DMD 2023

Je to tady. Už hodinu sedím před počítačem, napsala jsem dvě drabble, ale ani jedno nezveřejnila. Nelíbí se mi, nejsou dost dobrá. Co jsem kdysi psala s lehkostí, teď nezvládám.
Mezi textem psaným od srdcem a textem psaným na sílu je jen tenká hranice, čtenář ji nejspíš nepozná. Ale já bych věděla. Dala jsem si to jako cíl už kdysi - psát pravdivě, psát upřímně. Kolikrát jsem během let zradila sama sebe, sesmolila dohromady pár náhodných slov? Nevím, radši nepočítám. Pořád se honím za body, toužím po uznání. Tak tedy tentokrát, alespoň v závěru, to chci zkusit jinak. A poslední zhasne.

Na Izzyho toho začínalo být moc. Nejprve jim život obrátil naruby Bonnet, aby následně způsobil ještě větší paseku svým zmizením.

Potom se Edward rozhodl, že Bonnet musí být ten tajemný Kapitán Thomas, o kterém všichni mluví, a začal ho stíhat. Jenomže zprávy o jeho poloze byly tak protichůdné, že nebylo vůbec jisté, kdo koho vlastně nahání...

Když začal trávit noci v kuchyni s Frenchiem, zadoufal, že by život možná vždycky nemusel být tak zkurvený, jak se zdálo.

Vyslechnutý hovor a pochopení, že se stal obětí plánu zpropadeného Spriggse (neměl být do prdele mrtvý?!), tu poslední malinkou jiskřičku naděje nadobro zhasil.

Slyšela sirény, jak se ozývají po celém městě.
Srdce jí najednou bušilo o mnoho víc, než normálně.
Siréna kolísala a stoupala.
Věděla, co to znamená.
Válka.

Prohlédla na svého muže, který seděl v křesle a četl noviny. Možná už dávno o tom, že se něco blíží, i tušil.

Avšak ona to věděla jistě. Věděla, že bude muset opustit všechno, co má rád a jít bojovat za svou zemi. Za cíle, které možná ani sám nechce, ale musí. Musí poslouchat rozkazy.

Žena mu položila ruku na rameno a lehce jej promnula.

„Je to tady, drahá.” Odvětil muž a pohledem do novin.

Držte mě, vykřikla jsem. Nebo se obrátím a budu utíkat proti proudu času tak daleko, až bude jenom prázdno. Protože nejsem nic.
Držte mě, vydechla jsem zmučeně. Nebo se propadnu tak hluboko, že nikdy nikdo nespatří mou tvář. Protože nikoho nezajímám.
Držte mě, zaskřehotala jsem. Nebo se ztratím v té nejtemnější chvíli. Neboť jsem nedostála tomu, čemu jsem dostát chtěla. Nedokázala jsem ještě nic.
Držte mě, zašeptala jsem plačtivě a ony se kolem mne semkly a řekly: “Neboj se, příští rok uspořádáme DMD, to tě zaměstná a nebudeš mít čas myslet na to, že na tebe padají depky z narozenin.”

Notár a cechmajster nervózne prešľapovali pred budovou mestskej hliadky. Nedávno k nim dorazila neoverená správa o Steinovom návrate, ale bez podrobností.
Sú v poriadku? premýšľal Barbarič azda piatykrát, keď začul dupot kopýt. Štyri postavy sprevádzané dvomi jazdcami.
Stačil jeden pohľad a Hausserova tvár zažiarila. „Margita!“ Manželia si skočili do náručia, nedbajúc verejnej mienky.
„Sú tí lotri mŕtvi?“ zaujímalo Barbariča.
Stein ukázal na muža vedeného do cely. „Prípad uzavretý,“ povedal a zívol. „Neviete o voľných posteliach?“

Levoču opustili zavčasu ráno. Vzrušenie z nočného vyšetrovania pohaslo, ale vzbĺklo nové. Po chvíli zvrtli kone na cestu vedúcu ku Košiciam. Čakala ich dlhá jazda.

