Staré řecké báje a pověsti

Héraklés klečel před trůnem a hleděl na svého pána. V duchu si říkal, že musí s pokorou přijmout svůj zasloužený osud a strpět všechna příkoří, ale co je moc, to je moc.

"Tohle nemůžeš myslet vážně, Eurysthee! První úkoly jsem přijal bez námitek, zabíjet nebezpečná zvířata je odedávna užitečná a potřebná věc. I ty další úkoly jsem plnil, ačkoli to už byly jen tvé rozmary, a navíc ses pokusil poštvat mě proti samotné Artemidě. Ale uklízet chlévy? To není práce pro mne!"

Eurystheus se ošklivě usmál.

"Je to rozhodnutí bohů, Hérakle, ostatně ti to předpověděli v Delfách. Práce jako práce."

"Zase ty?" oslovil Hádés Hérakla, oděného ve lví kůži. "Myslím, že jsem se minule vyjádřil jasně. Živé duše sem nepatří."

"Nepřišel jsem kvůli sobě," pronesl Héraklés. "Duše krásné Alkéstis sem odešla dobrovolně, aby zachránila manželův život. Dovol jí vrátit se zpět."

Hádés se nad tou troufalostí zamračil a otočil se na Kerbera, aby se projevil jako strážce Podsvětí. Ten ale jen trojhlasně zakňučel, stáhl ocas, a utekl se zahrabat do svého pekelného pelechu.

Hádés se rozhlédl po prasklinách, které v palácových zdech zůstaly po poslední Héraklově návštěvě, a znechuceně mávl rukou.

"Vrátím ji. Ale ty slib, že už sem nevkročíš."

Hestia si povzdechne: "Jak mám být bohyně rodiny a domova, když Řekové o žádnou rodinu nestojí? Hrajou na lyru, aby uctili Appolona, chodí na lov, aby potěšili Artemis, ale že by plodili děti, to ne."

"Je to opravdu tak hrozné?" snaží se ji podpořit Deméter.

"Je, Athéna mi to spočítala. Poslyš, Deméter a nemohla bys s tím trochu pomoct? Když zvládneš přesvědčit rostliny..."

"Tak je pravda, že jsou ty mé mystérie trochu nudné, možná bych je mohla trochu zpestřit."

V tu si k nim přisedne Dionýsos: "Nechceš trochu mé speciální révy? Po ní vždycky nevím, na jakou nymfu dřív skočit."

Po včerejších průzkumech poblíž vchodu do mykénské citadely, kdy dělníci objevili šest nových šachtových hrobů, nemohl celou noc usnout. Na místo znovu dorazil za rozbřesku, natěšený jako malé dítě. O něčem takovém vždycky snil.

Nechá dělníky šachty ještě hrubě očistit, pak se sám pustí do jemnější práce. Postupně nachází hroty kopí a šípů - museli tu být pohřbeni ti významnější.

A najednou - jasné kovové zazvonění a blyštivý zlatavý odlesk. Když třesoucíma se rukama předmět opatrně čistí, objevují se uši, oči, a mohutný knír.

Pohřební maska z ryzího zlata. Ta musela patřit Agamemnónovi.

To ještě netuší, že masek tu najde celkem pět.

Co se na obzoru objevily stovky bílých plachet, celé město zachvátila panika. Jen starý král Priamos klečel uprostřed chrámu, přímo u sochy Pallas Athény, a modlil se o pomoc.

Náhle se městem rozezněl jasný zvuk trubek, a od hradeb se ozvaly obdivné výkřiky. Král se brzy dozvěděl důvod.

***

Penthesilea se svými družkami vpochodovala přímo do trůnního sálu, ostří kopí a mečů jen zářila. Před Priamem (nepatrně) sklonila hlavu, a oznámila mu svůj úmysl pomoci.

Priamos byl nadšený a zeptal se, co budou chtít na oplátku.

Odložila přilbu a spolu s ostatními Amazonkami obhlédla přítomné muže.

