Staré řecké báje a pověsti

Mnoho let uběhlo od času toho, kdy Achajci
na popel spálili skvoucí a bohatou, přeslavnou Tróju.

Mnozí z těch reků přemocných nikdy se nevrátili domů,
stíhaní osudem, hněvem a mstivostí Olympských bohů.

Jiní, co záhubě jistotné ušli, pak bloudili
dlouhý čas mořem i souší, než dosáhli opět své vlasti.

Nejposlednější z nich však stále se plahočí mořem,
i dlouho poté, co ostatní všichni se v domov svůj vrátili.

Až poté, co Poseidón hněvný s ním pocítí soustrast,
a zločin až odpustí rekovi rovnému bohům,
až poté zchytralý ithacký král políbí zemi
svou rodnou a v náručí láskou zulíbá věrnou Pénelopé.

Na mykénské agoře bylo rušno. Kromě obchodu tu byl totiž i mimořádný program.

Na pódiu stál Iásón a lákal k výpravě za zlatým rounem. Hlouček u pódia se zvětšoval, ale zájemců nepřibývalo...

...dokud se neozvaly výkřiky, a neobjevila se mohutná postava s živým kancem na zádech.

Všichni ustupovali do bezpečné vzdálenosti, a muž došel k pódiu, kde mu zastoupil cestu hlasatel Kopreus.

"Král tě nechce vidět, Hérakle. Ale další úkol ti zadá co nejdříve."

"Tak až se Eurystheus uráčí," shodil Héraklés kance přímo před Koprea, "ať si mě najde!"

Jedním skokem se ocitl na pódiu.

"Hlásím se taky," oznámil Iásónovi.

Byl to výsměšně krásný den.
Ariadna stála po kolena v něžně chladivém moři a roucho se jí lepilo na tělo.
Možná na obzoru ještě zahlédla odplouvající loď.
„Aspoň že mě nechal na ostrově, kde je pitná voda,“ řekla si a hořce se zasmála.
Večer pro ni Théseus osobně našel příjemné místo ke spánku a ráno tam našla přichystané jídlo. Zásoby.
Bál se, že když zradila svou rodinu, zradí i jeho?
A proto ji se zradou předběhl?
Jenže Minotaura musel někdo zastavit. Musela něco udělat, jinak by stále umírali další lidé.
Teď si musela přiznat, že ji její oslnivý hrdina zklamal.

Vykračoval si to lehkým krokem, a skoro si pískal. Nádherný pocit. Po takové době být konečně volný.

Cestu znal, a brzy dorazil do zahrady. Uspat draka pro něj bylo hračkou, a natahovat se do větví rozhodně nemusel.

Ale na zpáteční cestě si uvědomil, co ho čeká. Možná ten hrdina nebude tak chytrý. Možná kdyby mu slíbil, že úkol vyplní za něj, třeba se nechá přemluvit. Když mu slíbí, že jablka donese až ke králi... A sliby on plní.

***

Sláva, nakonec to bylo jednodušší, než čekal. Jenom chvilku, než si chudák vypodloží hlavu. Ale co, přece si může dovolit mít ohledy.

O válce kolovaly jen ty nejlepší historky. O hrdinech, kteří v zářivé zbroji zachraňují čest a krásné ženy...
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když si nasazoval Achilleovu zbroj. Prožil na bojišti deset let. Tolikrát viděl, jak oči pohasnou, když z nich uniká život. Nedokázal jen sedět a přihlížet, jak tábor pohltí plameny.
Rozloučili se. Slíbil, že se vrátí.

O Hádu kolovaly jen ty nejhorší historky. O trojhlavém Kerberovi a krásné Persefoně. O duších, které se nemohou vrátit zpět.
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když mu na hruď mířil Hektorův meč. Myslel na Achillea. Zemřel s úsměvem na rtech.

Bylo to horší, než čekal. Tma, vedro, a všudypřítomný pot. Odysseus svíral v ruce meč. Zvenčí byl slyšet jásot a hluk oslav, který ale postupně slábl, a po další hodině se rozhostilo ticho.

