DMD č. 4. pro 4. 4. 2012. Téma: ...a taková to byla láska!

Pomalu otáčela listy. Těch nepřečtených pomalu ubývalo.
Nebylo to bez přestávek.
Stále častěji se odvracela a se zavřenýma očima zapadala do příběhu.
Hluboko.
Dočetla.
Trochu smutně pohlédla na polštář ve tvaru kočičí hlavy.
Na pokoj ve sladce červené a bílé. Se srdíčky.
Rozhodla se.
Červená zmatněla, bílá zezlátla a srdíčka překryly malé erby. Se lvy.
Nad další knížkou se znovu zasnila.
Na nočním stolku už nenahmátla plyšovou kočku a její přátele.
Jen deset palců hůlky z vrbového dřeva. Svitek pergamenu.
Rodiče si už zvykli. Při každé další knize chodili kolem po špičkách.
Jen kolem krabic odložených hraček s tichým povzdechem...

Miloval ho. Věděl to od první chvíle, kdy ho spatřil. Jejich oči se střetly a on se v nich ztratil. Odevzdal mu svou duši, své sny, každý svůj nádech a výdech. Zamilované srdce bilo jen pro něho. Sledoval jeho tvář, můj bože, jak on ji miloval. Ty nádherné průzračně modré oči, lemované hustými řasami. Dokonale řezané lícní kosti, jeho alabastrovou pleť s dechem růže na líčkách. Miloval ty rudé rty, které by spíše měly patřit dívce a záplavu zlatých vlasů, jež dělala z jeho lásky nejkrásnější stvoření pod sluncem. Až zemřou, budou ležet vedle sebe. Společně. Narcis a jeho zrcadlo.

Sev svůj cíl potají sledoval. Tess seděla v kokpitu a pohrávala si s nožem. Náhle pronesla: „Slezte z toho lustru, Donalde, vidím vás.“
Sev se ohlédl. Za ním nikdo nestál. Otočil se zpět. Tess se mezitím neslyšně přesunula k němu a upřela na něj oči.
„Jmenuju se Sev, madam, ne Donald,“ řekl rozpačitě. Pohledem sklouzl k vibronoži v její ruce. „Není to náhodou Treppus-2 od Merr-Sonnu?“ zeptal se s posvátnou úctou.
„Jo.“
Natáhl ruku. „Můžu?“
„Jasně.“ Vtiskla mu rukojeť do dlaně.
Byla to láska na první pohled.
Když však Tess vzápětí vytáhla zánovní těžký blaster DeathHammer, Treppus-2 byl rázem zapomenut.

Mamá řekla, mlč a usmívej se, jsi krásná. Nezapomeň Tajemství. Dokud máš Tajemství, bude tě chtít.
Seděla jsem, usmívala se. Měl začarované oči. Bylo mi žhavě. Měl široká ramena. Úzké boky. Díval se mi na... Říkal krásné složité věci. Odvedli mě, a nemohla jsem usnout.
Oblékli mi do kostela nej- nejkrásnější šaty. Mamá přikázala stát, říct "ano", nic víc. Pak jsme jeli kočárem. Líbal mě. Chtěla jsem ho. Chtěl mě.
Než uhasl.
Chtěla jsem ho. Nebo někoho. Žár.
Prý jsem zvrácená.
Odvezl mě, lodí, strašně daleko. Zamknul. Je tu ona, tma a zima.
Ohřívám klíč v dlani.
Ať hoří.
Všechno.

Omamovala ho jako droga, přiháněla ho až k šílenství, odlišovala se od vše ostatních vůní, a přece jaksi patřila ke špinavému pachu města. Ve všech odstínech se k němu kradla a přitahovala ho jako magnet. Šťavnavé stopy ovoce na špičkách prstů, ještě čerstvé, nezkažené dalšími doteky. Teplý a těžký závan vůně zpod vlasů, který se ještě rozvířil, když pohodila hlavou. Směs ženství a potu linoucí se z mezery mezi ňadry. Všechny póry její kůže ho volaly k sobě tak naléhavě, tak lákavě, že nemohl odolat. Toužil zaplnit celou svou mysl, celou svou existenci tou vůní. Jen kdyby se tak nebránila...

