Výtvarné umění

„Slepice pitomá, jak se vůbec opovažuješ ukrást mně klásek? Kdy konečně pochopíš, kdo je tady pánem? Nerozčiluj mne! Koukej si najít svůj vlastní!“ durdí se kohout. Huš! Zmiz! Nebo chceš, abych tě klovnul? Něco ti povím, drzá zlodějko. Víš co se s takovými jako jsi ty stane? Zavřou tě do vězení!“
„Nestraš. Kdo to kdy slyšel? Do vězení zavírají leda lidi.“
Je vidět, jak jsi hloupá. Tomu vězení se říká slepičárna. Tam se nebudeš moc skoro pohnout, natož proběhnout. Bude tam furt světlo, takže se pořádně nevyspíš. Každé vejce, které sneseš ti seberou. A až přestaneš snášet, tak tě popraví.

„Když tady vidím tu cizokrajnou nádheru, různobarevné květy, nádherné orchideje, liány, spleť nejrůznějších listů a vnímám ty omamné vůně, toužím se podívat do jejich domoviny. Zapomínám, že sedím ve skleníku. Představuju si, že jsem někde v tropech. Moc mě to láká. Pojeďme tam, prosím.“
„Je to dlouhá, úmorná a nebezpečná cesta,“ zrazuje mne od mého záměru muž.
„Nevadila by mi. Určitě by nebyla nudná, ale dobrodružná. Před očima mi defilují představy. Jsou tak živé jako sama skutečnost.“
„Drahá, dej si říct, vždyť na to nemáme dost peněz,“ vytrhuje mě ze snění manželův hlas.
Jeho poslední věta nadobro zhasla mé nadšení.

Skutečnost skoncovala s dlouhým očekáváním. Konečně jsme svoji. Jsem trochu v rozpacích z vašeho dotyku. Moje ruka instinktivně vystřelila vám v něm zabránit. Ale teď už vlastně vám ho nemohu zakazovat. A také není proč. Cítíte, jak mi srdce zběsile bije? To samým štěstím. Pocity se ale ve mně mísí jako barvy na malířově paletě. Chce se mi smát, ale zároveň i plakat Je to krásné, být ve vaši blízkosti. Držte mě prosím pevně. Protože já se trochu bojím, co přijde o svatební noci. Vím, že mi nechcete ublížit, ale prý to bolí. Taky se obávám toho, zda-li vás uspokojím.

Jako růže ve váze, tak se vyjímá její krása na brokátovém, zlatě vyšívaném ubruse.
Oblékla si bílou blůzku, která ji sluší ze všeho nejvíc, účes ozdobila perličkami. Netrpělivě čekala milého. Marně přecházela po místnosti od okna ke dveřím a zpět.
Nepřišel.
Že by zapomněl?“ honilo se jí hlavou. Dlouho plakala. Kapesníček provlhl od slz. Zachytávala do něho svůj žal a znepokojivé myšlenky.
Nosík má červený, jak si ho otírala spolu s krůpějemi smutku. Zmožená jistotou, že už nepřijde, klesla na židli, položila lokty a hlavu na stůl. Spánek přeťal hluk ticha a ukonejšil její vzlyky. Sen milosrdně splnil její přání.

Tvář mladého mnicha září nejen z kápě, ale i z tmavého pozadí, jež svou barvou připomíná černozem, která časem pochová všechny vzpomínky. Donedávna si ho lidé spojovali s neustálými provokacemi. Těm je konec, ale jen u něho. Netuší, že přetrvají a za stovky let se stanou známkou punku spolu s anarchií.

Osvětlená tvář vyniká, zahalená v hnědých odstínech. Ten kontrast je stejně markantní jako jeho dřívější a nynější způsob života. Lehký úsměv oproti smutnému srozuměnému pohledu, který říká: „Já vím.“ Zadumáním nepatrně nakloněná hlava vyjadřuje lítost.

Obličej působí klidně, odevzdaně. Dominuje nezřetelné postavě v kutně, mající sepnuté ruce k modlitbě.

Jediné, co mi po tobě zbylo jsou kočičky. Dals mi je kdysi čerstvě nařezané. Teď jsou ve váze suché, neživé, jako mumie naší lásky. Egypťané věřili, že budou po smrti žít. A já také doposledka doufala v oživení našeho vztahu. Marně.
Pochoval jsi naše souznění a já ho v černém oplakávala.
„Odjíždím,“ řekl jsi lakonicky. „Navždy.“
Vyběhla jsem za tebou.
V uších mi zněla tvoje poslední slova: Nikdy se neohlížej! Přesto jsem se ohlédla jako Lotova žena. Nestal se ze mne solný sloup. Jen srdce mi zkamenělo.

Nad mojí hlavou místo majáku sanitky svítí světla. NRNR. Neodkladná resuscitace.
Je nutná.

Skrumáž holých stěžňů připomíná torza polámaných stromů po vichřici. Ční k nebi v marné snaze konkurovat věžím chrámů na obzoru.
Drkotání bryčky přerušil povel kočího.

„Potřebuju pomoct, chlapi.“
„Takhle to nepůjde.“
„Musíme na to vzít páku.“
Rozhovor tří mužů na břehu zaniká v přístavním halasu.

„Dnes to vypadá na klidnou plavbu,“ přemítá muž, který pozoruje vykasanou plachtu. „Tak hlavně, aby doplul v pořádku. Na moři jeden nikdy neví. Paul si plavbu nenechal vymluvit. Chce poznat dobrodružství.“
Nemá mu to za zlé. V mládí byl taky takový, ale bojí se o něho. Vyčkává. Neodejde, dokud loď nevypluje. Chce ještě synovi zamávat.

Překvapil jste mne. Nebo jsem špatně slyšela? Ale ne. Opakujete, že jsem krásná. Nechápu, jak jste na to přišel. To nemůžete myslet vážně. Moje šaty jsou krásné, to ano, ale já?

Neviditelné ruce mi svírají srdce, tak jako krejzlík krk. Jsem v rozpacích. Nevím, co na to říct. Ruměnec hovoří za mne. Je mi horko, jako bych měla horečku. Tváře vysrážely můj vnitřní žár.

Matka zaměnila výchovu s drezurou. Musím ji bezpodmínečně poslouchat. Ostatně měla pravdu, když mne varovala, ať si dám pozor, že jste velký lichotník. Ale už mi neřekla, co dělat, jak před tím požárem ve mně utéct.

Hurá! Obrázky. Hrrr na ně! Nejmenší zakopla o proutěnou tašku, ale je první u stolečku. Starší sourozenci se k ní přidají.
„Co to je?“
„Mořský koník.“
„On se v moři neutopí?“
„Ne,“ usměje se maminka a přiklekne k dětem. „To je druh ryby. Ocáskem se přidržuje jako my rukou.“
„A co je tohle?“ ukazuje prstem na další kresbu.
„To je hvězdice.“
„Jako velká hvězda z nebe?“
„Ne, to je jiný mořský živočich.“
„Ta je krásná,“ obdivně vydechne bratříček. Přitiskne klobouk k hrudi a v duchu se modlí.
„Moc ráda bych viděla moře,“ zasní se nejstarší. Maminko, vyprávěj o něm, prosím.