DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

„Jsi celý rudý v obličeji,“ konstatoval.
„To se ti jenom zdá,“ tlumeně zavrčel.
„Nezdá. Jsem přeci vzhůru. Sny má člověk v noci. Ty jsi naštvaný?“
„Hádej.“
„Já nehádám, jen logicky vyvozuji z dostupných dat.“
„Ne, vůůůůbec nejsem naštvaný.“
„To je dobře.“
„To byl vtip.“
„Vtip je kulturně podmíněný. Obávám se, že mi unikla pointa.“
„Fakt chceš vědět, co mě štve? Ty. Ty, jak mě stále chytáš za slovo.“
„Za slovo tě vlastně chytat nemůžu, když je to pouze zvukový vjem.“
„Sklapni na chvíli!“
„Chvíle je relativní pojem.“
„Zabít málo,“ vražedně procedil mezi zuby.
„Počkej, co ti to Málo udělalo?“
„Uáááááááá!“

Agnes se naposledy kriticky zkontrolovala v zrcadle. Ještě trochu tvářenky a mohli s klidem vyrazit. Vešla do obývacího pokoje a úsměv jí zmrzl na rtech. Liam, Leandros, András i Marty seděli na pohovce zcela hypnotizováni dějem na obrazovce.
Agnes protočila panenky, sedla si v kuchyni a nalila si víno. Ostatní dívky se na ni soucitně dívaly. „Taky máte plány v háji?“
Fénix jen přikývla.
Z vedlejšího pokoje se ozývaly typické fanouškovské zvuky.
A cinkání sklenic.
„Na co se to vlastně dívají?“
„Snooker. A session teprve začala, takže s nima tak tři hodiny nehnem.“
„Chlapi,“ odfrkla si Irena „prostě zabít málo.“

Začalo to dírami v záhonech. Pú s kamarády hledali poklad. Králíček si pachatele zapsal na černou listinu.
Pak se Pú stavil na návštěvu a vyjedl všechny zásoby, od chleba až po kondenzované mléko, o medu nemluvě.
Pak si Pú přišel med půjčit, tedy spíš "půjčit", protože mu, ehm, došel.
A nakonec Pú med donesl. Že prý na oplátku. Trval na tom, že ho vlastnoručně uloží do skladu.
Když dával svůj dárek na medovou polici (která visela nad policí se smíšenými suchými plody, policí mrkvovou a policí ředkvovou), vzrušením uklouzl a strhl ji. Med byl všude.
Králíčkovi se zatmělo před oč...

Někteří říkali, že zabít mě je málo. Že bych za své činy měl strávit celý zbytek života pouze ve společnosti svého svědomí.
Ano, kradl jsem, ačkoliv jsem žil v nadbytku, mučil jsem a vraždil, jen abych si dokázal svou sílu.
Obyčejná smrt by pro mě prý byla nezaslouženou odměnou. Jenže co je vlastně obyčejná smrt? Smrt je obyčejná pro svět, ne však pro člověka. Ve světě se objevuje neustále, ale svět o ní nic nepoví. Člověk také ne. Nemůže.
Já vyprávět můžu, jenomže mě nikdo neposlouchá. Možná je tohle ten nejhorší trest.
Jsem tichem.
Ne do konce pozemského života. Navěky.

Nováček se spokojeně vracel z průzkumné mise. U brány ho zastavila hlídka.
"Lehká šichta?" zeptal se přátelsky legionář na stráži.
"Jo, ty vaše povídačky přehánějí," odpověděl mladý voják.
"Tak tos měl štěstí, žes nepotkal domorodce," řekl strážný.
"Ale potkal. Byli jen dva, tak jsem se jich šel zeptat, co dělají v lese. Že prý šli na menhiry a divočáky, což sedělo, měli obojí. Pak se ptali nazpátek mě, tak jsem řekl, že jsem průzkumník a že můžou někdy zaskočit k nám do tábora. Diplomacie na jedničku," hrdě vyprávěl nováček.
"Ty idiote!" zařval legionář. Za hradbami se ozval veselý Galský pokřik.