I zatřásly se nebesa i zem a vzduch byl prosycen vůní krve. Křik bohů snášel se k uším všech, křik bohů z úst jedné ženy.
Islandská valkýra, překrásná Brunhilda, tasila svůj meč. V myšlenkách naposledy vzpomněla na Siegfrieda, statného a smělého, co silou i krásou vynikal. Od chvíle, kdy poprvé zkřížili meče, milovala ho vášní hodnou valkýr. Nyní však balvan převeliký, mohutnosti i váhy takové, že čtyři rekové ho nésti museli, kryl hrob ctihodného prince.
Nebeský kov chrlil jiskry spolu s vichrem, ostří vnořilo se jí do hrudi, dřík roztrhal bolavé srdce. Na Sigfriedově hrobě zemřela Brunhilda.
Severští bohové plakali.

Slash?! Asižejo... Hrozně mě zajímá, jak se z něj stala taková svině. A jsem teprve u 1x04, tak mě nebijte ;)
Když si ho vévoda vyžádal jako osobního lokaje s tímtéž zářivým úsměvem jako tehdy v Londýně, Thomas zadoufal, že ho pochopil. Že vyděračský náznak v telegramu vnímá jako absolutní důkaz lásky. Lásky zoufalé, schopné čehokoli.
Když mu v pokoji položil dlaň na tvář a ucítil pod palcem hrbolek lícní kosti, těch pár šílených týdnů se vrátilo na okamžik zpět. Políbil ho a uvěřil, že vše je možné, zázraky existují, konec vše napraví.
Když viděl, jakým prudkým plamenem vzplály v krbu jejich dopisy, cosi se v něm proměnilo v prach a popel. Zapřísáhl se, že už nebude milovat.
Nikdy.
Nikoho.
Takhle.

„Jsi tak nádherná,“ šeptal jí něžně do ouška a hladil všude tam, kde to bylo možné, aby to na autobusové zastávce nebudilo veřejné pohoršení.
„Jsi fakt boží. Ostatní kluci sou líný, jen by vysedávali v hospodě, ale ty ne, ty přijdeš z práce a ještě pomáháš vašim.“
„Brontosauři hrajou na Strahově, pojedeme, že jo, zlato,“ tetelila se nadšením.
„Nemůžu, musím tatovi pomoct s tým plotkem. A mama postonává, nemožu ju nechat samu doma.“
„Pořád jen skáčeš okolo vašich. Ať jim pomůže brácha! Nevidíme se, leda v nedělu. Jen sa maminých sukní držíš.“
Už se nesešli. A taková to byla láska...

Radost, ta obrovská radost ho zaplavila.
Zase jsi můj! Zase jsi můj!
Padal a nevěděl, nevnímal. Byli zase spolu.
Už tě nikdy nikomu nedám! Nikdy tě neopustím.
Už budeme jen ty a já, nikdo mezi nás nevstoupí.
Nikdy už se tě nedotknou, ani ti zlí, ani ti malí.
Nikdo z nich už na tebe nevtáhne ruku!
Horko se pod ním rozlévalo, ale on ho nevnímal.
Konečně, po tak dlouhé době!
Ano, opět spolu a opět jedno!
Objala ho svou horkou náručí, ale on měl oči jen pro něj.
Vzali jsme si tě zpátky!
Doštali šme tě k naroženinám, můj mil...

Upozornění: lehce slashové
Když mi můj chlapeček řekl, že je gay, měl jsem obavu, že ty jeho lásky a randění neustojím. Ale měl jsem i potřebu chránit ho před tím, jací my chlapi umíme být.
Ten jeho fešák mu dal košem krátce po prvním výročí. Idiot, pokud byste chtěli znát můj názor.
Zprvu z žalu hladověl. Rvalo mi to srdce. Pak po dva dny plakal. Víte, Kurt vždycky projevoval emoce jinak než většina mužů. Třetího rána vstal z postele pravou nohou a prohlásil, že Blaine může shnít v pekle i s tím jeho Sebastianem. On si najde lepšího.
A taková to bývala láska!