DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

"Skončí to někdy?"
Slyším tvůj hlas a jen silou vůle se přinutím neotočit. V oné jediné větě se skrývá celá naše sdílená minulost a nevlídná budoucnost.
Nemůže, nepromluvím, ale ty mě přesto slyšíš.
Přistoupíš blíž a položíš mi ruku na rameno. Tvé studené prsty mě na kůži hřejí.
"Nestačí všechno, co jsi doposud udělala?"
Krátce se ostře zasměji. Oba víme, že jsem již dávno překročila hranici, z níž ještě bylo návratu.
Zhluboka se nadechnu. "Jak jednou začneš, tak se nedokážeš zastavit. Zabít, zničit málo nestačí... už dávno ne. Můžeš to změnit?"
Uvědomuji si, že jsem zavřela oči, když zašeptáš:
"Ne."

Magdalena Vytáčková podřimovala na lavičce u krámu. Otevřenými dveřmi k ní doléhal šum hovoru. Natočila hlavu tak, aby slyšela co nejlépe.
„Nevím, co s Lukášem. Neučí se, kouří a chlastá. Co mi dalo práce ho na tu školu dostat…,“ stěžovala si Karla Spěvná.
Babka na lavičce se uchechtla. Všichni věděli, jak těžká „práce“ to byla.
„Nemáš to, holka, lehký,“ litovala ji stará Bartáčková. „Klukovo Patrik taky hulí jako fabrika.“
„Já to řikám furt! Zabít je někdy málo. Úctu ke starším nemaj!“ nadávala bába Milerů.
„To je ta moderní výchova. Prý, ať sami poznají, co je správné,“ přisadil si děda Fialů.

"Mám dobré zprávy," usměji se na ni, když se ráno probudí.
"Jaké?" zajímá se ve chvíli, kdy na mě upře zvědavý pohled.
"Máme před sebou poslední den cesty," prozradím jí.
Pohled se jí rozzáří. Na rtech jí zahraje úsměv.
Zvážní. Posmutní.
"Myslela jsem si, že to nezvládneme," zašeptá tiše, provinile. "Že nás dostihnou a..."
"Zabijí?" doplním za ní a sevřu jí v náručí. "Kdepak, ani smrt by nám nezabránila uniknout."
Usměji se na ní a poprvé si uvědomím jak hluboký cit k ní chovám.
Ta křehkost. Ta důvěra. Ta nevinnost.
Něco takového neumírá.
Navíc kdyby nás dostihli... nezabili by nás.

"Víš, kolik opravdu satčí k tomu, aby se ti podařilo někoho zabít? Málo. Velmi málo," povídal Lucien večer u ohně, na tváři temný výraz.
"Ty už jsi někdy zabil?" zeptala se Laureen.
"Co myslíš, že právě jíme?" zavrčel Peregrin.
"Myslela jsem člověka. Zabít zvíře je... míň. Zabít člověka je něco úplně jiného," odsekla mu Laureen.
Lucien tiše odpověděl: "Není nijak příjemné muset někoho zabít. Naštěstí v mém případě bylo málo lidí, u kterých nebyla jiná možnost. Ano, už jsem připravil lidskou bytost o život. Přej si, abys ty nikdy nemusela."
Trojice kolem ohně se ponořila do tíživého ticha vlastních myšlenek.

Třásl se. Napůl seděl, napůl klečel zarývaje nehty do kamenného stolu. Marná snaha nalézt pevný bod, jistotu, chvilkové vysvobození, když mu chlad a bolest zatemňovaly vědomí. Noc před popravou sužovala tělo vězně zimnice a mysl panika.
Ležel již nehybně. Údy mladé, pevné, které plné síly bývaly, lámaly se jako borovice zasažené bleskem, ohýbaly se jako keříky vřesu ve větru, podlitiny rozlévaly se jako inkoust, jež rozervaný básník omylem převrhl. Po setnutí tělo vězně v kolo vpletli.
Díval se prázdnýma očima. Za jasných dnů mlčel, za bouřlivých nocí se smál, zuby drkotal. Nekonečná léta držel poslední popravený na popravčím vrchu stráž.

