DMD č. 4. pro 4. 4. 2012. Téma: ...a taková to byla láska!

Každý večer sedávala u okna a čekala. Její milý slíbil, že se z turecké země vrátí do tří měsíců, ale uplynul rok a nevracel se.
Rodiče jí nutili bohatého obchodníka. Nakonec ustoupila.
Turek se vrátil, když přípravy na svatbu vrcholily. Nepoznán zjistil, že si jeho nevěsta bere jiného. Vzplanul hněvem. Jen smrt mohla být dostatečným trestem!
Neptal se, nechtěl nic slyšet. Jeho nůž a ruce se zbarvily krví. V zuřivosti ještě mrtvé nevěstě utnul hlavu.
Lítost přišla příliš pozdě. Brzy zemřel a ani po smrti nenalezl klid.
Dosud chodí pražskými ulicemi, osamělý a tesknící, s hlavou zavražděné nevěsty v rukou.

Láska je prý středobodem příběhů. Okolo lásky se vytváří spletité zápletky plné omylů, povyku, dobrých konců, ale i marné snahy.
Je věrná, věčná, vášnivá, velkolepá a vroucí. Přináší nejkrutější muka i nejčistší radost. Život mění ve víno a bez ní by zůstal jen stínem opravdového lidského osudu. Motivuje k vraždám, nenávisti a pomstě na celý život. Jen kvůli ní jsou postavy schopny nejušlechtilejšího sebeobětování i nejodpornějších zločinů. Pro lásku obětují sebe, druhé, své štěstí a zdravý rozum.
Láska někdy vydrží déle než by měla.
Kvůli lásce se často umírá.
Já jsem bytost logiky a jednoduchých citů. Láskou se odmítám zabývat.

Varování: poníkovský preslash
Když se šestka kamarádek vrátila z Great Galloping Gala zdálo se, že všechno dopadlo dobře.
Pak ale Applejack šla navštívit Rarity a našla ji naříkající v ložnici.
"Copak, cukrátko?"
"...sechovaltakhrozněééé. Nebud-e země princezn.." vrhla se Rarity Applejack do náruče.
Applejack ji objímala a hladila po hřbetě.
"Ty přece seš princezna. Ukaž, upravím ti hřívu a všechno bude lepší."
Jemnost doteků Applejack Rarity překvapila. Jejich pohledy se střetly a návrhářka se bezděky naklonila blíž. AJ to vzala jako výzvu a otřela se jí nosíkem o nosík.
Tu noc Rarity zjistila, že je Honza lepší než princ...i když je to dívka.

„Akorát do ruky, poslouchala na slovo – ideální partnerka pro život. A pro chvíle, kdy visel na vlásku. Neexistovalo peklo, ze kterýho bych se s tou holkou neprostřílel.“
Garrus se odmlčel. James ho pobaveně sledoval.
„To zní jako životní láska.“
„Jo. To byla.“
„Proč ses takový flinty vzdával?“
„Představuj si třeba, že na ní nebylo místo na další zářezy.“
„Nóbl. Našel sis slušnou náhradu?“
„Dá se to tak říct.“
Ozvalo se důvěrně známé cvaknutí otevíraných dveří.
„Holku, se kterou se prostřílíš z každýho pekla, předpokládám.“
„Tak nějak.“
Garrus se zvedl od stolku, kde s Jamesem seděli, a zamával.
„Shepardová? Tady jsme.“

„Mám toho právě dost,“ prohlásila toho večera. „Končím. Stěhuju se. Někam hodně daleko!“
Nechápavě se na ni zahleděl. „Ale miláčku, proč bys odcházela? Copak bychom si počali jeden bez druhého? Vždyť jsme přeci dokonalý pár!“
Povzdechla si, až se zvedl obláček prachu. „Vůbec nemáš pochopení pro moji jemnou duši. Furt se někde couráš. Navíc jsi pořád levej a smrdíš! Mám toho zkrátka po lem!“ S tím odešla a nechala ho zmuchlaného a schlíplého. Definitivní konec.
Ráno se po ní Péťa sháněl. Koukl do skříně, za stůl i pod postel, ale ona nikde.
„Mamííí!“ zavolal nakonec bezradně, „nevíš, kde mám ponožku?“

