DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

Říkali, že ho osvobodili - ať už si o tom způsobu myslel cokoli. Prošel výcvikem. Naučil se nejenom ovládat všechny představitelné druhy zbraní a typy bojových umění, ale také jíst hmotu bez chuti servírovanou k snídani, obědu a večeři, snášet všudypřítomnou zimu i Morpheovy motivační kecy.
Byl svobodný? To sotva… Ale jeho do té doby jednotvárný život se změnil, pořád se něco dělo. A pak, byla tu Trinity.
Jsem teď velitelkou této lodi… Budeš mě tam venku sakra potřebovat…
Během šílené mise na záchranu Morphea si uvědomil dvě věci. Že je asi opravdu vyvolený… a že velice rád přenechá velení Trinity…

Velení nech na mě, řekl ten muž dámě,
a ta žena slepě kráčí, přes kameny, přes bodláčí.
Vůně vábí její smysly, proč teď myslet na nesmysly?!
Nebezpečí nevnímá, v myšlenkách jen rozjímá
kdy uvidí milou tvář... On přec není pletichář!
K ňadrům tiskne symbol víry, vyvedena zcela z míry,
když tu náhle klopýtá o čertovská kopyta.
Úsměv čerstvě povadlý, v moci ďábla milý dlí.
Za úplňku na hřbitově tancuje na čerstvém rově.
Od soumraku do svítání po své milé dál se shání.
Střez se, dívko, toho muže, řeči voní jako růže.
Krásný květ, však stonek s trny, lépe býti opatrný.

„Dnes bude lekce ve velení, Naruto jsi na řadě.“
„Sensei to nemyslíte vážně, naposledy, když velel tak jsme málem skončili na dně rokle!“
„Neboj Sakuro, to se už nestane dneska mám mapu, věř mi.“
„Jenže toho se právě bojím! Sasuke, řekni něco.“
„Mě z toho vynechte.“
„Tak běžte budu na vás čekat v cíli.“
O chvíli později
„Zatracenej ptáku vrať mi tu mapu, nebo mě Sakura zabije.“
„Děje se něco, Naruto, ne nic.“
„Kudy teď?“
„Rovně týme, věřte veliteli.“
„Vážně, Naruto?“
„Jo určitě, znám mapu nazpaměť.“
„Sakra z toho se nedostanu, jsem mrtvej.“
„Narutóóóóó, jestli se neutopím, tak tě zabiju.“

Vesmírným prostorem plul Republikový křižník, tč. hrubě podposádkovaný. Chod lodi zajišťovalo několik droidů, sedm klonů a jeden potrhlý Jedi.
"Gwen, co to děláš?" ječel holografický Obi-Wan.
Gwen stála na přídi v postoji Darth Vadera a náhodný divák by měl dojem, že slyší Imperial March.
"Říkal jsem, ať počkáš na posily! Proč nikdy neděláš nic podle plánu?" totálně vytočený Mistr Kenobi vztekle bouchl do panelu, čímž přerušil spojení.
Ke Gwen přistoupil Trins.
"Ehm..."
"Ano?"
"Při vší úctě, generál Kenobi má pravdu. Já nevím-"
"Kdo je tu člověk s nejvyšší hodností?"
"Ty."
"Tak se vrať na místo a velení nech na mně."

Její výprava autem z Prahy do Pardubic nezačala nejlépe. Tři spolucestující mužského pohlaví se ještě na parkovišti zhádali o pozice Velitele, Řidiče a Navigátora. Na její návrh, že by zvládla všechno, slyšela jen naduté trojité "Velení nech na mně". Po chvíli dohadování si chlapi role rozdělili mezi sebe a vyrazili. Že špatně odbočili již na páté křižovatce ještě řekla nahlas. Že pokus o nápravu směru by vyšel pouze pokud by byl na mapě nahoře jih už si nechala pro sebe. V pozici Provianťáka, s báglem jídla u ruky, jí nic nechybělo. Když dorazili do Plzně, jejich ksichty byly k nezaplacení.