Někdy v noci na něj padne tíha jeho vin. Lapá po dechu, cítí, že umírá, snad stokrát.
Když nakonec zemře doopravdy, je to stejné – krátký dech, rozdrcené hrdlo, tma.
Znovu prožije každé špatné rozhodnutí, zaváhání, chybu. Chápe to jako trest – jen zabít by ho bylo málo.
Pak, po dlouhé době, přijde světlo.
Stojí na měkké trávě. Slunce hřeje, jezero se třpytí. Oni sedí pod stromem.
Je tohle peklo? Vidět je, spolu, a nemít už nikdy právo k nim patřit?
Náhle se Lily otočí a pokyne mu, aby přišel blíž.
„Už toho bylo dost,“ řekne.
A Petr jde.
Vrací se domů.

Vincencie, Scholastika a Timea se svými dvojčaty v kočárku sedí u kafíčka a dortíčku.
"Dokud Jimram chodil za ženskými, tak se v domácnosti snažil, teď ho musím ke všemu dokopávat", praví Vincencie Šoustková.
"Lev, ten po sobě sám taky neuklidí, musím nad ním stát jak dráb", přidává se Scholastika Šuková.
"Tadeáš, když může, tak se jde zašít do sadu, ale úroda stejně není nic moc", přisadí si Timea Tydlitátová.
A Scholastika rozohněně pokračuje:
"A jaké má Šuk blbé řeči o rodinném krbu, když se vrací z putyky! Zabít málo!"
"Žabíť májo", zažvatlá malá Tabita, zatímco bráška Tobiáš dál nerušeně vyspává.

Je znovu temný pozdní máj,
vězni tluče v srdci skon.
Už chystá pro něj krutý ráj
ten kdo bije v živý zvon.
Teď na kolo ho pokládají,
ruce, nohy k dřevu váží.
Ty černé oči nevydají
slzu, ač se tolik snaží.
Jen život rychle vezměte mi,
nenechte mě trpět věky.
Což meč v mé šíji? Trudno je mi,
když myslím na ran doteky.
Meč v tvé šíji? Zabít snadno?
Blázníš, blouzníš, mladý vrahu.
Zabít málo. Není radno.
Zemřeš s křikem na mém prahu.
Tvoje bílé oudy zpění
kladivo nejtěžší váhy.
Snadná smrt? Ne, jek mučení.
Zemřeš v krvi, řvoucí, nahý.

V noční temnotě bylo slyšet ale úplně všechno.
Chrchlání a chrapoty v kvalitě nejméně Déčkových hororů. Tlumené nárazy hole o podlahu. Ty z třetího patra.
Převalil se na druhý bok, ale nepomohlo to.
Sklo v okně se rozdrnčelo. První houkající sanitka. Druhá houkající sanitka. Třetí houkající sanitka. Tramvaj.
Převalil se zase zpátky. Ani nedoufal, že by to mohlo pomoci a nebyl ve svém očekávání zklamán.
Hučení ve zdi. Zase si někdo dával noční koupel. Vyjící pes v přízemí. Cupitání švábů po podlaze. Podezřelé rány.
Přikryl si hlavu polštářem.
Ale čemu se divil, když za ten byt zaplatil tak zatraceně málo.

Bílá tvář stála schlíple uvázaná k mučednickému kůlu. Kolem ní náčelníci nejsilnějších kmenů kraje rokovali, co se zajatcem provést - a rozhodnout museli, než je stařešinové zavolají k obědu.
"Já bych mu nasypal do bot kamínky a nechal ho tak běžet domů," navrhoval náčelník Vlčí tlapa.
"Já bych ho spíš hodil do kopřiv," přednesl svůj nápad slovutný náčelník Ležící medvěd.
"Ne, úplně nejlepší by byl zahrabat ho do země, namazat mu obličej marmeládou a vysypat na něj mravence; takovou smrt si zaslouží bílá tvář."
"Podle mě je smrt málo," ozval se malý Vašík.
"A jaký trest tedy navrhuješ, Ospalý jestřábe?"
"Zlechtat!"