„Někdy se mi zdá tohle město tak maličký,“ povzdechl si Justin.
Kdysi dávno věřil, že Pittsburgh je celý svět. Všechna ta dramata, co se zdála být větší než život. Všechna ta láska. Všechna bolest. Tehdy měl vážně pocit, že nikde jinde se nemůže dít tolik věcí. A že už nikdy nic nebude tak podstatné jako to, co prožíval tady.
Jenomže pak přišel New York. A po něm dva semestry v Tokyu, stáž v L'Association a celý další život, který se neodehrával v Pittsbughu.
„Chápu,“ přikývl vedle něj Brian. „Je to zapadákov. Do Tokya jsem odsud musel létat se dvěma přestupy.“

*Možný erotický podtext. Nenechte se zmást.*
Seděl u stolu zálibně si ji prohlížeje. Nejdříve na tu krásnou hnědou kůži. Pak na ty úžasná, vypracovaná stehna. Pohledem vyjel výše. Nejkrásnější hrudník, jaký kdy viděl! Oči se mu zalili slzami, jak po ní najednou zatoužil. Položil na ni ruce a slastně vzdychl. Pohladil jí záda. Užíval si každý dotek, který jí věnoval. Ona mu poskytovala nejen fyzickou, ale i duševní rozkoš. A on ji za to miloval. Kdyby mohl, tak by si ji vzal. Díval a sahal by na ni, až do skonání světa. Položil ruku na stehno a pak ho utrhl.
"Miluju kančí pečínku," pronesl spokojeně Obelix.

Trinian užasle hleděl na tváře postav před sebou. Zdá se mu to? Ta krásná mladá dáma uprostřed je opravdu Jill? A vedle ní... usměvavá dívenka s lahvičkou a dýkou za pasem. To může být jedině královna Lucie. Takže je to sen. Štípl se do paže. Nic. Zavřel oči. Znovu se štípl, tentokrát do ucha a otevřel je. Žádná změna.
"Opravdu se vám to nezdá, milý Triniane. Jsme to my", usmála se Lucinka.
Před ním stáli Jill, Eustace, Petr, Edmund, Lucie, Polly a Digorry...
"Ale nemá vás být víc? Kde je královna Zuzana?"
"Naše sestra...", odvětil Petr, "už není přítelkyní Narnie."

Stála jsem tam na stupínku a koukala na ty tupé obličeje, za které jsem dnes byla ráda. Bylo mi jedno, jak se na mě Shuester soucitně kouká s tím jeho vřesovištěm na hlavě. I když... Mohl si ho nějak upravit. Kvůli Jean.
Všichni čekali, až začnu reč. Jenže já nemohla. Už při pomyšlení na to, proč jsem tu, se mi v krku tvořil jeden velký knedlík. 'Pitomé slzné kanálky!' cítila jsem, jak mi po tváři stéká jedna slza následovaná druhou.
Shue přišel a převzal mé poznámky. Neměl správný tón, ale já se alespoň mohla soustředit na Jean. Mou milovanou sestřičku.

Na dvou pitevních stolech ležela dvě těla přikrytá prostěradly.
Molly strhla plachtu z toho prvního.
Příčinu smrti hledat nemusí - kulka skrz mozek není zrovna nenápadná.
Přesto vzala do rukou první nástroj a jala se otvírat muži hrudník a velice důkladně a pomalu jeho tělo rozebírat na hodně malé kousíčky. Stejně si pro něj nikdo nepřijde.
Se srdcem si chtěla zahrát fotbal - vlastně byla skoro překvapená, že vůbec nějaké našla.
***
Když pak o pár týdnů později Molly pozorovala naprosto šílené kečupové graffiti, které jí "kdosi" vyrobil na obývákové zdi, skoro litovala, že druhé tělo bylo jen nastrčené...
"SHERLOCKU!"
"...nudil jsem se."