DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

Jsou chvíle, kdy i rozenej vůdce selže. V hrdle se vzpříčí všechny příkazy a vládu nad tělem převezmou emoce.
Ještě před minutou stál šerif u lokálu a bavil se scénou, kterou si pro něj přichystali místní rváči. Divadýlko, který předváděli vždycky, když se napili a začali si poměřovat kolty.
Zbloudilou kulku přijala malá Róza přecházející ulici. A zatímco velká Róza mezi vzlyky žádala satisfakci a násilně vystřízlivělí pistolníci brali roha, zákon mlčel.
A mlčel příliš dlouho.
„Přiveďte je zpátky a ukažte Róze, jak se střílí,“ promluvil jsem k šerifovým mužům.
„Přece jsi nezapomněl,“ řekl mi později šerif u sklenice whisky.

V táboře pohasínají ohně. Sem tam zapraská doutnající kousek dřeva, zatímco se všichni oddávají zaslouženému odpočinku.
Mlask, cák.
Ze stanů se ozývají tlumené hlasy posledních nespavců.
Mlask, cák. Bum.
Gimli se sbírá ze země, vlasy i vousy slepené bahnem. Jako by to pomohlo, dlaněmi otře kolena.
Mlask. Cák. Mlask.
"Prej noční lov, prej hon na noční šelmy!"
Otře si rukou sekeru a zastrčí za pas, aniž by polevil v chůzi. Šťouraje se prstem v jednom uchu a poté ve druhém přeskočí z nohy na nohu a vyždíme vousy:
"Velení, nech na mně. Ha!!... Ha!! Ještě někdy budu poslouchat zpropadenýho elfa!"

Prospektor Pablo Valencia se vydal do Mohavské poušti jen s jedním společníkem. Ten ho ale zradil a zanechal bez zásob daleko od civilizace.
Když Valencia pochopil, že byl oklamán, neměl už naději na záchranu. Ale chtěl se pomstít.
V noci a zrána šel vyprahlou pustinou, denní žár přečkával ve stínech.
A pak už zkrátka nemohl dál. Zůstal ležet, vnímal, že opouští tělo.
Přesto ho něco vedlo. Shora sledoval, jak jeho tělo kráčí dál, až došel k lidem, kteří ho zachránili.
Co ho na pokraji smrti dovedlo k cíli? Zafungovala nějaká podvědomá funkce mozku? Zásah vyšší vůle?
Anebo prostě - touha žít?

Ruka se ti třese, ty bídný hloupý červe,
nemám tolik času, strach tě tady serve,
rty se ti chvějí, dech se ti krátí, plíce bolí,
dej to sem, než praštím tě tou svou holí.
Chtěl si moc a chtěl si mě misí vést,
ale bojíš se války, spletitých cest,
uteč raději rychle někam mi z očí,
než tvá hlava v té hnusné břečce se smočí,
raději zavři už ta svá shnilá ústa,
než zbude z nich jen kostí krusta,
nemluv, nemysli, jen pouze existuj,
jen mé kouzelné maličkosti asistuj,
raději dříve než se ocitneš na dně,
velení nech na mně.

Dálnice se nekompromisně ucpávala a problémy se začaly kumulovat jeden za druhým. Strážníci v bílých uniformách přicházeli o život jako na běžícím pásu, kapitán Bacul hrdinně setrvával. Nepřátel neubývalo. Naopak, zdálo se, že ovládají závratně rychlou schopnost množení. Navíc se na jejich stranu přidávali i místní.
Jednotky B byly na místě téměř bezmocné, poručík Psí marně volala o posily, protože standardní zbraně proti nepřátelům nezabíraly. Jednotky T bojovaly zblízka, ale protivníky dokázaly pouze zdržet, nikoliv porazit.
Situace se zdála beznadějná. Když v tom, neznámo odkud, dorazily posily. S moderní výzbrojí.
„Kapitáne Pierro, generál Acylpyrin si dovoluje převzít akci,“ zasalutovala tableta.

