Staré řecké báje a pověsti

Práce věštkyně nebyla každodenní, to by nevydržel nikdo, i když ty nejhorší pocity a vzpomínky zahalilo milosrdné zapomnění.

Přesto nějaké útržky, záblesky, obrazy zůstaly, nebo se vracely ve snech. Naštěstí byly příjemné - plochá hora a podivná poskakující zvířata, obrovské noční město, zářící barevněji než tržiště za svátečního odpoledne, mělké moře, plné podivuhodných tvorů.

Dny odpočinku Pýthie trávila procházkami (o její bezpečí se samozřejmě staraly stráže), kdy mohla nechat mysl bloumat a přemítat o záblescích toho, co bylo, je, a bude.

Přesto znovu a znovu žasla, když někdy, jako teď, si v opuštěném vápencovém lomu sáhla na zkamenělý důkaz své vize.

Nejdřív to titáně jen řvalo, pilo, spalo, a... to čtvrté si domyslete sami. Titáni mají ale očividně rychlejší vývoj, takže netrvalo dlouho, a ze zlatovlasého kojence se stalo zlatovlasé batole. Batole s titánským apetitem.

Už tehdy mě napadlo, jestli ty nymfy neměly pravdu, a nakonec nebudu muset opustit mléčnou dietu, ale doufala jsem, že na to nedojde. Bohužel marně.

Batole nemělo jen titánský apetit, ale i titánskou sílu, a když jsme jednou hráli na přetahovanou, zabralo trochu víc. Rázem byla jeskyně plná jídla všeho druhu, ale ten otesánek všechno do minuty spořádal.

Toho fakana bude fakt lepší šatit než živit.

Ze začátku chlapec hudral, že se mu disk zdá zbytečně velký, těžký, a dopadové pole příliš daleko.

Nehybný vzduch se v rozpáleném letním odpoledni chvěl.

Apollón se rozhodl nezabíhat do zbytečných teorií a celou problematiku pojal jako tanec. Ukázal několik piruet, a jeho disk létal navzdory váze stejně ladně jako kamínky - žabky na klidné hladině jezera.

Chlapec postupně pochopil, jak správně otáčet tělem a švihnout, a pak už jen ladili detaily. Bůh se na něj nemohl vynadívat. Je nádherný. A teď bude i výborný diskobolos.

Chlapec se napřáhl, a do posledního vrhu dal skutečně všechno.

Náhle se zvedl západní vítr...

Poprvé potkal Métis na břehu moře. Poradila mu, jak se zbavit otce a zachránit sourozence. Nejspíš už tehdy k ní něco cítil.

Po letech, jako vládce, ji znovu vyhledal. Odmítla ho a utekla. Snažil se ji najít, získat. Nakonec uspěl.

Byla to jeho první avantýra, ale brzy zjistil, za jakou strašlivou cenu: po dceři se narodí syn, a historie se bude opakovat.

Logické řešení: dcera bude jediná. Tak ukonejšil Métis sladkými řečmi a spolkl ji.

Uplynul potřebný čas, a jeho nejmilejší dcera se zrodila za pomoci Héfaistova kladiva.

Hlava ho bolela ještě měsíce potom.

Myslíte, že se z toho poučil?

Myslela, že si jednou zvykne, ale ne. Každé ráno odpočatá, sejít do jeskyně, posadit se na stoličku, nadechnout...

...začátek pokaždé plně vnímala.

Jako když ji trhají na kusy. Její tělo zůstává sedět, a mysl letí všemi směry, vzhůru k Olympu, dolů do Podsvětí, ale také v čase, dopředu i zpět zároveň.

Vidí říše minulé i budoucí, ohromná zvířata, která nezná, nové věci, které nechápe, lidi, kteří jsou svým způsobem pořád stejní.

Slyší jejich hlasy, čte v myslích jako v knize. Na pomíjivý okamžik ví a zná vše, co oni.

Prosebník něco říká.

Pýthie se v duchu usměje.

"Slova, slova, slova."

Cesta se vine proti proudu řeky úzkým údolím, obklopeném skalami. Kráčí jistým krokem, s dítětem v náručí, odhodlaná.

