Výtvarné umění

„Příteli.“
„Jáhne,“ odpověděl muž. Jeho výraz jasně dával najevo, ať na nějaké přátelství zapomenu.
Stejně výmluvně spočinul rukou na jílci meče.
„Nemůžeš dnes a denně pobuřovat své chlebodárce,“ pravil jsem.
„Souhlasím. Můžu je pobuřovat i v noci,“ prohlásil a položil nenuceně nohy na lavici.
Usoudil jsem, že si nepřisednu.
„Právě noční reje ti kazí pověst. Slyšel jsem… že maluješ zpustlou ženštinu jako Pannu Marii.“
„Hej, je to dobrá ženská!“
Najednou stál blízko. Bezděčně jsem polkl, protože o něm šly ještě jiné, veskrze zvrácené zvěsti.
Když se ke mně sklonil, zatajil se mi dech.

A tak mi Caravaggio čelem rozbil nos.

Dvě mladé ženy upoutají svou nahotou. Přestože nemají oděv, vůbec nejsou vyzývavé. Vypadají cudně, křehce, zranitelně jako nahé v trní. Nevnímají korzující páry.
Muž proti nim, kterého spíš tušíme, než vidíme, je oslovil.
Blondýnka stydlivě klopí oči a mlčí. Rukama modeluje slova. Ani přítelkyně vedle ní nic neříká. Působí smutně a trošku vyděšeně. Její gesto je naprosto jasné. Odmítavé. Pravou rukou sděluje: „My, chceme do nebe, víte?“

Obě nezapadají do okolní společnosti se svobodným duchem. Pohyby rukou sdělují, že se zde ocitly nedopatřením, že netouží po milostném obětí. Ani je nezajímá pár, který ho bezostyšně předvádí ve výhledu na krajinu.

Modrý koník byl obraz, tudíž nedostal dopis, když jeho malíř zemřel.
Dostal druhé datum na informační štítek.
Lidé v galerii začali zmiňovat slova „velká válka“, „Verdun“, „hrdina“. Koníka napadlo, jestli měl malíř nablízku koně, když zahynul.
Koník se snažil nehybně stát, nevěsit hlavu, když byla řeč o hrdinství.

„Uteč!“ řekli mu jeho sourozenci. „Tohle není výstava, ale...“ „Past!“ křikl bratr. „Zachraň se,“ varovala sestra. „Tohle je válka.“
„Prý jsme ‚zvrhlí‘, ‚podpal‘, ‚mazanice‘!“ řehtali všichni čtyři.
Koník se zaraženě nechal zahnat.
Už je znovu neviděl.

Koník dočista ztuhlý tiše čekal, zatímco svět venku burácel.
Válka, past, podpal.
Dostane taky druhé datum?

Žena bílými šaty kamufluje vinu. V rukách meč a kouřící pochodeň. Se šklebem a vítězným gestem seskakuje z černého oře. Ten se v mohutném skoku vznáší nad skrumáží mrtvých těl, jejichž bělost svítí mezi kameny. Pohozená těla a údy zčásti pohlcuje zem. Jediný muž má oblečené záplatované kalhoty. Nahota ostatních evokuje myšlenku, že na svět jsme si nic nepřinesli a při odchodu z něho si nemůžeme nic odnést.

Oblaka se zabarvila od krve. Ani stromy neunikly běsnění. Polámanými větvemi namísto rukama lomí nad tím děsem. Listy hrůzou zčernaly. Sténání utichlo, múzy mlčí.

Čtveřice havranů radostně tleská křídly nad nečekanou hostinou.

Potůček se prodírá travou. Působí klidně, tiše a přitom trochu šibalsky. Podařilo se mu na chvíli vymanit ze stálého dozoru břehů. Trochu se nadechnout. Podobně jako dívka, které se dme hruď, on se také roztáhl. Lávka v nejširším místě ho svírá jako šněrovačka.
Je lemovaný z obou stran stromy, které místo patníků vymezují, kudy se má ubírat.
S důstojností stáří trvají na svém. V jejich křivolakých kmenech a letokruzích jako v letopisech jsou zapsány vzpomínky. Čí asi?
Neolistěné větvoví ještě působí naze. Přesto beze studu vzpínají větve jako ruce k obloze. „Hleďte, ještě nejsme tak staré!“ chlubí se svými květy.

Římský kostel svaté Cecílie patří k svorníkům tisícileté historie Věčného města, místům, kde lze procházet staletími.
Už zvenčí za renesančním průčelím vidíme elegantní románskou věž. Uvnitř upoutá úžasná barevná raně křesťanská mozaika v apsidě. V půlkruhu kolem Krista stojí svatí včetně Cecílie.
Ovšem dole vidíme zcela jinou Cecílii. Sochu ležící pod oltářem. Ne spící oduševnělou světici. Jen mrtvé tělo s odvrácenou hlavou a pokrouceným krkem, ač jemně vypracované z bílého mramoru. Umučené, odhozené.
A pod podlahou se ukrývá jiný svět. Krásně vymalované výklenky stařičké krypty. A kolem ponuré chodby v místech, kde stával velkolepý římský domus, snad příbytek samotné světice.

Muži ocejchovaní stářím: mají lysiny, namáhavý dech, obtížnou chůzi. Chtějí si ještě něco užít, ale v požitku z jídla brání nedostatek zubů. Když chtějí spláchnout hořkost dnů vínem, brzy usnou. Našli však kratochvíli.

Pozorují mladou, krásnou ženu. Nestačí pohled z dálky. Přibližují se. Chlípnost v nich roste, jako když kyne těsto.
Už jsou u ní. Představy plné chtíče. Dělají ji návrhy. Milují ji pohledy.
Jeden se jí dotýká.
Ona se brání. Paží se snaží zakrýt svou nahotu. Odstrkuje ho. Volá o pomoc. Vyhrožuje, že to poví.
Intrikami a lží ji chtějí umlčet. Osočí ji u manžela, aby zakryli svou vinu.