"Inu, králi, něco za něco."

Když nad tím později přemýšlel, napadlo ho, že to všechno začalo tím opilcem na královských vinohradech.

Ale já jsem ho jednak poznal, a jednak mi už od dětství vštěpovali úctu ke starším.

Ano, to přání bylo nesmyslné. Mohla ho napadnout podobně kouzelná hůlka, prsten, cokoliv.

Pozdě bycha honit. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo.

Ale musel si přiznat, že ani tehdy se nepoučil. Ach, ten zkázonosný koncert! Už babička mu říkala "mluviti stříbro, mlčeti..." fuj, radši nemyslet.

Ale stejně, lyra hrála sice majestátněji, ale moc vyumělkovaně. Ta pastýřská písnička byla hezčí.

Podíval se do zrcadla, povzdychl si, a zastříhal oslíma ušima.

Nejprve Persefona trucovala. Co si o sobě ten morous Hádes myslí? Unést ji do téhle hnusné díry?

Po týdnu se ale začala nudit a rozhodla se vydat na obhlídku svého nového panství.

Nejprve se skamarádila s Kerberem a pomocí bylinek, které dostala jako svatební dar od své matky, ho odblešila.

Zajistila převozníku Cháronovi přestávku na oběd.

Po dalším týdnu se opatrně zeptala Háda, jestli by nemohla někdy duše rozřazovat ona.

Hádes, potěšen představou, že bude moct trávit více času v Tartaru, jí s radostí vyhověl a tak začala Persefona na Elysijská pole kromě hrdinů pouštět také filozofy a další myslitele.

,,Ticho prosím! Takže jsme se dohodli? Potřebuje rekonstrukci od základů?" s nebezpečný výrazem se rozhlédl po shromáždění. Ostatní se po sobě zahanbeně dívali. Věděli, co si všichni myslí, ale nikdo se neodvážil nic namítnout. Vypadalo to, že nemají na výběr.

,,Otče, není to přece jen trochu krutý trest?" namítl po chvíli ticha opatrně Apollón.

,,Chci lidstvo celé zahubit. Protože jejich chování si zasluhuje trest. Ze světa zmizela poctivost a lidí se zmocnila touha po majetku. Obelhávají se a podvádí navzájem. Poznají hněv mocného Dia. Ale nebojte se. Vytvořím pokolení nové, zcela odlišné od dřívějších lidí. Svůj slib stvrzuji nejsvětější přísahou."

Afrodíté nikdy nebyla bojovnice. I teď na trojské bojiště shlížela jen s odporem.

Kdybych byla tušila, kam to povede, ani bych to jablko...

Tu se jí hrůzou zastavilo srdce. Její syn raněný! V tu chvíli jednala bez rozmyslu a vrhla se přímo k němu. Vzala ho do náruče a vzápětí pocítila strašlivou bolest, jak jí tělem projel Diomédův meč.

"Zbláznila ses!" ozval se jí u ucha hlas, jindy veselý a plný šprýmů. "Ty se máš starat o lásku a manželství. Tohle přenecháme jiným. O Aineia se neboj, přežije to."

Iris mávla rukou, a obě bohyně obklopilo sedm zářících, barevných pruhů.

Kyra seděla ve světle zapadajícího slunce na stupních heliopolského chrámu. Po celodenní práci měla záda bolavá, ale nestěžovala si. Být chrámovou služebnou bylo úctyhodné zaměstnání, které se v rodině dědilo z matky na dceru.

Kromě toho je tu ten druhý důvod.

Sedávala tu každý večer a čekala. Už několik týdnů byly západy slunce červenější, a ona věděla, co to znamená. Drahocennou myrhu měli v rodině připravenou dávno, pečlivě ukrytou spolu s nejcennějším rodinným dědictvím: malým zlatým pírkem, jehož špička věčně žhnula načervenalým světlem.

Slunce zapadlo, ale na obzoru tentokrát zůstala zářivá tečka, která se pomalu přibližovala.

Tedy dnes v noci.