Tvůj syn bude mocnější než jeho otec.

Když vládce bohů věštbu uslyšel, jeho zájem o ni rázem ochladl. Raději prý ustoupí obyčejnému smrtelníkovi. Thetis jde hlouběji do údolí, musí dojít až k hranicím Podsvětí.

Tady v údolí leží věčný stín, Vody Styxu, vytékající z Podsvětí a vlévající se do Acheronu, jsou ledové. Pohlédne do temnot jeskyně a zdá se jí, že vidí tři páry žhnoucích očí.

Dál nemůže. Dál ani nemusí. Opatrně vezme syna za patu, a vnoří ho do ledových vln.

Dnes na ni smutek dolehl obzvlášť krutě a nedokázala tvrdnout mezi čtyřmi zdmi.
Bloumala ulicemi, uhýbala maškarám i sudům, které hnali uličkami. Vyhýbala se pokusům o seznamování.
Kolem proběhl průvod podroušených podivností. Zabočila za další roh. Udržovat směr. Takhle nějak se člověk dostane z labyrintu, když ztratí nit?
Na náměstí hrála hudba, víno proudilo, ale svět se pohupoval i bez pití.
Posadila se na schody.
„Občas je toho na jednoho moc,“ poznamenal hlas za ní.
Patřil kučeravému muži, který tam seděl oděný v révovém listí. Nabídl jí hrozen. „Trochu cukru?“
„Děkuji.“
„Jmenuju se Dionýsos,“ řekl a podal jí ruku.
„Ariadna.“

Byl to hezký poklidný večer. Všichni dorazili včas a v natolik dobré náladě, v jaké po dlouhém pracovním dni mohli být.
Už si nevybavovali, kdo přesně s tím nápadem přišel, ale setkání se zdařilo.
Hádés, majitel trojhlavého psa nejušlechtilejší rasy při společném venčení zapomněl na své problémy se sociální izolací a jejím dopadem na milostný život.
Hel, majitelka psa naprosto pochybného původu, který vypadal, že už se několikrát popral s tankem, si zapomněla loupat kůži z rozkládající se části tváře.
A Anubis se s nimi cítil jednoduše ve své kůži.
Ať už ti dotyční byli podsvětní bohové, nebo jejich psi.

Hra skončila, ale u diváků moc neuspěla. Pomalu se rozcházeli.

Seděly nahoře v hledišti, neviděny.

"Tak nevím," řekla ta s pastýřskou holí.

"Když ono to..." řekla druhá, hlavu zdobenou břečťanem, "bylo takové..."

"...abstraktní," dořekla první. "Ty náročné dialogy. Nedivím se, že si to herci nezapamatovali."

"Něco jsem nechápala ani já. Co kdybychom ho nějak přesvědčily, aby to zjednodušil. Nebo by mohl..."

Najednou si všimly, že je s úsměvem pozoruje hrbatý stařec. Přibelhal se k nim.

"Jdete na to ze špatné strany, dámy. Řešení je tady." Ukázal nákres amfiteátru, kde se pod hledištěm skvěla malá, zdobená komůrka, otevřená směrem k jevišti.

Pozdně podzimní krajina byla zahalená do mlhy, a sluneční paprsky jen stěží pronikaly přes vrstvu mraků. Sem, hluboko dolů, nedosáhl žádný. Zdejším vládcům to nevadilo.

Seděli na dvojitém trůně, stále ještě si nevypověděli všechno, co se během jejich odloučení událo, když se ozvalo zaštěkání (trojhlasné).

Hádés se usmál, sáhl pod trůn, a vytáhl trochu ohmataný list pergamenu. Byl hustě popsaný. Přesněji řečeno pokreslený stylizovanými obrázky postav.

Další zaštěkání na sebe nedalo dlouho čekat, a během chvilky Kerberos přitáhl útěkáře.

"Vážně sis myslel, že Kerbera ošálíš?" zavrtěla Persefona hlavou nad Athéniným knězem, maskovaným v ovčí kůži.

Hádés mezitím přikresloval další obrázek.