"I don't know," Aziraphale slurred, two-thirds into his bottle of unspeakably expensive Merlot, "I always imagined the two of us... you know, closing up shop together."

"Isss your shop," Crowley managed. His spectacles were balanced on the end of his nose.

"No,, I mean, all of it. The universe. Her creation." Aziraphale gestured. "At the end of it all, I thought you and I would be there... putting the chairs up on the table, turning out the lights. You know."

Crowley caught his eye. "You. An... me."

"Yes."

They sat in silence, a moment, eternity looming.

"That'd be all right."

Nechávám k sobě zavolat jeho sluhu.
Tenhle malý hlupáček mi nedá moc práce. Stačí zatlačit na to správné místo.
„Kdy pojede tvůj pán do Prahy? A kudy?“
„To nevím, pane,“ odpovídá bezelstně.
„Zjistíš to a přijdeš mi to říci.“
„Ale pane, já – on se mnou o takových věcech nemluví.“
„Pokud se nedozvím, co chci vědět, povím mu o tom tvém malém špinavém tajemství,“ zapředu.
Zbledne.
„Vyber si. Informace pro mě nebo kat pro tebe. Máš na to dva dny. A teď zmiz.“
„A-ano, pane.“
Každý má nějaké tajemství.
Ani není nutné vědět jaké.
Jde jen o to dobře ho využít.

„Ty kryptofašisti nás normálně vypískali!“ nadával Degen ždímaje si pivo z dredů. „Si myslí, že budem hrát ňáký jejich nablblý odrhovačky!“
„Punk už asi netáhne,“ pokrčil rameny Gazze. „Možná kdybysme zkusili jinej žánr...“
„To bych radši předčítal přepravní řád maďarskýho státního železničního dopravce v originále,“ odmítnul rezolutně frontman. „Kvůli kryptofašistickým maloměšťáckým páprdům nevyměním punk za nějakou komerční břečku!“
„Víte,“ ozval se Bubák. „Já končím. Strejda mi dohodil fleka u policajtů.“
„Cože?!“ vyhrkl Degen.
Než však stačil náležitě odsoudit bubeníkův kryptofašismus, promluvil i Gazze:
„Já zas sehnal brigádu v jedný bance. Myslim, že je čas to zabalit.“
Toho večera punk zahynul.

Ve tmě nehnutě existovaly čtyři kamenné dveře obrostlé mechem. Za nimi byly skryty čtyři prosté předměty - bronzová mince, zlatý brk, měděný klíč a stříbrná kniha. Ležely tam prostě. Nevykazovaly známky žádné činnosti. Nevydaly žádný zvuk. Uloženy v kryptě. Odděleny od sebe. Zamčeny a uvězněny. Jako by nebyly.

Společně s kouzelnými předměty zde byli zapečetěni jejich držitelé, kteří byli tímto odsouzeni nekonečné temnotě.
***
Uběhlo bezmála tisíc let, během nichž byly brány zavřené.
***
Pak temnotu prořízlo stříbrné světlo, pečeť byla zlomena a v prachu stál stín.
Budu tou první a poslední, co zhasne světlo jeho očí. Vyřkla ve svých myšlenkách slečna Verisová.

Můj deník začal u táboráku. Když zhasnul poslední plamínek skončily prázdniny. Začal nový školní rok. Ohýnek ukončil jednu etapu mého života. S nostalgií na ní ráda vzpomínám. Konce bývají nostalgické. Každý konec však přináší také nový začátek. Nikdy by mě nenapadlo, co mi život přinese. Jak bude bouřlivý. Dnes mě čeká nový konec a začátek. Některé věci je lepší uzavřít a už na ně nevzpomínat. Ta chvíle přišla právě dnes večer. Venku září spousta ohníčků. Do toho svého vhazuji svůj deník a všechny ty zlé vzpomínky nechávám uzavřené shořet. Poslední plamínek zhasíná.

Miluji tě.
Omlouvám se.
Prosím odpusť.
Odpouštím.
Děkuji.