrysknou slzičky, když do ní vstoupí. Netrpělivě je setře, vždyť je z královské krve, rohanská štítonoška, přece nebude před bratrancem vypadat jako ufňukané děcko.
On se slabě pousměje urputně statečnému výrazu v její stažené tváři.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
Nemusí říkat nic. Sama vidí, jak je jeho tělo polámáno. Rozsekáno. Zničeno.
„Kde?“
„U brodů přes Želíz. Je ještě naděje?“
Skryje své emoce pod ledovou masku, ale oči ji usvědčují ze lži.
„Možná.“
Popraskané rty se slabě hýbou. Nakloní se blíž.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
„Vodu, Morag! Tu horečku musíme srazit!“
Chvatně namáčejí obinadla. Ale jediný pohled do milované tváře jí prozradí, že už je pozdě. Théodred, dědic rohanského trůnu, dodýchal.
Voda pomalu stéká z jejích rukou na podlahu. Studená, nepotřebná. K ničemu. Stejně jako ona.
Její slzy nikdo neuvidí, Jezdci přece nepláčou. Nikdy.