Vikyho Cabadaje bylo zabít málo, pomyslel si profesor Karda už u autobusu, když našel v jeho zavazadlech alkohol a on s vážnou tváří tvrdil, že mu to zabalili doma.
Na přilepšenou!
Nevěděl, čeho všeho se ještě dočká. Jinak by sebou nebral dceru Mariku.
Samozřejmě neměl problém si s drzými floutky poradit. Léta praxe. Všechny provokace jako „dřepkins“ a protesty z principu, jen když se jim to hodí, to tu bylo mockrát. Jen to mléko byl originální trik! Že to ale letos dopadne brutální pitkou, otravou alkoholem Máchy a podmínečným vyloučením ze školy Radka Převrátila, to nečekal ani v nehorším snu.

„To je vážně neskutečné, co všechno sem dokážou přijmout,“ prohlásila afektovaně pohledná plavovlasá dívka s pyšně ohnutým nosíkem a pohlédla významně směrem k Alence a Pavle.
„To je Ambra Vopitschkova,“ pošeptala Pavla Alence. „Celá jejich rodina si prej o sobě strašně myslí.“
„Ono nestačí, že sem může přitáhnout kdejaká žebrota,“ pokračovala nafrněná blondýnka dostatečně hlasitě, aby ji slyšeli ti, jimž byly její urážky určeny. „Berou sem i amagovskou verbež.“
V tu chvíli zbledl kromě Alenky i světlovlasý chlapec s chrpově modrýma očima.
„Zabít málo,“ zasyčela Pavla.
„Copak, někdo zlobí?“ optala se sladce Pavlina starší sestra a zálibně pohladila svou hůlku…

Ležel jsem na střeše a čekal. Pušku zalícenou a v hledáčku zaměřovače seděl v kanceláři muž. Čekal jsem. Dal bych si kafe. Ten chlap ho teď pije a cosi píše do počítače. Čekám na signál.
Je hezky, svítí slunce a nedaleko ode mě právě dosedl na asfalt střechy pták. Co je to za ptáka? Měl bych se víc vzdělat. Poznávat ptáky podle barvy peří, zobáku. Když už u mě takhle přistanou, abych věděl. Ale co s tím? Sakra. Je horko.
Ozve se telefon. Displej oznamuje „Zabít ho je málo. Chci, aby trpěl.“ Zamířím. Pohybem pták odletí. Muž v kanceláři telefonuje.

Sundala si amulet a sledovala, jak jeho výraz pomalu přechází od vítězoslavného přes nechápavý až ke směsici pochopení, šoku a bolesti.
„Ty svině,“ vydechl. „Cos mi to udělala?“
„Coby. Zatla jsem ti tipec.“
„Jenomže já musím... Ty nevíš... Jinak bych umřel...“
Pokrčila rameny.
„Moje kamarádka taky umřela. Kvůli tobě. Laura, vzpomínáš?“
„To mě mrzí. Nechtěl jsem ji zabít. Nějak... jsem to holt přepísk.“ Tvářil se jako uličník, co omylem vytloukl sousedům okno.
Přepísk. Na chvíli chtěla být větší svině. Ublížit mu víc. Pak se zastyděla. Včera ho přece odsoudila. Ke krátkému životu, vyplněnému dlouhým umíráním. Co horšího mohla ještě udělat?

Oáza. Mečení divokých koz. Vedro. Ráif vykopal hrob, do kterého pohřbili staré Džalílino tělo.
„Co teď?“ zeptala se bohyně.
„Půjdeme do mé vesnice.“
Naklonila se k němu na vzdálenost stěží dvou dlaní.
„Proč ho chceš zabít?“
„Nejen to, zabil mně přítele.“
„Zabil?“
„Vzal si jeho tělo.“
„Není to to samé, co jsi udělal té dívce?“
„Nikoho neměla. Sama to řekla.“
„To je rozdíl?“
„Pokud se někdo bude chtít pomstít, ať přijde.“
Džalíla mu vtiskla polibek a odtáhla se.
„Co!?“
„Ta dívka to s tebou dělala taky, jen jsem chtěla vědět, jaké to vlastně je.“ Usmála se. Ráif jí úplně propadl.