Kdy si dávno, za onoho času, v pradávné zemi nastal svár mezi obyvateli.
Všichni se mezi sebou hašteřili, i k bojům docházelo.
Svolal jeden ze slavných rodů své členy a počali rokovat o nastalé situaci. Promluvil mudřec i jinoch krve zbrklé. Každý měl lék na nastalou situaci a žádný nemohl fungovat. Stařešina rodu počal si již zoufati, nevěda, jak rod svůj uklidniti.
„Velení nech na mně,“ pravil muž prošedivělých skrání. Stařešina si oddechl.
Ten muž shromáždil rod a vedl jej přes řeky a údolí, až došli na kopec. Tam pronesl památný proslov, kterým vešel do dějin. Říkáme mu Praotec Čech.

Čeká mě obchod snů. Jako realitní makléřka se protloukám dva roky a popravdě řečeno, dřu bídu s nouzí. Až teď. Mám kupce na krásnou, patrovou vilu ve Velení. Prodejní cena 10 milionů. Bude provize!! Bude dovolená, budou parádní Vánoce, budou hadříky, bude všechno, co jsem si musela odpírat. Večer před podpisem smlouvy nemůžu trémou ani usnout. Ráno se budím s vysokou horečkou a příšernou bolestí hlavy. Napadá mě zavolat kamarádce a kolegyni Ivě. "Neboj, jasně, vyřídím, omluvím, zajistím" ujišťuje mě vesele. A to Velení nech na mě" zakončí jásavě. Pokládám telefon a v duchu se loučím se svou vysněnou prémií.

„Jak jsem jednou převzal velení a zodpovědnost, už se to vezlo. Lov a dárečky králi, ta scénka u rybníka, černokněžník… vyčerpalo mě to. A ty boty tlačí.“
Nepohnutě se na něj dívala průzračnýma zlatýma očima.
„Myslel jsem, že až se ožení, postaví se na vlastní nohy, ale on si pořád chodí pro rady. Jak malej kluk.“
„Zlozvyk,“ zavrněla a začala si čistit kožíšek.
„Ale co mám dělat?“
„Chovej se v souladu s řádem světa,“ řekla přesvědčeně. „On je povinen se starat o tebe, ne ty o něj. Zdolávat nesnáze je lidský úděl, se kterým nemáme nic společného. Jsme přece kočky!“

Tom se vypotácel na velitelskou palubu. Byla kluzká od krve. Z křížového stěžně zbyl jen rozštěpený pahýl. Rozervaná plachta mrtvě visela přes zábradlí. Překročil tělo prvního důstojníka. Z trupu mu trčela dubová tříska silná jako mužská paže. Pak se otočil se tam, kde čekal kapitána. Jeho pohled setkal s Francesiným. Po tvářích jí tekly slzy. V zakrvácených rukou držela hlavu svého otce.
„On ho zabil… Ten… Bastard… Zabil… Kapitána…“
Pravda Toma zasáhla jako rána z muškety. Zůstali sami.
„Fanny, potřebuješ doktora. Jdi. Dostanu nás z toho.“
Je teď nejvyšší důstojník. Musí převzít velení. Dovede Skřivánka do bezpečí.
Nepřítomně zavrtěla hlavou.

„Jime, už je pryč několik měsíců,“ řekl McCoy a starostlivě se na něj zahleděl.
„Já vím, Kostro. Ale nic se od té doby nezměnilo,“ odpověděl Kirk a odvrátil pohled.
„Musíš se přes to přenést. Začít žít, Jime. Jako bys ho neznal. Ten bastard už pomalu ani neví, že jsme kdy existovali.“
Tahle poznámka zabolela.
„Víš co, Kostro, velení téhle mise musíš nechat na mně. Uvnitř jsem pořád kapitánem.“
McCoy tiše přikývl.
„Máš pravdu. Je to tvůj boj. Ale já se nechci dívat, jak se trápíš kvůli někomu, komu jsi nestál ani za vzkaz na rozloučenou. Jak se trápíš kvůli němu.“