"Už?" ptal se ho Diomédes snad po sté.

"Už!" rozhodl Odysseus. "Jdu otevřít."

"Já napřed zapálím louč," ozval se snaživě Neoptolemos, ale Odysseus mu ji s tichou nadávkou vyrazil. Chvíli marně šátral okolo dveří.

"Kde je ten zámek, Epeie!"

"No..." zamumlal Epeios. "Víte, jak jsem ten zámek dodělával narychlo, a vy jste mě pořád vyrušovali, a tak..."

"Co?!" Odysseus teď doopravdy zařval.

"No právě. Zevnitř měl bejt."

„To bude sága všech ság!“
„Fakt chceš napsat o tom Herkulovi? Vždyť ty podmáčený stáje spadly!“
„Propláchl je? Propláchl. Byly chvíli čistý? Byly.“
„Co ten kanec? Dyk Herkula málem přizabil!“
„Ale jen málem! Škrábl ho? Škrábl. To je skoro jako by ho zabil.“
„No jo ale…“
„Hele, když tam ještě tam přihodíme lidožravé koně, pás královny Amazonek, nějakou tu zeleninu, třeba jablka Hesperidek…“
„Jakej pás zase? Počkej, ale to se mu přece jen zdálo, jak se tehdy ožral do němoty…“
„No a co? Hele, to bude sukces, to bude Homér čubrnět, tohle nepřebije ani Paris, ani jeho krásná Helena, uvidíš.“

Hádés zamyšleně seděl na svém trůnu. Přemýšlel nad něčím, co by mu zvedlo náladu, nebo ho alespoň vytrhlo ze zádumčivosti. S chýlícím se létem si připadal osamělejší. Ani návštěva Tartaru mu na náladě nepřidala, a to bylo co říct...

Náhle podsvětní ticho přerušilo hlasité, ostré štěknutí.

"Vida, že by přece jen něco zajímavého?"

S úsměvem začal v duchu počítat. Ano, trojhlasné štěknutí vždycky oznamuje pokus o útěk z Podsvětí–

Ozvalo se sklapnutí čelistí.

–a trojhlasné chňapnutí ho ukončuje.

Zanedlouho Kerberos přiběhl ke trůnu, a Hádés ho podrbal za všema šesti ušima.

"Od štěknutí do chycení pod sedm vteřin. Pořád pašák!"

„Všichni chlapi jsou prasata,“ vysoukal ze sebe Eurychlos udýchaně.
„Proč mě to nepřekvapuje,“ odtušil Odysseus suše. „Co je to tentokrát?“
„Vždyť říkám, všichni chlapi… Počkej,“ zarazil se. „Ne takhle. Ta čarodějnice Kirké je proměnila v prasata.“
Odysseus mu konečně věnoval plnou pozornost. „Oh. To mění situaci.“
„Musíme odsud vypadnout.“
„Já to s Kirké vyřídím.“
„Myslím to vážně, Odyssee, nechoď tam. Kirké je mocná čarodějka. Proti ní nejsi nikdo!“ Eurychlos si svou chybu uvědomil příliš pozdě.
Odysseus se ušklíbl.
„Nikdo je moje druhé jméno.“ A s těmi slovy odešel. Eurychlos se za ním s povzdechem díval.
„To bude ještě tanec. Prasečí.“

Dům postavený uprostřed hlubokého lesa sice byl na jednu stranu podezřelý, ale lidé bývají tak naivní! A když se rozezpívala, její čarovné melodie krotily nejen vlky a lvy z okolí, ale i lidská srdce.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vyjevení námořníci se nestačili ani pořádně rozhlédnout, a už je s úsměvem vedla k hodovnímu stolu, posadila na měkké podušky, a zahrnula jídlem a pitím (víno vylepšené vlastní recepturou).

Ovšem Kirké nedomyslela jednu věc. Když se námořníci proměnili na stádo vepřů, začal tanec.

Než je Kirké dokázala všechny proutkem zahnat do chlívku, její hodovní síň ten chlívek připomínala také.