Konečně zase dýchali volně! Tedy až na ten kouř, co se valil z komína chaloupky. Mařence se z toho dělalo šoufl.
"Pojďme odsud, prosím tě," zatahala ho za rukáv.
Jeníček se důležitě nafoukl a prohlásil: "Správně. Vylezu na strom a rozhlédnu se."
Mařenka se nesměle ošila.
"Ale Jeníčku..."
"Máš snad lepší nápad?"
"Ne, ale..."
"Tak to nech na mně, Mařenko, a za chvíli jsme doma!"
O šest dní a tři sta dvacet šest stromů později Jeníček zvolal, že vidí světýlko. Mařenka zajásala, a když Jeníček konečně spadl z jedle, věnovala mu stydlivou hubičku.
Večer se před nimi vynořil perníkový komín.

Ten klid, když jsme tu byli jen dva. Domácí se starali o misky, pelíšky, nic nebyl problém. Prostě pohoda.
Pak ale přišla ona. Malá, zvíci dvou dlaní, vykulená, rozježená. Vyhozené kotě. Po chvíli jsme se nedivili. Kdybychom mohli, vyhodili bychom ji taky. Bylo jí rázem všude plno. A k tomu rozený generál. Pojď si hrát! Hele, ocásek! Dělej!!!
Domácí jí podlehli. Toho musíme využít. Řekni jim, že máme hlad! Na tebe dají! Kotě se nafoukne: „Si piš! Je vám ale jasný, že teď mám velení já, jo?“
To jsme dopadli. Jednou jsme na to kývli a už jí to zůstalo…

Miloval svoji ženu, i když jí to říkal méně často, než si zasloužila. Samozřejmě by ji nenapadlo si postěžovat, na to byla příliš hrdá. Dbali na dekórum, dva potomci starobylých rodů. On řídil rodinu a rozhodoval o všech zásadních záležitostech. Ona pořádala večírky a doprovázela ho do společnosti. Doplňovali se.
Když ho poprvé uviděla zhrouceného pod schody, třesoucího se dozvuky kletby Crucio, jeho láska a obdiv k ní ještě vzrostly. Polykala slzy, přesto okamžitě začala pronášet složité zaříkávání, aby mu ulevila od bolesti.
„Opři se o mě,“ řekla věcně. „Nemusíš to snášet sám…“
Bylo příjemné jí na chvíli přenechat velení.

Žil tam už stovky let. Ukrytý před zvědavci, šelmami a dravými ptáky čekal na příležitost. Znal přesně podmínky svého vysvobození, ale nemohl je nikomu prozradit. Stejně to byl nesmysl. Kde by se tady v lese vzala princezna? Šílenství!
Nakonec se to přece stalo. Prošla kolem jako zjevení. Byl tak překvapený, že jen zíral a skoro ji nechal odejít. Pak na ni ale zavolal. Otočila se a stejně překvapeně si ho prohlížela. Pak ho opatrně zvedla na dlani.
„Když mě políbíš, proměním se zase v prince a budeme spolu šťastni,“ řekl jí.
„Pche,“ odfrkla si, „mně se víc hodí mluvící žába.“

Procházím se v blízkosti městečka Violet, když tu najednou z vysoké trávy vyskočí Meowth. Rozhoří se lítý boj. Caterpie upadne do bezvědomí a Spinaraka musím stáhnout, aby ho nepotkal stejný osud.
Konečně vypadá vyčerpaný. Na nic nečekám a hodím pokébal.
On ho chytí a hodí zpátky.
Pocit naprostého bezpečí mě ukolébává ke spánku. Ležím schoulený v temnotě a pomalu zavírám oči.
„Člověče, leť!“
Vykutálím se z pokébalu a koukám se na onixe. Otočím se.
„Velení nech na mne.“ uklidní mě Meowth a vydá rozkaz: „Náraz!“
Asi vám nemusím říkat, jak bolí, když v plné rychlosti narazíte do stvoření z kamene.